COOLna

Byla známá jako ta luxusní šlapka z východního Manhattanu. Jenže toto označení bylo jak pravdivé, tak zavádějící. Vivian Gordonová totiž pomohla rozkrýt obludnou korupční síť, v níž vězel starosta New Yorku, stovky soudců, policistů, mafiánů.

Navenek by se opravdu mohlo zdát, že se pomenší a hubená sympatická čtyřicetiletá zrzka paní Gordonová skutečně jen živila nejstarším známým řemeslem. Ovšem její postelové podnikání mělo značný přesah i do dalších sfér, nejen v rámci organizovaného zločinu.

Představit si ji můžeme spíš jako vcelku úspěšnou manažerku podniku, sbírající kompromitující materiály. Za účelem vydírání. A ani to není úplně přesné, protože Vivian Gordonová se nesnažila s pomocí rozmazaných fotek ze svého budoáru nebo hotelových pokojíčků vydírat jen tak ledajaké záletné manžele.

Cílila na zámožné továrníky, průmyslníky, soudce, městské a státní úředníky. A získané důkazy o jejich nevěře, opepřené šťavnatými detaily, pak někomu dalšímu posloužily jako nástroj v politickém boji.

Byla volavkou, návnadou v pasti, do níž se chytily průměrně tři stovky mužů ročně.

Pro férovost se však hodí zmínit, že Gordonová tomuhle byznysu nešéfovala. Byla jen jednou z výkonných součástí mnohem rozsáhlejší struktury. Sítě, do které se osm let předtím ke svému neštěstí sama zapletla.

Došlo k tomu v roce 1923. Tehdy si ještě Vivian říkala Bischoffová, byť se se svým mužem, šerifem Johnem Bischoffem, rozváděla. To, co činilo jejich rozluku zvláště komplikovanou, byla otázka svěřenectví jejich dcery Benity. Chtěli ji oba. Aby to bylo trochu složitější, Vivian se zapletla s jakýmsi pohledným mladíkem. A jistým hnutím osudu se s ním ocitla v jednom loži, v pokoji hotelu Langwell v New Jersey.

Milenecká epizoda by se nejspíš obešla bez následků, kdyby v tom nejlepším nevyrazil dveře do pokoje mravnostní strážník Andrew J. McLaughlin. Kromě toho, že našel polonahou Vivian v objetí muže, který nebyl jejím manželem, tu nalezl i svazek bankovek. Jevily se mu jako zřejmá úplata za poskytování sexuálních služeb. Pak už to šlo rychle.

V soudním procesu byla Vivian obviněna z prostituce a odsouzena ke dvěma letům pobytu v nápravném zařízení, polepšovně pro lehké děvy v Bedfordu. Na svěření dcery do vlastní péče mohla rovnou zapomenout. Jako usvědčená prostitutka nemohla rozhodnutí rozvodového soudu už nikdy úspěšně zvrátit.

Po propuštění s trestním záznamem nemohla zavadit o jiné zaměstnání. Jestli byla do tenat prostituce dále nějak vmanipulována, není jisté. Ale nakonec se opravdu začala aktivně živit svým vlastním tělem.

V branži se záhy stala velmi úspěšnou, i proto, že nad ní drželi ochrannou ruku gangsteři z newyorských mafiánských rodin. S jejich pomocí se pak stala volavkou, medově sladkou, ale zrádnou nástrahou. Až po nějaké době jí došlo, že se sama stala nástrojem v podvratném mechanismu, který ji prve připravil o dceru. A pochopila, že v New Yorku někdo velmi obratně řídí výnosný obchod s pravými i falešnými obviněními ze sexuálních deliktů.

Někdo tu programově vytvářel „náhodná“ usvědčení žen z prostituce, vyráběl ve velkém kompromitující materiály na muže a všechny pak vydíral. Kdo? To Vivian Gordonová netušila.

Věděla jen, že mafie v onom očerňujícím podnikání hraje roli zprostředkovatele. Dodává podle potřeby svůdné ženy a pohledné muže, které často zpracovaly výhrůžky a vydírání, zajišťuje výběr míst k setkání, pořizuje kompromitující materiály, svědky. Peníze za to všechno však inkasoval někdo jiný.

K poznání pravdy se nejspíš přiblížila, když začala volavku hrát naplno a získala si důvěru svých loutkovodičů. V jejím luxusním třípokojovém apartmánu na East Manhattan vzniklo cosi jako depozitní banka. Proudily přes ni peníze, pocházející z hodně podezřelých zdrojů. A ona za ně, podle pokynů, například nakupovala nemovitosti. Které pak přecházely do dalších rukou.

Nenavštěvovali ji tedy jen vilní a záletní muži, budoucí oběti vydírání, ale taky zdánlivě bezúhonní politici a úředníci, kteří si sem chodili pro výplatu. U Gordonové se plnými hrstmi rozdávalo potěšení i všimné.

Nemohla přitom nepostřehnout, že na neoficiální výplatní listině mezi stovkami jmen figuruje i soudce, který v roce 1923 rozhodl její případ. Též její rádoby milenec, rovněž soudem určený právník, který ji zastupoval, i onen mravnostní strážník, jenž ji tenkrát přistihl. Pochopila, že se stala obětí té samé pasti, do které teď více či méně ochotně lákala jiné. To, že přišla o svou dceru, že se z ní nakonec stala prostitutka na plný úvazek, nic z toho by se nejspíš nestalo, kdyby na ni někdo před sedmi lety nepolíčil. Tušila, že v tom má prsty její bývalý manžel, šerif Bischoff.

Taky mu to v návalu hněvu napsala. Vyložila mu, že už ví, jak to celé bylo. A že si to rozhodně nenechá pro sebe, svou dceru že dostane zpět za každou cenu. Dopis do schránky házela 19. února 1931. Ráno třiadvacátého ji pak našli mrtvou.

Její polosvlečené tělo leželo v parku Van Cortland, nedaleko hřbitova a golfového hřiště. Svědci uvedli, že předešlý večer nasedla před půlnocí do cadillacu, který ji vyzvedl na její manhattanské adrese. Patolog doplnil, že podle obsahu žaludku pak něco málo snědla a vypila. A někdy kolem jedné hodiny noční byla udeřena do hlavy a uškrcena kusem provazu. Její bezvládné tělo bylo nejspíš vlečeno po zemi, vražda se odehrála jinde.

Zprvu se nezdálo, že by Vivian Gordonová, ta luxusní šlapka z východního Manhattanu, někomu chyběla. Její mafiánské konexe s kriminálníky, jako byl Legs Diamond či Arnold Rothstein, prý jasně předznamenaly její nevyhnutelný osud. Vědělo se, že se kolem ní točily velké peníze, které jí nepatřily. A že nejspíš věděla dost o tom, co se děje v podsvětí.

Vypadalo to, že newyorská policie by její spis nejraději založila někam do šuplíku. Už proto, že motiv k její vraždě mohly mít tucty lidí, kteří si po její smrti oddechli. Ale to by se jejího případu nesměl chopit Samuel Seabury, bývalý soudce odvolacího soudu, nyní pověřený přímo prezidentem Rooseveltem ve věci prošetření obludné korupce v New Yorku.

Tady však na chvíli musíme příběh Vivian Gordonové opustit.

Noviny, a to nejen v New Yorku, ale v celých Spojených státech měly před Vánoci roku 1929 o sólokapra postaráno. Nešlo ani tak o to, že si nějaká partička gangsterů přímo v restauraci podala váženého soudce a předsedu klubu demokratů pana Alberta H. Vitaleho.
Přišel tehdy o naditou peněženku, hodinky. A též o důstojnost. O tu ho však připravil spíš fakt, že uloupené věci dokázal získat rychle zpět. Protože věděl, komu má zavolat. To pochopitelně vyvolalo otázky zvědavé veřejnosti a tisku ohledně osobních kontaktů soudce s organizovaným zločinem.

Navíc se vyjevilo, že to nebyla ani tak loupež, spíš varování dlužníkovi. Soudce Vitale si totiž vypůjčil, ale nevracel, od mafiána Arnolda Rothsteina. Skoro 20 tisíc dolarů. Bylo z toho vyšetřování.

Ukázalo se, že příjmy soudce už hezkých pár let nekorespondují s tím, jaké jmění má na bankovním účtu. Bokem zkrátka vydělával nepatřičně velké sumy, aniž by byl schopen doložit jejich původ. A brzy prasklo, že si k velkým penězům dopomohli nejméně dva další newyorští soudci. Společné jim byly kontakty s organizovaným zločinem a také s newyorským politickým inkubátorem Demokratické strany, organizací Tammany Hall.

Tammany Hall vládla Demokratické straně v New Yorku už více než sto let. Určovala složení kandidátek, následně obsazování městských úřadů. Jednou zvolení funkcionáři pak šli na ruku Demokratické straně a zájmům Tammany Hall. Přátelé pomáhali přátelům, vzájemně si prokazovali podporu a loajalitu. Kryli se protekcí, dohazovali si výnosné zakázky a pronájmy, společně bohatli.

Ve třicátých letech 20. století se chobotnice Tammany proplétala už do všech úrovní městské politiky a varovné případy těch několika zkorumpovaných soudců z Demokratické strany, kteří si půjčovali peníze od mafiánů, přiměly prezidenta Franklina D. Roosevelta k vytvoření Hofstadterova výboru. Zvláštní komise, která měla korupci mezi demokraty z Tammany Hall a její rozsah prověřit.

Vlastní vyšetřování výboru tehdy vedl Seabury, který byl jmenován právním poradcem výboru. A mohlo se zdát, že to nebyla šťastná volba. Výsledky totiž přicházely pomalu. Cílil na malé ryby, zatímco se politické špičky zkorumpovaných newyorských demokratů zdály neprůstřelné a nepostižitelné. Jenže dojem neúspěchu Seaburyho mravenčí práce byl mylný.

Šel na to prostě jinak. Tím, že pyramidu nashromážděné moci rozebíral hezky zespodu. Od základních kamenů celé té konstrukce úplatků, korupce, vydírání a špinavostí. A hodně mu pomohlo i to, že s Vivian Gordonovou dva dny před její smrtí dlouze rozprávěl. Nasměrovalo to jeho vyšetřování. Sice sklidil výsměch za to, že se místo šetření domnělých korupčních skandálů v newyorské Demokratické straně honí za případem uškrcené šlapky, ale tady chytil první pořádnou stopu.

Překvapilo ho například už to, že Gordonová byla za svůj přečin v roce 1923 odsouzena. Nebývalo totiž zvykem, že by prvopachatelé, zvlášť u mravnostních deliktů, dostali hned dva roky natvrdo. Od soudu měla odejít spíš s napomenutím nebo pokutou. Seabury se pustil do vyšetřování onoho nebývale přísného soudce. Posvítil si na jejího podezřele neschopného právního zástupce, přiděleného soudem. A také na onoho mravnostního strážníka Andrewa J. McLaughlina.

Ukázalo se, že ten na svém účtu shromáždil za dvě léta 35 800 dolarů, byť jeho plat činil jen tři tisícovky ročně. Tento osamělý vlk spravedlnosti se toulal Brooklynem i přes odpolední přestávky a měl za sebou přes 1 200 zatčení. A většinou po nich následovaly podobně přísné tresty jako u Gordonové.

Nebyla to náhoda, někdo na tom vydělával. Seabury tak postupně rozkrýval síť těch, kteří se podíleli na výrobě falešných obvinění. Lovci, statisté, falešní milenci. A také právníci, žalobci, soudci. Ti, co poskytovali předražené a ruinující kauce. Jeli v tom skoro všichni.

„Nelze odhadnout, kolik poctivých žen v tomto městě bylo pod pohrůžkou zatčení nebo odsouzení za trestný čin, v němž byly zcela nevinně, oškubáno,“ poznačil si Seabury. „Těch svědectví jsem však shromáždil dost na to, aby bylo zřejmé, že obchod s falešnými obviněními poctivých žen byl dobře zavedený a velmi výnosný.“

Seabury postupně zaznamenal na tisícovku městských úředníků, ne náhodou propojených s Tammany Hall, jejichž příjmy neodpovídaly daněným výdělkům. A někteří z nich se pod tlakem důkazů rozhodli vypovídat. Pyramida moci tím byla snad vůbec poprvé nahlodána.

Při vyšetřování se soustředil i na další informace od zavražděné. Na podezřelé pohyby peněz a majetku, na majitele zakoupených nemovitostí, na velmi intenzivní propojení mezi organizovaným zločinem a demokraty z New Yorku. Dobral se zjištění, že vydírání – na němž se jako volavka podílela i Gordonová – sloužilo k vytváření politického tlaku na konkurenty, kritiky a sponzory Tammany Hall. Za kompromitující materiály z jejího budoáru se platilo penězi do stranické pokladny nebo podporou v hlasováních, či mlčením na schůzích a výborech, které pak ovládali newyorští demokraté.

Ve finále se na mušce Seaburyho ocitl sám demokratický starosta New Yorku James J. Walker. Zvláštní vyšetřování Hofstadterova výboru odhalilo existenci peněžního fondu, který demokratičtí politici a na ně navázaní podnikatelé pravidelně využívali k získání „přízně“ pana starosty. Ten za šest let ve funkci takhle zinkasoval víc než milion dolarů.

Vražda Vivian Gordonové nebyla nikdy uspokojivě uzavřena.

Demokraté i mafiáni sice nabízeli Seasburymu hned několik obětních beránků, aby vyšetřování mohl uzavřít. Ale on dal přednost tomu, aby rozbil korupční mašinerii, která se v New Yorku po desetiletí vytvářela. Poslal za mříže, do předčasného důchodu i na politický hřbitov stovky zaprodaných existencí. Tím ji pomstil mnohem lépe.

Kdo tedy byla Vivian Gordonová? Luxusní šlapka z východního Manhattanu, která sesadila starostu New Yorku a rozbila jednu z největších korupčních sítí v dějinách Spojených států amerických.