COOLna

Málokteří lidé planety – vlastně žádní jiní! – se netetovali tak hojně a esteticky, jako tak činili ostrované z Markéz v Polynésii. Vzali to šmahem: tatéři je krášlili od jejich mladistvého věku až do stáří, po celé dekády věku. Markézské umění uhranulo Gauguina i Stevensona.

Skutečně: ve vzdáleném Tichomoří dokázali lidé Enana či Enata, jimž říkáme souhrnně Markézané, do 19. století rozvinout osobitý estetický výraz, plný velmi chytře pospojovaných geometrických tvarů, trojúhelníků, zaoblených obdélníků, linek i typických oválných „ok“ či polokruhů a kružnic. Žádné nebyly nahodilé, ale měly své významy i názvy, a to jak ve filigránském řezbářství misek či válečných palic, tak též v krášlení těla, ve výrazném tetování.

„Zvláště Markézané mají nevyčerpatelný smysl pro dekoraci. Dejte Markézanovi jakýkoli předmět, třeba kouli, a on dokáže – zcela harmonicky – na něm nezanechat jediné šokující a zbytečné prázdno. Tomuto umění základně slouží lidské tělo nebo tvář. Především tvář.

Udivuje nás, když objevíme tvář tam, kde jsme si vždycky mysleli pouze na geometrický obrazec. Stále tatáž věc, a přitom neustále jiná,“ líčil místní obyvatele obdivně malíř Paul Gauguin, jenž koncem 19. století kromě pobytu na Tahiti působil i na Markézách. Tímto umem se snadno nechal okouzlit, vytvořil i stylová díla a zastihl též poslední odlesky někdejší tetovací kultury.
A to kultury, jež – vlastně jako jediná na světě a v nám známé historii – pokrývala člověka temnými vzorci skutečně od hlavy až k patě, ba až k palcům, a tetovala dokonce i ušní boltce! Navíc vkusně, svébytným stylem, s jakým zdobila i do dřeva vyřezávané modly (tiki) či kamenické práce.

Etnolog Te Rangi Hiroa, jenž je částečně maorského původu, uváděl, že Markézané patřili k vůbec nejlepším řezbářům Polynésie: „Dřevo a kost jim však jako výtvarný materiál dost nevyhovovaly, a proto přenesli některé své nejlepší kresby na lidské tělo tetováním. A tetovali je po celé ploše, od konečků vlasů až po nehty na noze. Vypadá to, jako by dávný umělec nesnesl pohled na sebemenší prázdnou plošku lidské kůže…“

A skotský spisovatel Robert Louis Stevenson, jenž se v Tichomoří léčil se „slabými plícemi“ (tuberkulózou), zase z Markéz koncem 19. století dovezl do Evropy ze dřeva vyřezanou kopii lidské ruky, skvěle vypracovanou a celou porytou ornamenty, jakoby „tetovanou“, jejíž dlaň vytvářela svažující se mističku. Do ní se patrně umisťovaly menší obětní dárky.

Markézy – to je název pro dvanáct ostrovů ve východní Polynésii, které vznikly sopečnou činností, takže jsou dosti hornaté. Masiv na největším ostrově Nuku Hiva je vysoký až 1185 metrů. Ostrovy zřejmě neměly původní souhrnné jméno, ale dnes se jim říká Markézy a experti dnes užívají dokonce pojem Te Henua‚ Enana čili Země lidí (nativními jazyky Enanů či Enatů). V kontextu celého Tichomoří tam vládlo poměrně drsné podnebí, ale žila v něm i pro našince nezvykle tvrdá a drsná společnost. Hodně bojovná.

První lidé se na ostrovy dostali teprve někdy kolem roku 700 našeho letopočtu, jak naznačují archeologické nálezy. Přestože se antropologové jako William Arens v knize The Man-Eating Myth (1979) anebo nověji též Gananath Obeysekere v knize o oblasti jižních moří (2005) snažili dokázat, že diskurz „divošského kanibalismu má pramalý základ v empirické realitě“, věrohodných zpráv o lidojedství z Markéz je tolik, že nemohou být ideologicky vytěsňovány.

Právě markézskou – asi až příliš důkladnou – znalost lidského těla dokládají i vyřezávané šperky z lidských kostí, lidské kadeře na válečných trumpetách z mušlí (putoka) i holích (tokotoko pio’o). Ty dnes dlí coby „domorodé umění“ v depozitářích řady institucí, jako jsou Britské muzeum v Londýně anebo Metropolitní muzeum umění v New Yorku, jak je vidět i na naší přiložené grafice.

Kdy se svět o výjimečné tvorbě dozvěděl? Právě z Markéz pochází vůbec nejstarší zmínka o tetování v Polynésii. Pořídil ji už v roce 1595 kormidelník Pedro Fernandes de Queirós, jenž se plavil se španělským mořeplavcem Álvarem Mendaňou de Neyra. Obyvatele Fatu Hivy, jednoho z ostrovů, popsal následovně: „Přicházejí nazí, aniž by si nějakou část pokrývali; jejich tváře a těla nesou obrázky v modré barvě, malované v podobě ryb a jiných figur.“

Markézští domorodci se Fernandesovi velmi líbili: „Zdejší ostrované jsou téměř bílé pleti… Tělo mají tak krásné a dokonale rostlé, že fyzicky daleko předčí Španěly. Snad ničeho mi nebylo tak líto jako toho, že tak nádherná lidská stvoření žijí v téhle ztracené zemi.“ Došlo však také k potyčkám, během nichž zahynuly odhadem asi dvě stovky místních lidí. Důkladnější zprávy o jejich kultuře tak proto chybějí.

Na dlouho pak objevitelé o Markézy ani nezavadili. Až 7. dubna 1774 tam zavítal James Cook, jenž musel na ostrově Tahuata (v zátoce pojmenované Resolution Bay) po ostřelování domorodými praky z připlouvajících lodí zvýšit svůj respekt, a to výstřely z mušket. Tamní muži nebyli ale nějací bázlivci; boj byl jejich rutinou. Střety mezi kmeny v jednotlivých členitých údolích i mezi většími nepřátelskými svazy (s náčelníky nazývanými haka ‚iki a vojevůdci toa) byly běžné, takže dle etnologů celotělové tatuáže měly „posílit a zpevnit těla markézských mužů tím, že jim poskytovaly ‚vizuální zbroj‘, která je chránila před fyzickým i spirituálním útokem“.

Pro Cookovu posádku to musel být vpravdě impozantní pohled, ale nemáme skoro žádné malby či kresby. Jediným portrétem je náčelník od Williama Hodgese.

V kapitánově deníku z 12. dubna ovšem čteme: „Obyvatelé ostrovů jsou nejhezčí plemeno, jaké v tomto moři žije: mají pěkné postavy, dobře utvářené a pravidelné rysy, možná hezčí než všechny ostatní národy. Muži jsou rozpícháni nebo podivně tetováni od hlavy až k patě, obrazce mají různé. Tetování způsobuje, že se zdají tmaví, leč ženy, jež jsou rozpíchány toliko málo, a mládež a děti, které nejsou vůbec, jsou stejně světlé jako Evropané,“ napsal Cook.

Vědec výpravy Georg Forster junior si povšiml, že markézské te patu tiki nezobrazovalo zvířata či rostliny, ale drželo se výhradně geometrických tvarů: „různých skvrn, spirál, pruhů, šachovnic a linek“. A Cookovy expedice řadu věcí i dovezly domů: Forster byl jistě unesen odznakem hrdých bojovníků, mohutným přívěskem z velké mušle (rod Cassidae) vytvarované do velrybího zubu a pověšeném kolem krku na světlé šňůře ze svinuté látky tapa, dále šlo o nádherné čelenky s peřím a perleťovýma „očima“, o lodní trumpety z mušlí velké až 37 centimetrů, navíc i s lidskými vlasy, či třeba o parádně vyřezávané palice s magickýma „očima“.

V květnu 1804 zase připlul k Markézskému souostroví ruský cestovatel Ivan Fjodorovič Kruzenštern. A nestačil se s kolegy divit, neboť na palubu vstoupil kolosálně tetovaný muž. „Poručík (Golovačev) představil divocha kapitánovi. Všichni jsme se dívali na příchozího, který měl po celém těle hnědomodré geometrické skvrny, kolmice a šikmé čáry, trojúhelníky, čtverce s dalšími vzory uvnitř, tečkami a mřížkami, „ uvedl o tomto setkání námořník Fjodor Šemelin. I ostatní členové posádky měli podobné dojmy, tak jako třeba historiky citovaný lodník Nikolaj Rjazanov: „Domorodci byli nazí a potřísnění obrazci a jeden z nich pak vstoupil na loď a všechny nás šokoval, když začal mluvit anglicky!“ Jak se to mohlo asi stát?

Kruzenšternova výprava totiž ke svému údivu nalezla hned dva po markézsku tetované bělochy, kteří na ostrovní Nuku Hivě pár let žili. Prvým byl anglický trosečník Edward Robarts, druhým Francouz Jean Baptiste Cabri. Popis jejich zjevu se lišil, jak víme díky deníkům, zprávám a nepublikovaným kresbám, jež v ruských archivech nalezla etnohistorička Elena Govarová.

Podle nejdůvěryhodnějšího zdroje, za nějž pokládáme lékaře Kruzenšternovy výpravy G. H. Langsdorffa, měl Robarts tetovánu jen hruď delším obdélníkem a znakem. Zato Cabri, žijící na ostrově osm let, byl dle malíře W. G. Tilesia von Tilenau ozdoben po celém těle, čehož měl v budoucnu využít; později totiž opustil Markézy a jako jeden z prvních se v Evropě živil coby tetovaná varietní atrakce…

Langsdorff, nejen lékař, ale též přírodovědec Kruzenšternovy expedice, se ihned začal zajímat o způsob života Markézanů; tlumočníkem mu byl právě Cabri. V roce 1813 pak vydal Tilesiem ilustrovanou knihu se slavnými rytinami Markézanů, v níž popsal tetování i jeho průběh: „Během našeho pobytu měl být tetován syn náčelníka Katanuaha. Za tím účelem byl jakožto význačná osoba ostrova umístěn do odděleného domu a několik týdnů byl tabu; každému, kromě těch, které z tabu vyňal jeho otec, bylo zakázáno přiblížit se. Všechny ženy, dokonce i matka, mají zakázáno vidět mladíka, dokud je tabu. Tetovači i operovanému je servírováno to nejlepší jídlo…

V prvém roce (tatuáže) se dělá základní práce na hlavních vzorech pokrývajících prsa, paže, záda a stehna; při tom se musejí vpichy zahojit a strupy zmizet, jinak se nepokračuje. Každá značka vyžaduje tři až čtyři dny k uzdravení; první sezení trvá obvykle tři až čtyři týdny. Když se započne se zdobením, další dodatky jsou přidávány v odstupu tří až šesti měsíců a tak se nezřídka pokračuje třicet či čtyřicet let, než je celé tetování dokončeno.“

S tetováním se začínalo na prahu dospělosti. Podle členů výpravy, která měla jedinečnou šanci sledovat tetovací umění v čase jeho vrcholu a bez vnějších vlivů, bylo tetování nejzajímavější ve věku kolem třiceti let nositele, poněvadž později už se prý motivy začínaly překrývat a tělo bylo „takřka černé“. Asi tak starý byl Mufau (Muhau), jenž stál vzorem Tilesiovi, když jej roku 1804 tuší a perem kreslil.

Později vyšla slavná kolorovaná rytina, v přiložené grafice vpravo, na které má kyj u’u (s vyřezanou hlavou s očima i vysokou „dávkou“ magické energie mana) a v ruce tykev. Umělec si asi nemohl vybrat lépe, neboť svalnatý Mufau, vysoký skoro dva metry a pokreslený od palce na noze až po čárky u očí, byl podle kapitána Kruzenšterna „nejkrásnějším člověkem, který kdy žil“.

To náčelník Keatonui, tehdy už asi padesátiletý, byl potetovanější: když vstoupil na palubu Naděždy, se zalíbením si prohlížel svoji postavu v zrcadle kajuty. „S potěchou hodnotil kůži obarvenou kruhy, ovály, širokými i tenkými linkami a překříženími tak těsně u sebe, že takřka nikde nezbýval ani nehet volného místa, kde by nebyly černé tečky, takže král pod šviháckým oděním vypadal jako pravý černoch.“

Langsdorff uváděl, že žádný z národů nedotáhl umění tetování k takové dokonalosti, jako se to podařilo Markézanům. A i po dvou stech letech je mu třeba dát za pravdu – a to i v globálním kontextu, jak jej představily české Dějiny tetování (2014). Urození zájemci za obrazce platili, a ne málo: prasaty, šperky, zbraněmi, ale i stloukanou látkou tapa.

„Ceny to byly značné, tudíž celkové tetování nezbytně poukazovalo na velmi zámožnou osobu,“ uváděla etnografka, která zvyky zkoumala. Kdo si prý takovou službu „profíků“ nemohl dovolit, spoléhal na to, že jej potetují nějací začátečníci. Každý tatér (tuhuna) si z pomocníků (ou’a) vybíral talentované jedince, jimž svůj um předával.

Ženy se tetovaly méně než muži; zdobení se omezovala na ruce a nohy, takže to vypadalo, jako by měly krajkové rukávce a „podvazkové“ punčochy pod klín. Některé Markézanky si zdobily i ušní lalůčky a okraje úst, trup ale často zůstával bledý.

Zato mužské tetováže byly výrazné: těla a údy byly rozděleny temnými čtverci, přepásány pruhy, kříži na páteři, přičemž působivý celek doplňovaly oválné ornamenty. Nechávala se však záměrně i volná místa, aby vzory vynikaly. Figury a jejich umístění měly tradicí dané názvy jako „pepehipu a matahoata na předloktí či pahito, kake paaniho, poepoe na nohou“, jak zapsal německý etnograf Karl von den Steinen, jenž do Tichomoří přijel v roce 1897, aby zkusil zaznamenat mizející krásu Markéz.

Po půlroce práce v terénu i dvou dekádách bádání v archivech vydal obří trojsvazkové dílo Die Marquesaner und ihre Kunst (1925), jehož první část je skoro celá věnována tetování, včetně detailů i impozantních reprodukcí. Moderními tetovači a fanoušky recyklované motivy zhusta pocházejí právě z této klíčové knihy.

Jak se to tehdy dělalo? Podobně jako jinde v širé Polynésii. Tetovalo se hřebínky se třemi až dvaceti jehlami, na něž se poklepávalo hůlkou. Barvivem (hinu) býval popel z ořechů míšený s olejem. Hotové kérky, které se podobně jako tělo natíraly kokosovým mlékem, pak byly pyšně předváděny.

„Podobně jako jiné formy umění, i tetování bylo posvátné – dohlížela na ně zvláštní božstva a doprovázely jej obřady a zákazy. Výraz tiki (pro tetovaný ornament) reprezentuje i všechny sochy, vzory v lidské podobě, jež zobrazují zbožštělé předky nebo i bohy… Tiki byl i postava z markézských legend, předek, který lidstvo naučil všemu, co znají, obojímu: ‚dobrému a zlému‘,“ píše Eric Kjellgren v totální knize o markézském umění, jež nese název Adorning the World (2015).

Markézany postihlo i to „zlé“: nemoci a úpadek. V roce 1911 žilo na ostrovech už jen 2890 obyvatel, ačkoli jich v počátcích kolonizace bylo dle odhadů na 80 až 90 tisíc! Jenže je kosily nemoci, alkohol i jiný způsob života. Tetování, jež k těmto lidem stovky let neodmyslitelně patřilo, bylo na Nuku Hivě a okolí roku 1884 francouzskými zákony zakázáno.

Jeho finální fázi přijela zkoumat manželka E. S. Craighilla Handyho, amerického specialisty na polynéské mýty a legendy. Willowdean Handyová prošla v roce 1921 takřka všechny vesnice a údolí, aby zaznamenala relikty někdejší, skoro již uvadlé vpichované pýchy. Činila tak s vírou, že markézské tetování „snad jednoho dne zaujme zasloužené místo v dějinách umění“.

Na svých výpravách Handyová nalezla 125 částečně tetovaných starších lidí a jediného žijícího umělce (tuhuna patu tiki), jenž v mládí tetoval. V kombinaci se studiem veškeré dostupné literatury například zjistila, že elitní bojovníci mívali v dávných dobách zvláštní spirály kolem očí, pozdější spirály na lících či bocích zase označovaly náčelníky, nověji byly na kotnících: „Podle informátorů pak kněží vítězného vojska po bitvě ohledávali kotníky zabitých, aby zjistili, kolik pohlavárů bylo zabito a jak úspěšný boj to byl,“ líčila.

Autorka též zmiňuje zvláštní potravní zákazy, tabu, která v preliterárních společnostech běžně patřily k iniciačním rituálům. Dívkám starším dvanácti let byly povinně tetovány pravé ruce; kdyby se tak nestalo, nesměla by dotyčná jíst z mísy jako ostatní a nemohla by ani pomáhat v přípravě chlebovníkového těsta (popoi). Existovaly snad i jakési nepsané soutěže mezi tetovači, kteří se trumfovali, kdo rychleji a lépe provede totožné ornamenty.

Útlá knížečka Tattooing in the Marquesas, která vyšla v Honolulu roku 1922, nabízí slovníček nativních ornamentů (honu symbolizovalo želvu, kaka’a ještěrku nebo koua’ehi kokosové listy), ale i 38 obrazových příloh tatuáží s desítkami podobizen tetovaných mužských obličejů či stehen dam i jednotlivých detailních prvků, jež jsou vlastně nedocenitelné a stávají se stále častěji i studijním materiálem pro současné polynéské tetovače (i jejich kolegy po celém světě).

Styl markézského tetování se tak vrací nejen na Markézy samé, ale dle expertů třeba i na „mnoho Společenských ostrovů, a to částečně kvůli jeho estetickému výrazu i pro jeho přináležitost k Francouzské Polynésii jakožto projev politického a kulturního sepětí, neboť vlastní tetovací styl i tradice na Society Islands rozsáhle vymřely pod tlakem misionářského úsilí…“

Ale co se kdysi dělo s tetovanými Markézany po smrti? Takřka nezmiňovanou skutečností byla povinnost pozůstalých zbavit své mrtvé kůží s tetováním! Nepřála si to totiž bohyně Oupu temného podsvětí, která duše přijímala. „Oupu znechucovalo tetování a vyprávělo se, že rozličná divá božstva čekala u vstupu na mrtvé, aby roztrhala na kousky každého, kdo by měl byť jen takové stopy (tatuáže).

Z toho důvodu manželky a příbuzní tetovaných jedinců byli bolestně povinni z nich kůži sejmout a vše tetování spolu s ní, aby takové tělo po několik měsíců vystavili na posvátné místo, odkud se pak duch vypravil v loďce do podsvětí,“ tvrdí antropolog Nicholas Thomas. Dle něj či Alfreda Gella, jenž napsal sofistikovanou knihu o polynéském tetování Wrapping in Images (1993), to byl i důvod, proč nejvýše urození nebyli někdy vůbec potetováni; nepotřebovali do boje ochranné „kérky“ a ani se jich nemuseli po smrti zbavit.

Právě Gellovi, hvězdě subdisciplíny antropologie umění, však někteří kolegové vyčítali, že polynéské tetování pojal sice komplexně a s porozuměním, ale příliš „historicky“, jakožto „mrtvou dovednost“, bez další dynamiky, která přitom v minulých třech dekádách ještě zrychlila a zrychluje. Čisté ornamenty, které ohromí i dnes na okolních obrázcích, tetují do kůže mistři od Fatu Hivy po Honolulu – a New York.

Podle Juniper Ellisové, autorky knížky Tattooing the World (2008), bylo v polovině devadesátých let na Markézách 25 tetovačů, řada lidí Enata tetovala na Tahiti a většina z asi tří stovek tahitských tatérů využívala markézských vzorkovníků. Po’o Ino, rodák z Nuku Hivy pracující na Havaji, říkal: „Tetování nám dává identitu, kdo jsme, z jakých rodin a ostrovů pocházíme a jaké je naše místo ve společnosti.“

Martin Rychlík, etnolog

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.