COOLna

Naši pradávní předci toho o anatomii oka a léčbě nemocí mnoho nevěděli. Choroby přisuzovali nadpřirozeným silám a z dochovaných nástěnných maleb víme, že místo lékařů zaujímali mágové a šamani.2 Podle záznamů však víme, že se snažili jeden z nejsložitějších orgánů v lidském těle zkoumat a pochopit jeho fungování.

Starověcí Egypťané používali k léčení různých očních problémů přírodní látky, jako je med či aloe vera. Je též zdokumentované, že římský filozof a dramatik Seneca využíval pro zvětšení písma kouli naplněnou vodou, přes kterou se na text díval. Římský císař Nero si zase speciálně vybroušeným smaragdem chránil oči před sluncem při sledování gladiátorských zápasů.

S myšlenkou, že by broušená skla mohla pomoci lidem s oční vadou, přišel na přelomu 10. a 11. století arabský vzdělanec a astronom Alhazen. Jeho nápad uvedli do praxe proslulí benátští skláři z ostrova Murano až na konci 13. století. Dokázali totiž vybrousit dvě vypouklé čočky, které umístili do dřevěného kroužku a propojili nýtem. Tak vznikly první brýle. K jejich masivní produkci ovšem došlo až v 17. století.

Významné prvenství v oblasti korekce očních vad patří českému chemiku Ottu Wichterlemu. Na Štědrý den roku 1961 vyrobil měkké gelové kontaktní čočky pomocí zařízení sestaveného ze stavebnice Merkur. Za průlomový objev umožňující lidem s oční vadou vidět i bez brýlí byl dokonce nominován na Nobelovu cenu.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.