COOLna

Rodí se děti jako tabula rasa, tedy „nepopsaná tabule“? Nebo už na svět přicházejí s tím, že o něm přece jen něco vědí?
Určitě leccos vědí. Již v matčině lůně mozek dítěte pracuje. Aby se mohl správně vyvíjet, potřebuje zaznamenávat spoustu věcí a reagovat na ně. Kdyby tyhle podněty, které k dítěti doléhají z mateřského organismu a vnějšího světa, nemělo, vývoj jeho mozku by to poznamenalo. Což se ostatně potvrzuje i u předčasně narozených dětí, jimž se v inkubátoru přehrává hlas jejich matky a tlukot jejího srdce. Tyto děti pak mají řadu center v mozku mnohem vyvinutější než děti, kterým se tyto zvuky nepřehrávají.

Co všechno mimina ještě před svým narozením vnímají?
Už v lůně mají vyvinuté smysly. Například hmat jim funguje poměrně brzy. Díky moderním sonografům se na ně můžeme podívat ve 3D zobrazení a je krásně vidět, jak si sahají na obličej či si cucají palec. Asi jedno procento jednovaječných dvojčat má společný plodový obal. U nich můžeme pozorovat, že se dokonce vzájemně osahávají.

Jak moc nenarozené děti vnímají chuť?
Velmi dobře. Vše, co jejich máma sní, se nějakým způsobem dostává do plodové vody, kterou dítě polyká a má jí plné plíce, protože kyslík získává přes pupeční cévy. Když si dá maminka něco sladkého a cukr se dostane do plodové vody, plod na polykání přidá, protože mu voda chutná. Jakmile se tam ale dostane něco kyselého, na intenzitě ubere. Nad některými chutěmi se nenarozený plod dokonce ošklíbá, čímž dává reflexivně najevo, že zrovna tohle mu zase tolik nejede.

Ovlivňuje to, co matka během těhotenství jedla, i chuťové preference dítěte po narození?
Existuje experiment, který se právě na tuto otázku zaměřil. Vědci vzali česnekový koncentrát, jehož aromatické látky se uvolňují do plodové vody a pak také do mateřského mléka, jímž je dítě krmeno po narození. A sledovali, jak bude mateřské mléko, jež bylo opravdu cítit po česneku, dětem chutnat. Děti, které koncentrát konzumovaly už během maminčina těhotenství a zároveň v prvních měsících po porodu, neměly s česnekem sebemenší problém. Ovšem děti, které se s ním dříve nesetkaly, tohle mateřské mléko odmítaly. Jakási preference chutí vzniká tedy už v mateřském lůně, naše stravovací návyky se částečně formují již před narozením. V českých podmínkách má dítě například zkušenosti se svíčkovou nebo koprovkou ještě předtím, než ji vůbec okusí. Což se bohužel týká i alkoholu. Děti, které mu byly před svým narozením vystaveny, k němu mají mnohem větší toleranci než děti, jež tu zkušenost nemají.

(A ze stejného důvodu máme od narození rádi sladké. Jak plodová voda, tak mateřské mléko mají totiž nasládlou chuť. Když je pak mimino starší a brečí, snaží se ho rodiče „utěšit“ právě sladkostmi. A protože zvyk je zvyk, sahá po sladkém ve stresu i většina dospělých. Ve stresu navíc mozek potřebuje víc energie, a protože „jede na cukr“, vydá tělu – tedy chuti – pokyn, že chce jednoduché cukry. Ty jsou třeba v čokoládě či v jiných sladkostech, v džusech nebo v jídlech z fastfoodů. Dodají energii nejrychleji. Další věcí je, že cukr v mozku stimuluje tvorbu serotoninu, „hormonu štěstí“, jenž ovlivňuje naše nálady a jehož nedostatek způsobuje smutek, úzkost, deprese. Navíc jsou děti na výrazné chutě velmi citlivé, mají devětkrát víc chuťových pohárků než dospělí. Chuťové vlastnosti se v určitém období po narození fixují. Z jedné studie vyplývá, že když je dítě ve věku 18 měsíců naučené na potraviny, jež jsou tučné a sladké, tyto chutě se mu uloží do podvědomí a člověk je vyžaduje i nadále. U mužů je přitom pocit sladké chuti zvýrazněn více než u žen.)

Mají dosud nenarozené děti vyvinutý i čich, přestože jsou obklopeny plodovou vodou?
Čichové podněty přicházejí k dítěti o něco později než ty chuťové. Plod může čichat, až když se mu otevřou nosní otvory. Ovšem už předtím vnímá něco mezi vůní a chutí, angličtina pro to má termín „flavor“, kdy pusou vnímá příchuť a nosohltanem pachy, které nepřicházejí s plodovou vodou nosem, ale ústy.

Co zrak?
Ač bychom si mohli myslet, že dítě zrakové podněty nevnímá, protože je v břiše tma, není to pravda. Plod vnímá světlo už v 16. týdnu, ale až v 26. týdnu otevře oči. Když se vezme velmi silné světlo a přiloží se mamince na břicho, její tkáň se prosvítí a světlo se dostane i přes amnion, v němž je uložen plod. A ten na světlo reaguje. (Amnion je vnitřní plodový obal ohraničující dutinu vyplněnou plodovou vodou, v níž se zárodek vyvíjí.) Dokonce se dělaly pokusy, kdy se na břicho matky promítaly světelné skvrny, jež měly dítěti připomínat obličej, přičemž dvě znázorňovaly oči a jedna pusu – a dítě na ně neustále otáčelo hlavičku. Když se ale skvrny prohodily, takže už obličej nepřipomínaly, děti tolik nezajímaly.

Jak je možné, že nenarozené děti reagují na obličeje, když před narozením žádný neviděly a vůbec nemohou tušit, jak vypadají?
Ve zrakovém centru máme oblast, jež se na obličeje specializuje. Umíme je velice dobře najít. Tato schopnost je zakódovaná i v mozku ještě nenarozeného dítěte a je to logické. Rozeznat lidský obličej je pro něj po narození prioritou. Je to jeho první kontakt, co má s maminkou. Připravuje se na něj už v době, kdy ještě nic nevidí.

Dítě ostatně moc dobře nevidí ani po narození. Čím to je?
Po narození vidí dvacet pět až třicet centimetrů do dálky, což je přesně vzdálenost očního kontaktu mezi jím a jeho matkou. Ve dvou až třech měsících začne vnímat barvy. A rychlý pohyb registruje ještě o něco později. Podobně jako dospělý vidí zhruba až po prvním roce svého života. Zmíněné tváře ale od ostatních objektů rozeznává už deset minut po svém narození a po několika hodinách dokáže rozpoznat matku. Po pár dnech již dokonce umí číst některé její emoce. V osmi až dvanácti měsících už její výraz obličeje bere jako signál a umí se podle něj zařídit. Když tedy po čtyřech doleze ke schodům a tuší, že by to nemuselo úplně dobře dopadnout, podívá se na maminku a z jejího výrazu vyčte, zda může pokračovat nebo má zařadit zpátečku.

Jak rychle od sebe dokáže rozeznat cizí tváře?
To mu nějakou dobu trvá. Například samo sebe v zrcadle pozná až ve věku kolem patnácti měsíců. Už ve třech měsících ale rozeznává lidi různých etnik. Pokud – dejme tomu – běloch nevyrůstá v multikulturním prostředí, kde by se s Asijci nebo Afričany setkával běžně, bude je vnímat jako odlišné, nebudou se mu líbit a bude mít i problém číst jejich emoce. Pokud je ale na jiná etnika dítě zvyklé, problém s tím mít nebude. Už od čtvrtého měsíce věku není dítěti jedno, kdo ho chová, což se pozná na jeho tepové frekvenci a aktivitě mozku.

Rozlišují děti mezi obličeji, které se jim líbí a které ne?
Ano, stejně jako dospělí hodnotí, zda je daný obličej hezký nebo ošklivý. A ty hezké se jim líbí víc.

Jak jsou na tom nenarozené děti se sluchem?
Ten mají vyvinutý brzy. Je pro ně důležitý, protože jím vnímají hlas své maminky a tlukot jejího srdce. Dokonce pečlivě poslouchají, co jim maminka říká.

A rozumí jí?
Proběhly experimenty, kdy se americkým dětem po narození pouštěla švédština. Reagovaly na ni jako na něco rušivého, protože ji neznaly. Stejně to měly švédské děti s angličtinou. Jiný experiment z Finska to dovedl ještě dál. Maminky měly v posledním stadiu těhotenství za úkol pronést několiksetkrát za den nahodilá slova, která ve finštině vůbec nic neznamenají. Druhá skupina maminek na své děti mluvila normálně a tahle slova nepoužívala. Když se děti narodily, připnuli jim vědci na čelíčko elektrodu měřící aktivitu předního mozku. V něm u člověka sídlí „haló efekt“ – centrum, jež se aktivuje, když se setkáme s něčím, co známe. Vědci novorozencům pustili záznam, v němž se říkala ona nahodilá nesmyslná slova. U miminek, jež se s nimi setkávala už v matčině lůně, se „haló efekt“ dostavil. Tím se tedy potvrdilo, že dítě hlas své maminky vnímá. Nechápe sice obsah slov, ale moc dobře vnímá její intonaci, přízvuk i kadenci slov. Čínské děti velice brzy po narození rozlišují i výšku tónu, kterým jsou slova pronesena, protože je v tomto jazyce velice důležitý a mění význam slov.

Jak přesně se v dětství učíme mluvit?
To je dodnes obrovská záhada. Studuje se na jednodušších modelech, jako jsou třeba ptáci pěvci. Vnímání zvuků máme asi vrozené, ale řeč jako takovou se musíme naučit, což je vidět třeba na „vlčích dětech“ (děti vyrůstající bez kontaktu s lidskou společností – buď byly držené v úplné izolaci, nebo je vychovávala divoká zvířata, tak jako ve známých knihách gorily Tarzana nebo vlčí smečka Mauglího). Známý je i případ Kaspara Hausera, jenž byl jako dítě vychováván v naprosté izolaci. (Šestnáctiletý mladík se objevil na jaře 1828 v Norimberku. Překvapivě rychle se ale naučil mluvit, číst i psát a osvojil si základní sociální návyky. Posléze vypověděl, že celý předchozí život prožil v tmavé kobce, dostával jen vodu a suchý chléb a jeho jediným společníkem byl dřevěný koník.) Tito lidé sice vydávají zvuky, protože v mozku máme řečová centra, ale není to řeč. Tu se musíme naučit. Stejně jako se musí naučit ptáče zpívat. Kdyby sedělo v hnízdě a neslyšelo, jak zpívají dospělí, nikdy by se to nenaučilo. Bude něco vyluzovat, ale nebude to zpěv. Jak už jsem ale říkal, dítě má už v prenatálním stadiu mozek vyladěný na jazyk své matky, takže jej vnímá jako mateřský a maminka mu s učením neskutečně pomáhá.

Takže je jakási „maminština“, kdy se na děti mluví pomalu a zřetelně, přirozená?
Ano. Maminky mluví pomaleji, vyšším hlasem, kladou důraz na některé slabiky a jedno slovo několikrát opakují. To všechno dítěti velmi pomáhá. Kdyby na něj máma drmolila, ztratí se v tom. Ale protože jsou slova jasně vyslovená a oddělená a protože maminky zvyšují hlas, aby upoutaly jeho pozornost, učení řeči mu usnadňují. Zajímavé je, že tahle „maminština“ je univerzální. Mluví jí ženy po celém světě, čímž děti zvykají na specifické vlastnosti daného jazyka.

Když dítě začne experimentovat se svými mluvidly a zkouší, co všechno ze sebe může dostat, je důležité, aby na ně rodiče reagovali, opakovali po něm nebo k tomu něco říkali, protože ho tím motivují, aby to zkoušelo dál. Navíc si je třeba uvědomit, že i když je dítě maličké a nemluví, neznamená to, že mluvené slovo nevnímá. Proto by na něj dospělí měli mluvit a říkat mu, co zrovna vidí nebo dělá. Když nemluvněti řeknete: „Udělej pápá!“, zamává, protože ví, co to znamená. Pamatuju si na vtipnou příhodu se svým vnukem, kterému jsme pořád opakovali, že se jmenuje Tonda. Jednoho dne začal vydávat takové divné zvuky. Pořád jsme nevěděli, co to znamená, až nám došlo, že říká „tn“ jako Tonda. Kdybyste viděla, jak se mu ulevilo, že to ti blbci kolem něj konečně pochopili!

Mají novorozené děti nějaké specifické dovednosti, které postupem času ztratí?
Ano, takzvané primární reflexy (automatické pohybové vzory – popsáno jich je sedmadvacet, formují se už v matčině lůně a v prvních týdnech či měsících po narození, kdy ještě dítě nemá plně vyvinutý centrální nervový systém, jsou rozhodující pro jeho přežití). Těmi nejznámějšími jsou asi sací a úchopový reflex. Ten druhý popsal už koncem 19. století anglický přírodopisec Louis Robinson, který měřil, jak dlouho se děti udrží pověšené na špagátu. Jednomu dítěti naměřil dvě a půl minuty. Tento reflex dokonce funguje i na chodidlech, takže se malinké děti chytají i prsty nožiček. Další je Moroův reflex. Ve chvíli, kdy dítěti padá hlavička dozadu, vyhodí ruce dopředu, což je reakce, jež bránila tomu, aby dítě spadlo, když v pradávnu matky nosily novorozence na zádech či na břiše (tak jako dodnes např. šimpanzice). Jakmile tedy dítě cítí, že mu jde hlava k zemi, podvědomě vystřelí ruce dopředu a snaží se matky chytit.

Existují reflexy, o nichž se moc neví?
Zajímavý je chodicí reflex. Vezmete-li novorozence za ručičky a zvednete jej tak, aby se chodidly dotýkal země, začne automaticky střídat nohy jako při chůzi. Babkinův reflex zase spočívá v tom, že když dítěti stisknete obě dlaně, otevře pusu nebo otočí hlavu. Jedná se o jakýsi začátek koordinace pohybů, které dítě potřebuje k tomu, aby se později dokázalo strefit rukou do pusy. Ono se to nezdá, ale zase tak jednoduchý úkol to není. Anebo parašutistický reflex. Vezmete-li dítě za bříško a nakloníte je tak, aby mělo pocit, že padá, roztáhne ruce a snaží se držet balanc.

Za jak dlouho tyto reflexy vymizí?
Například Moroův reflex vymizí během třetího měsíce. Chodicí reflex má dítě jen první měsíc a pak se znovu objeví až kolem prvního roku, kdy je dítě skutečně připraveno začít chodit. Vymizení těchto reflexů je ovšem důležité. Pokud se tak nestane, je to pro dětské neurology varovné znamení, že se mozek nevyvíjí tak, jak by měl.

Existují reflexy, jež nezmizí?
Ano, například potápěčský reflex. Díky němu se nám poté, co spadneme do vody, zpomalí tepová frekvence, zklidníme se a naprosto reflexivně zatajíme dech, abychom se neutopili. Stejně reagujeme i v případě, že nám dá někdo ledovou žínku na obličej. Děti mají tento reflex mnohem silnější než dospělí. Zřejmě proto, aby se hned neutopily, když spadnou do louže, z níž se neumějí samy dostat. Než je někdo vytáhne, musejí v ní nějakou dobu vydržet. Potápěčský reflex se někdy dává do souvislosti se syndromem náhlého úmrtí novorozenců. Spekuluje se, že když děti leží na břiše a dostanou se na něco mokrého nebo studeného, může jim tento reflex naskočit a následně dojít ke zkratu v dechovém centru, který jim pak nedovolí dýchat.

O úsměvu novorozenců se říká, že je také reflexivní. Je to pravda?
První den po porodu tráví matka asi osmdesát procent času tím, že se dívá na svoje dítě. Zhruba třicet procent z tohoto času se na něj usmívá. Miminko jí to občas vrátí tím, že mu zacukají koutky. O tomto úsměvu se vždycky říkalo, že je pouze reflexivní, protože aby byl úsměv skutečně úsměvem, musí být doprovázen také pohybem svalů kolem očí, který prý novorozencům chybí. Později se však ukázalo, že při některém z těch úsměvů se dítěti pohnou i oči, z čehož se usuzuje, že se usmívá cíleně. Úsměv miminek je zázračný a dělá rodičům i prarodičům dobře. Při něm se jim totiž vyplavuje do mozku hormon štěstí – dopamin.

Je pravda, že jsou mazlená miminka zvídavější, protože se cítí v bezpečí a místo toho, aby „řešily“ emoce rodičů, se mohou věnovat rozvoji svých kognitivních, tedy poznávacích funkcí?
Ano. Děti potřebují pocit bezpečí, klid a pohodu, aby se mohly rozvíjet. A že toho, co potřebují zvládnout, není málo. Hrubou i jemnou motoriku, řeč… Musejí se naučit, že tohle je pejsek, který štěká, a tohle zase kočička, co dělá mňau. Aby se mohl mozek rozvíjet, musí mít dostatek hmatových, sluchových, zrakových i čichových vjemů, jež se postupem času učí zpracovávat.

Takže je neumí zpracovat hned?
Jistěže ne. Například naše oko je strašný zmetek. Každý optik by fotoaparát jeho vlastností vyhodil jako nepotřebný krám. Přesto ale nakonec vidíme docela dobře. Ostře a nezkresleně, což je ovšem dáno tím, že naše mozkové centrum je schopné signál, který k němu z oka přichází, vyretušovat. Dejme tomu, že si moje oko zobrazí hranu stolu jako zprohýbanou. Když si ale už jako malé dítě pohmatem zjistím, že je hrana stolu rovná, mozek si řekne: „Aha, je to jinak!“ a začne ji zobrazovat správně.

Kdyby si dítě tu hranu stolu neosahalo, uvidí ji špatně?
Ano. V rozvojových zemích jsou případy lidí, kteří se narodili bez čočky. V dospělosti některým z nich s domněním, že jim zrak vrátí, lékaři do oka vsadili čočku umělou. Ale ukázalo se, že už se tohle jejich oko dívat nenaučí. Jestliže není oko funkční v období, kdy se mozek učí zpracovávat informace, jež k němu z oka přicházejí, už to nikdy nedožene. (A není to jen u lidí. Když se kotěti po narození zalepí jedno oko a zůstane zalepené i v kritickém období, kdy se učí dívat, později už se to tím původně zalepeným okem nenaučí. Přitom je ono oko funkční, ovšem mozek už z něj není schopný vjemy zpracovat.)

Čím to je?
Mladý mozek je totiž neskutečně plastický a velice rychle si vytváří spoje mezi jednotlivými neurony. Jiné zase maže. V raném dětství v něm dochází k neustálým rychlým přestavbám. V pozdějších fázích vývoje už ale tahle plasticita klesá.

Emocím se dítě také učí?
Už v prvních měsících svého života některé základní emoce dítě rozpoznává z výrazů ve tváři, ale lidé dávají emoce najevo komplexně, tedy i gesty a hlasem. Ze šesti základních emocí, což jsou strach, zlost, smutek, štěstí, znechucení a překvapení, už sedmiměsíční dítě velice dobře rozpoznává strach. Když někde zahlédne ustrašený obličej, bude jej mnohem déle sledovat, protože ví, že by si mělo na něco dávat pozor. Až v šesti letech se mu však vnímání emocí ujasňuje. V té době bezpečně pozná tři základní, a to šťastný, rozzlobený a ustrašený obličej. A až do šestnácti let věku si kompletně osvojuje zbytek.

Na rozdíl od mláďat většiny jiných živočišných druhů se lidské děti rodí „nehotové“. Podle evolučních genetiků je příčina stará 5,5 až 7,5 milionu let, kdy se rozdělila do té doby společná vývojová větev předků dnešních šimpanzů a lidí. U jedné skupiny našich opičích prapředků se prý tehdy poškodil gen FOXP2 (v těle ovlivňuje tvorbu bílkovin), což způsobilo, že u nich postupně ochably mohutné žvýkací svaly. „Nezbylo než slézt ze stromů a začít se živit měkkou masitou stravou včetně slimáků, červů a ryb. Museli jsme se postavit na zadní, změnila se nám pánev, postavení nohou, také se zmenšil otvor v pánvi. Důsledkem toho se samicím špatně rodilo. Jedním ze způsobů, jak přežít, bylo to, že začaly rodit nedonošená mláďata,“ vysvětloval před lety Jan Pačes z Ústavu molekulární genetiky Akademie věd… Dítě po narození nemá ještě srostlou lebku, úplně vyvinutý imunitní systém ani kostru, dlouho je zcela závislé na matce, chodit začne až kolem prvního roku života. Dokonce se někdy říká, že do věku devíti měsíců jsou mláďata šimpanze chytřejší než lidské děti. A aby to tak nebylo, muselo by dítě v matčině břiše strávit místo devíti měsíců dvojnásobek času…

Někdy se skutečně píše, že by lidské těhotenství mělo trvat minimálně dvakrát tak dlouho, aby se nám patřičně vyvinul mozek. Ono to ale není tak, že by měl před námi šimpanz už při narození náskok. Spíš má blíž do cíle, a to jak co se týče velikosti mozku, tak kognitivních funkcí, protože toho nemusí nabrat tolik co člověk. Náš mozek roste po narození mnohem více než mozek šimpanze a také se v něm odehrávají složitější procesy. Hlavní nárůst máme v prefrontálním kortexu, což je část mozku, kde sídlí naše nejvyšší duševní schopnosti, jako je logické myšlení. Tohle všechno se ovšem nemůže odehrát v těle nastávající maminky. Tudíž to, že by hlavička s plně vyvinutým mozkem neprošla porodními cestami, zcela jistě hlavní a ani jediný důvod není.

Růst mozku až do konečného stadia by navíc organismus matky metabolicky neutáhl. Byla by to pro něj neúnosná zátěž a matka by dítěti ani nemohla předat potřebné množství živin. Navíc je důležité, aby během vývoje klíčových struktur mozku bylo dítě na světě a mozek se formoval i tím, co se dítě po narození učí, životními zkušenostmi. (Před miliony let ovšem to, že by hlava dítěte s plně vyvinutým mozkem neprošla porodními cestami, hlavním důvodem být mohlo. Mozek dnešního šimpanze učenlivého má kapacitu zhruba 400 cm3, náš mozek asi 1 450 cm3 a váží 1 300 až 1 400 gramů. Ardipithekové, kteří patřili před 5,2 až 5,77 milionu let k prvním rodům budoucí lidské vývojové linie a už chodili po dvou, měli ovšem kapacitu mozku jen 300 až 350 cm3. A i australopitékové, přímí předci člověka, měli před 4,2 milionu let kapacitu mozku jen kolem 450 cm3 a také byl jejich mozek mnohem menší.)

Můžeme z dítěte vychovat génia, nebo je inteligence vrozená věc, s níž nehneme?
Inteligence má určitý dědičný základ. O tom, jak velký, se vedou spory. Nejčastěji se vědci shodují na dvaceti až třiceti procentech. Třeba americký psycholog a genetik Robert Plomin (je uváděn jako 71. světově nejcitovanější psycholog 20. století), který kvůli svým nekorektním názorům přesídlil z USA do Británie, ovšem tvrdí, že je to dokonce mezi šedesáti a šedesáti pěti procenty a že dítě proti jeho přirozeným předpokladům dokážete ohnout zhruba do deseti let věku. Pak že se projeví jeho genetický základ. Dnes už například víme, že jsou konkrétní oblasti genomu, jež mají jistou souvztažnost s délkou školní docházky. Tedy zda člověk skončí se studiem po základní, střední nebo až vysoké škole.

Když se dělal genetický screening lidí žijících v jedné hornické oblasti v Británii, ukázalo se, že je tam daleko méně lidí s vlohami pro dlouhou školní docházku než na jiných místech v Británii, což se vysvětluje tím, že kdo na to měl, ten z této nuzné oblasti, kde byl těžký život, zdrhl. Svou roli ale zcela určitě hraje i vliv vnějšího prostředí, a to už od početí. Jestliže dítě zplodí dva narkomani, dá se předpokládat, že bude DNA dítěte nějaký způsobem poškozena a dítě bude mít horší výchozí pozici. Znovu ale opakuji, genetika není všechno a nesmírně důležité jsou i podněty, které dítě během svého vývoje získá. Klidně se může stát, že se narodí jedinec s relativně dobrými vlohami, ale když se k němu nedostanou z okolí potřebné podněty, může vlohy prošustrovat.

Rodíme se všichni zvědaví, s touhou učit se novým věcem?
Ano, všichni máme hlad po informacích. Zda ale budeme v budoucnu úspěšnými studenty, záleží také na naší motivaci a schopnosti odloženého uspokojení.

Co to je?
Chcete-li v čemkoli něčeho dosáhnout, musíte tomu věnovat určité úsilí. Na začátku si něco odříct, makat. Až časem nám tahle snaha přinese vytoužené ovoce. To nedovede každý. Pokud člověk nemá od pánaboha opravdu vynikající intelekt, Einstein se z něj samozřejmě asi nestane. Ale vynaloží-li dost úsilí, může se z něj stát úspěšný člověk.

Mají děti vrozenou morálku, nebo se jí učí?
Vždycky se tvrdilo, že je morálka naučená. Dnes se však ukazuje, že to tak není. První studie zkoumaly devatenáctiměsíční děti, kterým se zahrála scénka pomocí maňásků, přičemž jeden byl zlý a druhý hodný. Když se pak dalo dětem na vybranou, aby si jednoho z nich vzaly, osmdesát procent z nich sáhlo po tom hodném. Poté se testovaly také osmiměsíční děti, jež sledovaly obrazce, konkrétně kolečko a čtverec. Jeden z nich byl opět zlý a do toho druhého strkal a bouchal. Děti byly snímány, na který objekt se dívají častěji. Ukázalo se, že na agresora. Hlídaly si jej pro případ, že by chtěl ublížit i jim. Rozlišení mezi dobrem a zlem v sobě tedy máme už hodně brzy.

Takže to máme v genech? Proč?
Protože porušování pravidel ohrožuje spolupráci, životně důležitou pro naše přežití. (Proto nás dodnes v bulváru zajímá, kdo komu zahnul, kdo kradl a koho chytili zfetovaného. Kdo prostě porušil pravidla.) Zvířata také spolupracují, dokonce nějakým způsobem trestají jedince, kteří porušují ve smečce či tlupě pravidla spolupráce. My si začali spolupráci i vynucovat. Včetně tzv. altruistického trestání (altruismus: nezištné jednání ve prospěch druhých). Představte si situaci, kdy babička visí na štangli v tramvaji a nějaký mladý muž sedí a kouká na ni. V tu chvíli mu řeknete: „Hele, mladej, nechtěl bys pustit tu starou paní sednout?“ Tu paní neznáte a vlastně riskujte, že vám ji ten mladík natáhne. A riskujete jenom proto, že chcete, aby společnost spolupracovala. Nutíte tím toho mladého nespolupracujího syčáka, aby se spoluprací začal. Tohle má lidská společnost rozvinuté enormním způsobem.

Miminka spoustu času prospí. Denně šestnáct až osmnáct hodin. Proč tolik?
Protože jejich mozek pracuje na plné pecky. Všechny ty úplně nové podněty, které se k dítěti dostávají, musí zpracovat. Některé věci, které přes den zažilo, si mozek zrychleně přehrává, aby si je uložil. Ne nadarmo nám babičky říkávaly: „Vyspi se na to!“ Nebo: „Ráno je moudřejší večera.“ Mozek novorozence se učí i během spánku. Když spícímu miminku zahrajete slabý tón a současně mu fouknete do očí, škubne sebou. Když to budete dělat dlouho, vypěstuje si – přestože spí – reflex. A po čase sebou škubne, jen co zaslechne tón. Což dokládá, že to, co k němu během spánku pronikne, zpracuje, uloží a zapamatuje si to.

Proč se plačící dítě poté, co je matka vezme do náruče, zklidní? Je důvodem jenom pocit bezpečí?
V jedné studii to jedna Japonka vysvětluje tím, že kdysi v krizových situacích matka popadla dítě a utíkala s ním pryč. V tu chvíli bylo žádoucí, aby dítě zmlklo, aby je nepřítel je podle pláče nevystopoval.

Jak moc je pro rozvoj dítěte důležité kojení?
Kojení je alfa a omega jeho vývoje. Pokud to jenom trochu jde, měly by maminky dítě kojit alespoň šest měsíců, protože to, co dítě s mateřským mlékem získá, žádnou rovnocennou náhradu nemá. V mateřském mléce dostane potřebné mikroby, jež osídlí jeho mikrobiom. (Mikrobiom je mix více než tisícovky různých druhů bakterií, které máme ve střevech – vedle nich jsou tam i viry, archeobakterie či houby. Bakterie však převažují, jsou jich desítky bilionů a ovlivňují naši imunitu, zpracování potravy, ale i naše nemoci, chutě, obezitu či nálady. A tedy nepřímo také naše jednání a chování. Proto se střevnímu mikrobiomu říká „druhý mozek“. O tom, co který druh střevních bakterií dělá a co všechno v těle ovlivňuje, však zatím víme velmi málo. Navíc je u každého člověka mikrobiom maličko jiný.)

První pořádnou dávku mikrobů dítě získá při porodu, kdy projde porodními cestami, což je třeba problém u císařského řezu, protože tím o ni přijde. Pokud k tomu matka ještě nekojí, dostane dítě další dardu. Nekojené dítě totiž odhadem přichází asi o sedm set různých mikrobů, jež utvářejí jeho mikrobiom. Ve chvíli, kdy se do něj nedostanou, vznikne ve střevech prostor pro „zlé“ mikroorganismy a může docházet k těžkým střevním infekcím. Kromě „hodných“ bakterií jsou ale v mateřském mléce všechny důležité živiny jako mléčný cukr, bílkoviny jako kaseiny či laktoferin, což je protein, který zajišťuje přenos iontů železa přes střevní sliznici do organismu a který také tlumí růst „zlých“ bakterií. V mateřském mléce jsou i vitaminy a tuky důležité pro budování mozkové tkáně. Plus další důležité cukry, jež speciálně prospívají střevním laktobacilům.

Má kojení vliv také na budování vztahu mezi matkou a dítětem?
Samozřejmě. Během kojení se z mléčné žlázy do mléka uvolňuje i oxytocin, což je hormon, který navazuje a posiluje vzájemné vazby. Oxytocin se vylučuje například milencům, kteří jsou ve fázi bláznivé zamilovanosti. Hormon se ale matce i dítěti uvolňuje také očním kontaktem, který je během kojení velmi intenzivní. I když to už dnes bohužel často neplatí. Stále více matek totiž kojí s mobilem v ruce a jedna japonská studie rozebírala, že mají dnešní miminka trochu problém s poznáváním svých maminek. Kojenec totiž svoji matku poznává podle obličeje. Nejprve ji ale pozná pouze zepředu. Pokud ovšem matky během kojení koukají do mobilů, mají hlavu pootočenou.

Je mateřské mléko stále stejné, nebo se mění podle toho, co dítě zrovna potřebuje?
Složení mateřského mléka se během dne mění a pomáhá dítěti seřizovat jeho biologické hodiny. Ty se primárně nastavují světlem, ale i kojení hraje roli. Alespoň to tvrdí některé studie, podle nichž je ráno v mateřském mléce třikrát více kortizolu, což je hormon důležitý pro stresové reakce, než v mléce nočním. A v tom nočním je zase ve zvýšených hladinách melatonin, jemuž se říká hormon spánku. Matka tak během nočního kojení dává i mateřským mlékem dítěti najevo, aby spalo. Když si tedy maminka odstříkává mléko na později, měla by si psát, zda se jedná o ranní nebo večerní mléko, a dávat je dítěti v příslušnou denní dobu, aby ho nemátla. Alespoň to tvrdí ony studie.

Mění mateřství mozek i maminkám?
Těm se mění mozek už během těhotenství, kdy dochází k obrovské změně v hormonálním prostředí, což má na mozek velký vliv. Po porodu se matky mění nejen psychicky, ale i fyzicky. Magnetická rezonance prokázala, že na jejich mozku skutečně dochází k anatomickým změnám. Jako by se začal smrskávat… Což neznamená, že by degeneroval. Jsem vždycky nešťastný, když se na maminky na mateřské dovolené dívají někteří lidé s despektem jako na nějaké hlupačky, kterým, jak jsem někde slyšel, „s placentou odešel i mozek“. Maminky nejsou hloupější. To, že jim to třeba chvilku nemyslí, je dáno pouze tím, že jsou strašně vyčerpané. Během prvního roku dítěte přijde matka v průměru o sedm set hodin spánku. To je strašný spánkový deficit a musí se na výkonu mozku podepsat.

Je-li člověk takhle nevyspalý, jednotlivé oblasti mozku mu úplně náhodně upadají do spánku, což je třeba i důvod, proč dělají lékaři na konci rušné noční směny chyby daleko častěji než na jejím začátku. Něco podobného zažívají i maminky. Ono zmenšení mozku je jenom přechodné, zhruba čtyři měsíce po porodu dojde k obnově. Navíc se v mozku začnou posilovat centra, v nichž máme uložené emoce. Nebo třeba prefrontální kortex, který je zodpovědný za nejvyšší mozkové funkce, jako je logické myšlení. Matka je zodpovědná za dítě, a když přijde krizová situace, potřebuje ji rychle vyřešit ku prospěchu svému i svého dítěte. Takže rozhodně není pravda, že maminky na mateřské hloupnou. Naopak. Jsou mnohem chytřejší.

Jak jsou na tom tatínci?
Pokud těhotenství prožívají s maminkou, mění se mozek i jim. Po porodu je pak důležité, kolik času s dítětem tráví. Když se srovnávaly mozky amerických a španělských tatínků, ukázalo se, že je mají mnohem více přestavěné Španělé, protože se svými potomky tráví mnohem více času než Američané. Otcové i matky mají po porodu dítěte mozek mnohem plastičtější, aby se mohli učit a vstřebávat nové impulzy a připravili se na svou roli rodičů.

Jaroslav Petr

Za přínos v oblasti popularizace vědy obdržel Cenu předsedy Rady pro výzkum, vývoj a inovace. Za literární tvorbu cenu Karla Čapka a Magnesiu Literu.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.