COOLna

Lak na vlasy ve formě plechovky natlakované plynem nebo fluorokarbonem a opatřené tryskovým ventilkem je vedlejším produktem druhé světové války. Podobně jako jiné budoucí módní fetiše byl jedním z vynálezů vojenského průmyslu také sprej. Do vlasové kosmetiky sice vstoupil už v padesátých letech, kdy někdejší klíčovou úlohu války přejal film, s jehož pomocí se tužicí lak stal brzy populárním, přelomové však bylo až následující desetiletí: hypertrofované účesy členek skupiny The Ronettes ukazovaly, že se sprej dá použít jako zbraň, a revoluční změny nastaly také uvnitř plechovek. Od té doby se tužicí částečky díky principu mikrodifuze rozpadaly až při rozstřikování laku. Účinnost tužení přitom rostla na úkor lepivosti, která nicméně přetrvala aspoň v míře spojující tvorbu velkého účesu s odstínem vzrušení a s citem pro nepřirozenost.

Stoupající objem rozprášeného tužidla byl bezesporu symptomem doby, v níž nejen móda, ale celý společenský diskurs procházel zásadní proměnou. Hloubka zlomu vedoucího k celkovému přestrukturování přitom jen odpovídá zpoždění, s kterým se tato proměna ve svých extrémních výrazových formách postupně vynořovala na povrchu kultury.

Francouzský sociolog Gilles Lipovetsky ve své mnohomluvné analýze módy vymezuje šedesátá léta jako období rozpadu dlouhodobě stabilního systému tzv. módy jednoho sta let. Tato kanonická epocha, která si pod pestrostí vnějších změn svého tvarosloví uchovávala neproměnná pravidla společenské závaznosti modelů, převládajícího konformismu a pravidelného rytmování módních sezon, ovšem, jak autor výstižně podotýká, „v zásadě označuje módu ženskou“. Jde o falocentrický systém, v němž mužství rozehrává svou přirozenost v předstírané negaci ženské zdobnosti, ať už ji nacházelo v bohatém řasení nebo hladkých pouzdrových šatech. Ideál ženy v módě přitom svou praktickou nedosažitelností jen zdvojoval idealistickou představu o nestylizovaném mužství.

Rozklad zmíněného stoletého kánonu se projevil dvojím předělem. Z hlediska žen došlo pouze k decentralizaci, po níž si móda jako jakýsi slepý znak nicméně zachovala svoji feminitu: v povrchnosti, svůdnosti, proměnlivosti, zděděných prostředcích i praxi jejich užívání. Naopak muži spolu s rozpadem centralizovaného systému přišli nejen o svoji ideologickou, rádoby přirozenou pozici, ale – na rovině módy – vůbec o formu výrazu. Dosud rigidní mužská identita se po konci období módy jednoho sta let ocitla v otevřeném prostoru cirkulace neukotvených stylizačních strategií: muži stanuli před otázkou, jak být módní, jak ideologii nahradit hrou módy. Tato otázka část populace dodnes ochromuje. Začíná být jasné, že pouhé oblékání je iluze. Do systému módy, který nás obklopuje, vstupujeme převlekem.

Z mužů se tak stávají aktéři dekadentní situace, kteří by na svých tělech měli zopakovat poznatky dosud schraňované o ženách. Všimněme si, že Charles-Frédéric Worth, považovaný za tvůrce klasického módního kánonu, otevřel svůj salon v téže době, z níž pocházejí zajímavé Baudelairovy postřehy o srůstání módy s ženským tělem. Pohyby údů, držení těla, vůně, mušelín, šperky, úsměv a rýžový pudr jsou rovnocennými součástmi oslňující modly. Původně erotická trhlina mezi tělem a jeho ozdobnou schránkou se během dalšího vývoje módy dále zmenšuje až k bodu, v němž stylizace vstupuje přímo do těla: nejasná oblast svůdnosti se redukuje na jedinou linku, v níž na sebe těsně doléhají stále bytnící oblast módy a oblast porna. Modelka se může objevit nahá proto, že už nelze, s Baudelairem řečeno, „oddělit ženu od jejího oblečení“. O fascinaci módou, která se vepíše přímo na povrch kůže, svědčila už baudelairovská „chvála líčidel“, tento zájem se ovšem v dalším století ještě stupňoval rostoucí péčí o vlasy, jejímž arteficielním vrcholem byl právě tužicí sprej: nehmotný, neviditelný, válečný doplněk, jímž se tvaruje samotné tělo.

Ondřej Klimeš

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.