Soupis publikací zakazovaných slibuje poskytnout svazek Zakázané knihy, přibližující historii restrikcí proti téměř devadesátce děl od Dekameronu přes Flaubertovu Paní Bovaryovou až k Milované od Toni Morrisonové a memoárům čínského umělce Aj Wej-weje Tisíc let radostí a smutků.
Za vznikem této knihy stojí kolektiv autorů, jejichž jména jsou uvedena, ale většinou se o daných osobách nedá mnoho zjistit, případně jen to, že třeba jako Mary Frances Budziková je autorkou populárně-naučných knih z různých oborů.
Zakázané knihy v chronologickém pořadí představuje díla, která někdy byla nebo jsou zakazována (v SSSR nebo komunistické Číně), případně se o nich vedou polemiky, zdali mají být součástí seznamů povinné školní četby a knihoven; také se o nich přemýšlí, zda by přístup k nim neměl být regulován (například prodejem v zatavené fólii a jen dospělým nad osmnáct let). Takže v mnoha případech se jedná o tytéž texty, které obsahují a doporučují přehledy jako 100 knih, které otřásly světem.
U některých knih se v historii měnily důvody, proč mají být zakazovány nebo cenzurovány, a to často z úplně opačných pólů. Třeba Deník Anne Frankové vycházel ve verzích s odstraněnými erotickými pasážemi, roku 1950 zase vyšlo německé vydání vynechávající pasáže pohoršující Němce a roku 2009 jistá libanonská škola knihu zakázala kvůli údajné podpoře sionismu.
V Dobrodružství Huckleberryho Finna zase nejprve bělochům vadilo to, že se bělošské dítě kamarádí s uprchlým černošským otrokem Jimem; později zase Afroameričanům vadilo to, že jsou Jim a další černoši ztvárněni jako postavy dětinské. A podobné schéma se opakuje u řady dalších děl: kniha tematizující ostrakizovanou či utlačovanou menšinu je nejprve kritizována většinovou společností, ale posléze i komunitou, o níž pojednává, že je její zobrazení nepřesné.
Jako v případě románu Studna osamění nebo dětské novely George, jež pojednávala o transgender dívce, která se z původního George stává Melissou. „Majoritním“ kritikům vadilo transgender téma, zmíněné komunitě pak původní název, když nové, „pravé“ jméno hrdinky znělo jinak – načež autor Alex Gino novelu přejmenoval na Melissu. Vedle výše zmíněných důvodů byly ale některé knihy vyřazovány, zakazovány či prostě nevydávány i z příčin kurióznějších a mnohdy osobních.
Bohužel i tak krátké kapitoly často mnoho řádek vyplýtvají na opakující se a celkem předvídatelné „tahanice“ mezi americkými školskými radami, místními úřady a federálními orgány. A autoři se nevyhnou ani chybám: třeba když u většiny pohádek uvádějí, že vychází „z německých lidových vyprávění“, přestože byly ještě před bratry Grimmy zaznamenány u Francouze Charlese Perraulta nebo Itala Giambattisty Basileho.
Podobně není přesné tvrdit, že indický stát Kérala měl první komunisty vedenou a demokraticky zvolenou vládu v dějinách, o více než deset let dříve mělo takovou vládu už Československo. A už vůbec není pravda, že Hitlerův Mein Kampf znal mimo Německo málokdo, protože „do angličtiny a dalších jazyků“ byl přeložen až roku 1939 – jiné překlady vycházely už od roku 1934, ten český 1936.
Autoři v knize argumentují, že jakékoli zákazy knih jsou špatné. Mimo jiné citují výrok Benjamina Franklina: „Kdyby se všichni tiskaři rozhodli, že budou tisknout jen to, co nemůže nikoho urazit, nemohlo by vyjít téměř nic.“
Ovšem jejich výběr titulů je účelový: jde většinou o umělecká díla, jejichž hodnota byla prověřena časem (s výjimkou zmíněného Mein Kampf). Zakazována je ovšem řada i dalších textů, jimiž se právě Hitler inspiroval (Protokoly sionských mudrců) nebo které na Hitlera různě navazovaly. Ty ve výběru zahrnuty nejsou, nicméně omezení jejich distribuce je i z liberálních a demokratických pozic pochopitelné. Jako Turnerovy deníky, román popisující a oslavující násilnou revoluci ve USA, která má vést ke svržení federální vlády a vyhlazení všech Židů a „nebílých“ obyvatel.
Amazon knihu stáhl z prodeje, v Kanadě jsou Turnerovy deníky podle tamního zákoníku považovány za „obscénní“ a „nenávistnou propagandu“, která může být zabavena, pokud je objevena v poštovních zásilkách. (Dodejme, že Turnerovy deníky vyšly i česky, dají se najít na webu Kosmasu jako vyprodané s upozorněním, že „Obsah knihy reflektuje autorův rasismus a extrémně pravicové přesvědčení“.)
Celkově je tedy výběr děl v Zakázaných knihách selektivní a leckteré údaje z knihy nejsou příliš spolehlivé. Na druhou stranu ale její autoři můžou zdejším čtenářům přiblížit i tituly, které tu jsou relativně neznámé, a obecně probírají téma, jež je v současných USA stále aktuálnější: podle nedávných zpráv se počet knih zakázaných v amerických školách „meziročně o 28 procent“ zvyšuje.
Toto vyřazování ze školních knihoven a prostor škol je prý „častější ve státech řízených republikány“ a týká se titulů, které by v západní Evropě označili za klasiku. Minimálně v jednom americkém státě, Virginii, se revolta rodičů proti školským radám, učebním osnovám a podle nich nevhodným knihám (konkrétně zmíněné novele Milovaná od Toni Morrisonové) stala v posledních volbách „rozhodující vítěznou kartou“ tamního republikánského kandidáta. V jistém smyslu tedy i tyto ze seznamů vyřazované či zakazované texty někdy dokážou „otřást světem“, byť jejich působení může být paradoxní: v tomto případě totiž rozhodli ti, kteří soudili, že by se daná kniha číst vůbec neměla.
Mimochodem, v publikaci 100 knih, které otřásly světem Martina Seymoura-Smithe Hitlerův Mein Kampf nenajdeme, protože diktátor se sice pokusil uskutečnit většinu toho, co v ní napsal, ale jen málo vlivných západních politiků ji skutečně četlo, i když možnost měli (takovou výjimkou byl W. Churchill). „Kdyby tak učinili a kdyby druhá světová válka nezačala, pak by Mein Kampf byl zařazen.“
COOLna 
Napsat komentář