COOLna

Religionista Patrick Zandl tvrdí: „Po většinu existence lidstva představovalo soukromí něco nepředstavitelného, až děsivého. Pro starověkého člověka natolik, že většina tehdejších jazyků takové slovo ani neznala nebo pro něj – jako pro většinu děsivých jevů – používala opis… To, co dnes považujeme za soukromí, bylo pro starověkého člověka čistě náboženským, spirituálním pojmem. Na soukromí měli nárok jen bohové, některé obřady probíhaly tajně, v skrytu, aby je neznesvětil pohled laiků. Mělo to svou logiku. Jen bohové či zbožštělý panovník byli natolik silní, aby si mohli dovolit být sami.“

Starověký a středověký člověk se totiž samoty bál. Rodil se, miloval a umíral obklopený ostatními, protože jen to podle něj znamenalo ochranu a naději na přežití:

„Ještě do pozdního středověku si i ti nejbohatší mohli soukromí dovolit jen v omezené míře. Zaprvé šlo o bezpečnost. Osamocený člověk se stal snadnou kořistí lapků či divé zvěře. Druhý důvod byl praktický. V opevněném městě nebylo mnoho prostoru a byla v něm zima. Členové domácnosti napříč celým středověkem spávali v jedné velké místnosti, kolem otevřeného ohniště, protože vlezlá zima pronikla všude…“

Podle Valentinové skutečně vyplynulo, že aplikovat pojem „soukromí“ je ve starověkých a středověkých kulturách obecně dost obtížné, nicméně ve středověku by se dalo uvažovat o některých variantách: František Novotný, který se zabývá středověkým křesťanstvím, poukazoval na ne vždy ostrou hranici mezi soukromím a podezřením z utajování zločinu nebo například náboženské hereze ve středověké společnosti.

Skepticky se vyjadřuje i historik Martin Nodl: obecně souhlasí s tím, že ve středověku lidé neprožívali soukromí stejně jako my v současnosti, ale současně kritizuje leckterá Zandlova konkrétní vyjádření. Třeba to, že by se starověký a středověký člověk samoty bál, je podle Nodla jen rétorická hra: „Něco takového nejde doložit ani vyvrátit, ale myslím, že to je nesmysl.“

V zahraniční literatuře se také setkáme s hlasy, které se spíše přiklánějí na stranu univerzálnosti soukromí. Sociální historik David Vincent v knize Privacy: A Short History (Cambridge: Polity, 2016) tvrdí, že i středověk znal různé druhy soukromí.

Problém ale je, že dnes chápeme soukromí zjednodušeně jako cosi individuálního a absolutního, nikoli komunitního a relativního. Podle Vincenta zvláště na venkově lidé trávili většinu času venku, takže kdo chtěl, mohl si najít prostředí, způsob, jak uniknout nechtěným zrakům ostatních.

Připojme i názor ruského historika Arona Gureviče, který v knize Jedinec a společnost středověkého Západu (Argo, 2016) analogicky tvrdil, že i lidská individualita je cosi, co sahá hlouběji, než je náš novověk; ovšem rozdíly jsou v tom, jaké aspekty lidského já získávaly v daném sociálně-kulturním kontextu zvláštní význam.

Takže například někteří příslušníci přírodních kmenů se omezují na snahu přežít, pouze získávají potravu a stavějí obydlí, zatímco „jiní dávají prostor své fantazii, tvoří nebo reprodukují písně, pověsti, genealogie ve snaze objasnit sobě i okolí původ a minulost člověka i světa“.

Dodejme, že už Georges Duby ve své Histoire de la vie privée psal o tom, že v raném středověku převažovala funkce uzavřeného prostoru jako čehosi, co člověka sužuje, ale postupně sílil „sladký pocit samoty“ a soukromí.

Z antropologického hlediska zase tento problém obsáhle pojednal Sjaak van der Geest, emeritní profesor lékařské antropologie na Amsterdamské univerzitě, v rámci knihy The Handbook of Privacy Studies (Amsterdam University Press, 2018). Podle něj je touha po nějakém druhu soukromí u lidí univerzální, a to i tehdy, když se fyzické a sociální podmínky dané komunity liší nebo ho z našeho hlediska téměř znemožňují.

Tam, kde životní podmínky poskytují jen málo fyzického soukromí, vytváří pravidla slušného chování a dodržování společenské vzdálenosti jakousi „pomyslnou zeď“, která vzájemné soukromí může do jisté míry chránit. Poslední baštou soukromí může člověku být jeho nitro, jeho myšlenky.

Ostatně, musíme hledat soukromí jen u lidí? V pracích etologů se totiž můžeme setkat s tvrzeními, že u mnoha druhů zvířat, jako jsou ptáci a savci, je zřejmé, že „cosi na způsob“ soukromí hledají: vytvářejí si pro sebe osobní prostor a hranice, u kterých vyžadují, aby byly respektovány.

Budují hnízda a doupata, kam se mohou stáhnout, když chtějí být sami nebo nerušeně odpočívat. Tento prostor potřebují zvláště u takových činností, jako je páření nebo porod, a pokud je přitom tento jejich prostor narušen, můžou se chovat agresivně.

V těchto nárocích se mohou dosti lišit. Etoložka Jitka Bartošová k tomu říká: „Různé druhy savců a ptáků mají různé požadavky na soukromí a osobní prostor v druhově specifických situacích. Například některé druhy odpočívají tělo na tělo, jiné si drží drobný rozestup, další několikametrový odstup a solitérní druhy si někam zalezou každý zvlášť.“ Lišit se při tom mohou i jedinci téhož druhu.

Bartošová tedy patří k těm, kdo se nezdráhají i u nelidských živočichů používat pojem „soukromí“. Jiní jsou opatrnější a pochybují, že by šlo u zvířat o soukromí jako takové, spíše o „potřebu bezpečí“, jak mi napsala například certifikovaná zvířecí psycholožka Klára Nevečeřalová.

Jde tedy o to, jak přesně budeme soukromí definovat a jakou fantazii projevíme v tom, co všechno jsme ještě ochotni uznat jako projev touhy/potřeby soukromí a co už ne (podobně jako v debatě o tom, jak univerzální je například sexuální stud).

Každopádně je zřejmé, že kategorie soukromí je proměnlivá, což Patrick Zandl dokumentuje i pro blízkou současnost. Soukromí podle něj ztrácí význam v některých ještě nedávno zásadních oblastech: například v otázkách sexuální orientace, partnerského a mileneckého soužití, ale i v oblasti některých firemních informací, které jsme doposud považovali za cenné interní know-how; sexuální orientace a zvyklosti se dnes v euroamerické části světa spíše stavějí na odiv, než skrývají a moderním firmám často vyhovuje ukazovat věci, na nichž pracují.

Každopádně pro to, jak dnes vypadá naše soukromí, už nejsou tolik důležité komíny, ale počítač a chytrý telefon připojené na internet…