COOLna

„Ačkoli kosterní systém nepovažuje většina lidí za důležitý, opak je pravdou. Vždyť po celý náš život drží tělo pohromadě, udržuje postavu vzpřímenou a chrání orgány,“ upozorňuje Michaela Tencerová z Fyziologického ústavu AV ČR, jež založila laboratoř zkoumající kosti na molekulární úrovni. Že si kostí všímáme jen tehdy, když si nějakou zlomíme, souvisí s tím, že za normální situace nijak nebolí, ani když se
v nich dějí převratné změny. Jenže, znáte to – tak dlouho se s džbánem chodí pro vodu, až se ucho utrhne. I v kostech při neřešení na první pohled nijak zjevného problému dochází k dalším a dalším degenerativním procesům, až jednoho dne – bum. S nadsázkou řečeno, člověk se třeba jen zhluboka nadechne nebo klepne rukou do stolu, a už to praská.
Abychom pochopili, v čem osteoporóza spočívá, vydejme se na exkurzi do nitra kosti. Vzpomínáte na kreslený seriál Byl jednou jeden život? Pomůže nám s vysvětlením základních principů výstavby kostry. „To, co právě pozorujeme, je fascinující drama – další bitva mezi osteoblasty a osteoklasty,“ říká profesor Globus, představitel červené krvinky, a spolu s dalšími krvinkami sleduje, jak jeden typ kostních buněk – osteoklasty – požírá zrovna postavené stěny z osteoblastů.Osteoklasty žijí po krátkou dobu, ale pracují rychle, jedna buňka je totiž schopna zlikvidovat práci až 150 osteoblastů. Ročně se vymění asi osm procent celkové kostní hmoty v těle. Je to paradox, ale bez neustálého koloběhu stavění a boření by člověk nemohl růst a  jeho tělo by se nedokázalo vypořádat se zlomeninami, s trochou nadsázky by celé zmineralizovalo. Zhruba po dosažení pětadvaceti až třiceti let se dovršuje etapa růstu a nastává fáze udržování zdravé kostní hmoty. Buňky začínají přirozeně stárnout. V kostech ubývá vápník, snižuje se množství kolagenu, boj osteoklastů s osteoblasty zpomaluje a skelet postupně řídne, ztrácí elasticitu i pevnost. Není to ale změna ze dne na den, tělo si v mládí dokázalo vytvořit pěknou zásobárnu minerálů a je kde brát, i co se týče hustoty kostí. Jsou však případy, které stárnutí buněk urychlují. Jedním z nich je narušení regulace energetické rovnováhy „Příkladem jsou ženy či muži s poruchou příjmu potravy, anorektičky a anorektici, ale i lidé trpící potížemi z druhého konce příjmového spektra – obezitou,“
říká Michaela Tencerová.
Právě tento fenomén se svým týmem studuje. „Často se hovoří o ‚tukovatění‘ jater, svalů nebo kardiovaskulárního systému, pravda ale je, že pokud má člověk větší příjem energie, než potřebuje,
jedním z dalších míst, kam se zbytková energie ukládá, je kostní dřeň,“ vysvětluje. A čím větší je akumulace tuku v kostech, tím jsou náchylnější k lámání.Kostní dřeň je nesmírně důležitá součást skeletu. Uskutečňují se v ní krvetvorné procesy – vznikají zde červené i bílé krvinky – a rodí se tu i již zmínění stavitelé neboli osteoblasty, ale rovněž adipocyty, tedy tukové buňky. „Za jejich
vznikem stojí mezenchymální kmenové buňky. Záleží, jakým způsobem jsou aktivovány – jestli dostanou signál vyrábět osteoblasty, anebo adipocyty. V naší laboratoři se proto snažíme odhalovat, jak lze směrovat kmenové buňky, aby se snížila tvorba tukových buněk v kostní dřeni.“ Jak ale molekulární bioložka jedním dechem dodává, představa, že všechny tukové buňky jsou špatné, by byla mylná. Do jisté míry jsou důležitým motorem pro krvetvorbu – jakmile jich je ovšem moc, tělo je nedokáže náležitě recyklovat, ukládá je a to kostem neprospívá. Příkladem „hodné“ molekuly je protein adiponektin, který má ochranné
účinky proti neduhům spojeným s obezitou. I pro něj nicméně platí, že strážit dokáže jen do určitého bodu zlomu.
Dříve se dokonce i v odborných kruzích mělo za to, že obézní lidé si s osteoporózou nemusejí lámat hlavu, obezita prý funguje jako ochranný faktor. Bylo by to logické – tělo se musí nějak vyrovnat s větší hmotností, kterou nese, a tak si kosti „vyztuží“, aby zátěž vydržely. Podle Michaely Tencerové ale nové poznatky takové závěry zpochybňují, respektive ano, kostní hmoty má obézní člověk více, ale její kvalita je nižší. Osteoklasty se dostatečně rychle neaktivují, příliš pomalu požírají osteoblasty a ty
pak mají volné pole působnosti – staví a mineralizují kostní hmotu. Co je na tom špatného? „Jako byste na starou omítku přidávali stále novou a novou barvu – po čase odpadne. Tím, že se v kosti hromadí staré složky, se v podstatě jen zvyšuje její náchylnost k lámání.“
Nabízí se otázka, zda jsou na tom
s  řídnutím kostí lépe lidé s postavou typu jablko, tedy ti, kterým se tuk ukládá v  oblasti břicha, anebo typu hruška s rozložením tuku hlavně v oblasti boků a hýždí. Platí zde totéž co pro další zdravotní rizika obezity: viscerální tuk obklopující orgány v  dutině břišní je daleko nebezpečnější. Naproti tomu tukové polštáře ve spodních partiích produkují více „hodných“
molekul a nejsou až takovým ohrožením, byť je nutno zmínit, že obezita sama o sobě je zdravotním rizikem – spojuje se s ní vysoký tlak, potíže s cholesterolem či cukrovkou. Paradoxně, ačkoli „hrušky“ nejsou vystaveny tak nebezpečnému náporu lipotoxického prostředí, bývají to hlavně ženy, pro něž je tento tvar postavy typičtější, kdo s osteoporózou bojuje častěji. Klíčovým regulátorem řídnutí kostí je totiž estrogen, primárně ženský hormon. Tělo ho po menopauze
produkuje méně. A  Michaela Tencerová přidává další důvod: „Roli hraje i  období před menopauzou – s  každým menstruačním cyklem ženy měsíc co měsíc procházejí stresovým obdobím, kdy musejí vytvářet více krve. Tělo prostě dostává více zabrat, když se musí soustředit na
hematopoézu.“ Neznamená to ovšem, že muži osteoporózou netrpí.

Sosteoporózou úzce souvisí i onemocnění kloubů. Jakmile chrupavka přestane plnit svou ochrannou funkci, začnou kosti do sebe více narážet asnadno dojde ke zlomenině.