COOLna

Sama si školní dějepis pamatuji spíše jako soupis velkých mužů a vypjatých událostí, a možná právě proto mě začaly zajímat „jiné“ dějiny. Dějiny těch méně známých, méně adorovaných, obyčejnějších lidí, mužů, žen i dětí, a také dějiny panovníků, kteří zůstávali ve stínu slavných otců.
Archivních zpráv o středověkém dětství nebo o způsobech stravování je možná méně než těch o politických a vojenských událostech.

Ze školy si mnozí z nás pamatují dějepis jako soupis starých dat a jmen, ale ve vašem podání zní historie mnohem zajímavějiZ Nezaměřujete se na popis válek a dynastických sňatků, ale na to, jak se ve středověku žilo, vařilo, z čeho se šily šaty nebo jak se vychovávaly děti. Je výzkum každodennosti trendem historické vědy?
Téma každodennosti k nám proniklo ve druhé polovině devadesátých let 20. století, kdy se objevilo jako nové, atraktivní. Dnes už je jedním z běžných metodických přístupů.

Jaké prameny považujete pro
svůj výzkum za stěžejní? Je výzkum každodennosti složitější než studium politických dějin?
Nelze to říct jednoznačně. Získávání informací z pramenů, které jsou zapsané v dobovém jazyce a tehdejším písmem, je vždy slo­žitější, ať hledáte jakoukoli informaci. Třeba když vás zajímá, co se jedlo na dvorech toho kterého panovníka či ve městech nebo
klášterech, vydáte se k pramenům hospodářské povahy, k účtům, urbářům, záznamům odvodů a  dávek, které si ve vrcholném a pozdním středověku vedly klášterní instituce i světská nobilita. Z těchto pramenů ve stylu „má dáti – dal“ pak můžete sestavit sortiment pro jídelníček. Nelze
však podcenit žádný typ pramene
ani třeba literární díla, například
eposy nebo básně.

A právě nejstarší eposy vzniklé na našem území ve 13. století ukrývají cenná svědectví doby. Jsou psané ve staré němčině, navíc ve verších, a proto dlouho unikaly zájmu historiků .Vy jste se rozhodla některé z těchto zapomenutých pokladů oprášit a přeložit, například veršovaný epos Vilém ze země Slovanů. Staré němčině rozumíte, nebo jste musela překlad konzultovat s germanisty?
Chcete-li dělat středověké dějiny,
musíte ovládnout jazyky pramenů a přirozeně textu i rozumět. Sou­částí výuky medievistů, tedy historiků se zaměřením na středověk, jsou zkoušky ze středověké latiny a z dobové němčiny či výuka staročeštiny. Při překladu je ale samozřejmě nutné slova kontrolovat ve slovnících dobové slovní zásoby, protože určité slovo nese v dnešní němčině odlišný význam, než který mělo ve středověku. Navíc v každém století se mohl jeho význam posouvat a lišil se rovněž na různých místech.

Takže máte při překladu k ruce slovníky středověké němčiny a latiny?
Ano, jde o slovníky středověké němčiny různých lokalit a dialektů, některé jsou přístupné i online. Lze si je představit i jako výkladové slovníky s rozborem pojmů, často včetně odkazu, ze kterých děl bylo slovíčko, vazba či význam přepsány. Tyto slovníky se neustále doplňují, je to živá látka a stálý výzkum významů slov. Při překladu staré literatury je nutné
znát současně dobový kontext,
protože v dílech bývají skryté různé narážky na tehdejší události a nezřídka i vtipy. Není-li překladatel historicky vzdělán, může se stát, že takové věci zůstanou ztracené v překladu.

Jakými jazyky se u nás vlastně
mluvilo za posledních Přemyslovců?
Jazykem vzdělanců a písemné
komunikace mezi kurií a panovníky byla samozřejmě latina. Mezi lidmi se běžně mluvilo česky nebo německy. Němečtí obyvatelé k nám přicházeli zhruba od 13.  století v rámci kolonizování území. Navíc je potřeba připomenout, že české středověké království zahrnovalo průběžně mnohem větší území než pouze dnešní Čechy a Moravu. Ve 14. století například území Horní
a  Dolní Lužice, kde se mluvilo
německy. Pražský přemyslovský
dvůr můžeme označit za bilingvní,
neboť manželky českých panovníků často pocházely z německy hovořícího prostředí. Například
Václav II. dlouho pobýval v Braniborsku na dvoře svého bratrance Oty V. Dlouhého a známe dokonce tři milostné lyrické písně psané ve středověké němčině, jejichž autorství je přisuzováno právě králi Václavu II.

Víme, jaké bylo dětství ve středověku? Z jakých pramenů přitom čerpáme?
Mezi členy grantového týmu jsou historikové, jazykovědci i archeologové a právě mezioborová spolupráce nám pomáhá poznat dětství ve středověku. Máme například k  dispozici nálezy hraček z té doby. Nejčastěji to jsou různí hlinění nebo keramičtí koníčci, rytíři, panenky, napodobeniny zbraní, ale
také dřevěné lodičky. Významně pomáhají dobové iluminace, na nichž vidíme, jak si děti hrají. Díky nim například víme, že děti ve středověku znaly maňáskové divadlo, k hraní používaly různé koule nebo míče, obruče, kroužky, hrály si s kapucemi na slepou bábu. Hračky se daly vyrobit ze dřeva,
ušít z hadříků. Lidé mají často představu, že dětství ve středověku snad ani nebylo nebo že bylo nějak omezené, což je nepřesné. Rozdíl spočíval pouze v tom, že děti žily v jiné době a jiném kontextu, dětství bylo vnímáno v  kratším časovém horizontu. Nebyla povinná školní docházka, ale i  tehdy se rodiče snažili svým potomkům zajistit co nejlepší budoucnost. Synům zpravidla otec předával řemeslo, pro dcery byl
hledán výhodný sňatek.

Jaké bylo postavení ženy ve středověku?
Žena ve středověku bývá často líčena jako méněcenná, ukřivděná, věčná trpitelka. Toto klišé představuje náš současný
pohled, který na minulost uplatňujeme, aniž bychom akceptovali tehdejší mentalitu a podmínky k životu. Předpokládat, že ženy nebyly šťastné a spokojené, by byla mylná a jednostranná představa. Málo se třeba ví, že dívky vyrůstající ve vyšších společenských vrstvách byly vedeny nejen k manželství nebo ručním pracím, ale učily se číst, přestože do škol mohli vstupovat pouze chlapci. Manželství ve středověku bývala šťastná či méně šťastná stejně jako v kterékoli jiné době. Současná krité­ria na život v minulosti uplatňovat nelze.

Při výzkumu dětství ve středověku a raném novověku se zabýváte také otázkou stravy. Také se tehdy věnovala taková pozornost výživě dětí jako dnes?
Povědomí o jemnější a pozvolné dětské stravě odpovídá i minulosti. Po fázi kojení se přecházelo na kašovitou a tuhou stravu. Podrobnosti čerpáme mimo jiné z tzv. knížecích zrcadel, což byly naučné texty o tom, jak vychovat následníka trůnu. Učenci se v textech zabývali často právě i délkou kojení, které bylo považováno za prospěšné. Když žena dítě odložila, nazýval ji například jeden z autorů ze čtyřicátých let 14. století,
řezenský kněz Konrád z Megenberku, krkavčí matkou. Pokud matka kojit nemohla, měla ji dle jeho slov zastoupit kojná a ta
měla být stejného temperamentu jako dítě, jež kojila. Že by se
ale zachoval přímo jídelníček, to se stává zřídka, nebo odpovídá
mladší době. Pro středověk jej sestavujeme ze střípků informací. Obecnější doklady o středověké stravě významně dopl­ňuje archeologie, např. z analýz zbytků z odpadních jímek ve městech či na hradech.
Je tedy možné říct, co před 700 lety naši předci jedli?
Základní sortiment zůstává podobný dnešnímu. Strava sestá­vala hlavně z obilovin a masa. Jedly se některé druhy zeleniny a ovoce a přirozeně sýry a vejce. Z mas hlavně drůbeží, skopové či hovězí. Pěstovaly se pšenice, ječmen, žito a oves. Pekly se různé druhy chleba, například z  15. století známe názvy chlebů jako žemlový, husnicový, pohankový aj. Oblíbené byly různé placky, ve středověku se jim říkalo calty (odtud třeba i název Celetné ulice v Praze). Krásný pramen středověkého sortimentu
stravy představují karlštejnské účty z  let 1423–1434, což bylo období husitských válek, a  tehdy se na hrad kupovaly maso, vejce, sýry, meruňky, hrušky, ale navíc i mandle, fíky, ptáci a dokonce jedenkrát je zmíněn lanýž. Z ryb třeba mřenky, úhoři nebo kapři.

PhDr. Dana Dvořáčková – Malá, Ph.D.