COOLna

V jeho údělu se jako první výrazně odrazil příběh dvanáctiletého kluka, který za války žil v chalupě svého dědy Ferdinanda v Buštěhradě u rybníka – sám s árijskou maminkou. Bez starších bratrů Huga a Jirky, bez otce Lea, kteří byli jako Židé odsunuti do koncentračních táborů. Otík měl kliku, vzhledem k věku se na něj norimberské zákony nevztahovaly, a navíc ho otec do židovské církve nezapsal. Byl to křehký, plachý blonďáček. Na své bratry a tátu v té hrozné době v úzkosti čekal.

V buštěhradské škole pak marně čekal také na svého souseda v lavici, Pepíka Příhodu ze sousedních Lidic, který se po krutém 10. červnu 1942 do školy už nikdy nevrátil… Otík viděl hořet Lidice a ta rána v duši mu zůstala navzdory zázraku, že se jeho nejbližší, otec i bratři Hugo a Jirka, po návratu z koncentračních táborů sešli – a že si padli do náruče. Žili, skončila válka, byl mír!

Další zázraky se už v rodině Popperů (od padesátých let Pavlů) nekonaly. Až na výjimku: onen drobný, křehký klučík zvaný v rodině Otí byl obdařen darem od Boha. Skrytý literární talent v něm odhalil Arnošt Lustig (spoluvězeň a kamarád jeho starších bratrů, Jirky především). To on byl iniciátorem jeho cesty k psaní, jeho učitelem a mentorem. Pomáhal mu především dohnat vzdělání, které mu do té doby chybělo. Ota začal totiž po válce pracovat jako dělník na šachtě v Dubí, pak absolvoval obchodní školu a školu pro pracující. (Maturoval až jako třicetiletý.) Jeho školou byla literatura: hltal knížky světových autorů, snažil se psát a bral to vážně.

Když ho pak Arnošt Lustig nějakým svým obvyklým šaramantním fíglem v 50. letech dostal do rozhlasu, chopil se Ota první příležitosti v oboru uspět. Začal jako sportovní redaktor. V mládí hrál fotbal za Sokol Buštěhrad, hokej za Kladno, trénoval hokejisty Sparty Praha. Sport měl rád, sportovcům rozuměl, ale profík nebyl. V rozhlase jako reportér moc nepochodil, nebyl dobrý řečník, texty či komentáře psal spíš pro jiné redaktory. (Nahrávka s jeho hlasem je v archivu ČRo jediná.) Ale právě tady se Ota pevně chytil řemesla.

Psal – a živil se tím. Sice mizerně, ale přece. Už nemusel s „povedeným tatínkem“, kdysi zářivou hvězdou mezi cesťáky, prodávat mucholapky. Ovšem ouha! Sportovci naříkali, že je ve svých příspěvcích příliš literární, literáti mu vyčítali komplikovaný sportovní styl. Nezavděčil se tak ani jedné straně. Jeho rozhodnutí u psaní vydržet bylo ale skálopevné: „Stanu se spisovatelem – budu psát o lidech, které jsem poznal, a popíšu příběhy, které jsem prožil,“ píše v té době nejstaršímu bratru Hugovi.

Trvalo ale celé dva roky, než jeho první knížka vyšla. A byla to opravdová událost. Nekonečná fronta na Duklu mezi mrakodrapy se v Praze táhla přes Václavák i Národní třídu… Ohromný čtenářský úspěch Otovi přinesl konečně pocit zadostiučinění, radost z dobré práce, ale jako vedlejší efekt také závist a nevoli mocných. Těch, kteří rozhodovali o tom, co se bude a nebude vydávat. Tomu sporťákovi – nebo literátovi? Komunistovi – nebo Židovi? Kde se vůbec vzal jeho talent? Vlna nedůvěry a ponižování Otu provázela po celý život. Na vydání knížky se v té době běžně čekalo několik let a jen prominenti se dočkali svých děl dřív. Nad vším neúnavně bdělo oko strany a vlády a také parta ze „zámku plného spisovatelů“ v Dobříši. A tam Otu Pavla mezi sebe nechtěli. Byl opět outsider, bílá vrána.

U čtenářů už měl dobré jméno, dokonce zářil, psal dál – a mířil výš. Už zdaleka ne jen o sportu. Vrátil se s pokorou do časů buštěhradského dětství, také k rybám na Berounku, do Luhu pod Branovem, do lůna své rodiny, k rodičům a bratrům… K době, kterou důvěrně znal a prožil. Na vydání svých stěžejních literárních děl ale čekal nekonečně dlouho. A bylo ještě hůř. Vydávání jeho vynikajících literárních textů jak v knižní, tak v časopisecké nebo novinové podobě provázely necitlivé úpravy a četné cenzurní zásahy. Ota se tím trvale trápil. A rány v duši se sčítaly.

Pavlovo jméno bylo v šedesátých, ale hlavně pak v sedmdesátých letech nežádoucí. Jeho vůbec nejslavnější, bez výhrad skvělá, pravdivá povídka Běh Prahou byla opakovaně vyhozena ze sazby chystaných sbírek. Za totality byla šířena samizdatem, světlo knižního světa spatřila až po revoluci 1989. Režisér Karel Kachyňa na povolení zfilmovat příběhy na motivy jeho povídek čekal mnoho let. Neustoupil.

Ovšem na stranické požehnání shora čekal tak dlouho, že jeho filmy Zlatí úhoři (1979) a Smrt krásných srnců (1986), které dnes oprávněně patří ke klenotům české kinematografie, autor literární předlohy nikdy neviděl… Ani knižního vydání sbírky Jak jsem potkal ryby se Ota Pavel nedočkal. Vyšla až po jeho smrti.

V osobním životě měl ale Ota Pavel obyčejné lidské štěstí. Oženil se jen jednou (1956), a to s Věrou Novákovou, která do rodiny přivedla své dva kluky. Tentýž rok přidali společného potomka, syna Jirku. (Ten po otci zdědil literární talent, ale zdatně ho prošustroval.) Věra Otovi pomáhala, věrně četla a přepisovala jeho texty (vše načisto a přes kopírák) a statečně mu stála po boku. Lehké to s ním neměla. Domácí štěstí korunované prvními literárními úspěchy netrvalo dlouho.

V roce 1964 na zimních olympijských hrách v Innsbrucku u Oty propukla ve velkém jeho trýznivá duševní nemoc, zřejmě bipolární porucha, jíž se už nezbavil. Pobýval v sanatoriích, léčebnách, ocitl se v izolaci. Opouštěla ho síla a ztrácel naději. „Chtěl jsem se stokrát zabít,“ svěřil se bratru Jirkovi. Ve světlých okamžicích střídavých návratů domů ale horečnatě psal. Právě tehdy sepsal své nejlepší texty.