COOLna

Měla jsem skvělé rodiče a o sedm let starší sestru, takže pro mě byla v podstatě stará a jako děti jsme si spolu moc nerozuměly. Když jsem šla do primy (1. třída osmiletého gymnázia, ekvivalent 6. třídy základní školy), ona maturovala. Byla už hotová slečna. Já dítě. Ale po válce jsem byla šťastná, že ji mám. Z celé naší široké rodiny, která se spolu pravidelně stýkala, jsme se totiž vrátily jen my dvě.

Kolik vašich příbuzných už se nevrátilo?
Kolem třiceti. Ale asi bych to měla upřesnit. Z maminčiny strany mi totiž zůstali ještě teta, strýc a dvě sestřenice. Tahle část rodiny však holokaustem neprošla.

Jak se jim to podařilo?
Maminčina sestra se v osmnácti letech provdala za tanečního mistra z Ameriky, ten však asi po roce manželství zemřel, takže se stala už v devatenácti vdovou. O čtyři roky později se vdala podruhé a narodily se jí dvě dcery. Když pak nastaly zlé časy, poradil jí tatínek, aby napsala do Washingtonu, že je vdovou po Američanovi. A asi do pěti neděl jí potom přišel americký pas. Tím chránila svoji novou rodinu a coby cizinci pak byli internováni někde na Bodamském jezeře.

O zbytek rodiny jste tedy přišla během holokaustu?
Ano. O rodiče, babičku a dědečka z matčiny strany a všechny strýce, tety, sestřenice a bratrance z té tatínkovy. Otec byl z pěti sourozenců a všichni měli děti. Nikdo z nich už se nevrátil. Jen já a moje sestra.

Když váš tatínek své švagrové tak dobře poradil, nechtěl zachránit i vás? Nemluvili jste doma o emigraci?
Samozřejmě že chtěl. Mluvilo se o tom v celé rodině. Tatínek pracoval jako vrchní účetní u jedné německé firmy, a když začal o emigraci přemýšlet, vyučil se zámečníkem, aby měl v cizině nějaké uplatnění. Od mobilizace 23. září 1938 jsem doma pociťovala jistou nervozitu. A když pak Hitler po mnichovské dohodě (29. září 1938, pozn. red.) obsadil Sudety, sešla se celá tatínkova rodina u tety a strýčka Raudnických, kteří bydleli blízko nás, a rokovala o tom, co dál. Ale nakonec byla veškerá vůle někam odjet překonaná tím, že nikdo nechtěl opustit svoje krásné a pracně vybudované domovy. Vždyť se nám všem dařilo víceméně dobře.

O něco později se nám naskytla ještě poslední možnost útěku, a to odejít s ranečkem do Palestiny, ale to všichni odmítli s tím, že to přece nějak dopadne. Jenže 15. března 1939 nás obsadili, a tím skončila veškerá legrace. Pak už se mohlo řešit jen to, co bude s dětmi. Byla jsem přihlášena do Wintonových vlaků (Britský makléř Nicholas Winton vypravil v roce 1939 několik vlaků z okupovaného Československa do Velké Británie: zachránil tak 669 převážně židovských dětí, jež by jinak s největší pravděpodobností skončily v koncentračních táborech.). Ale byly tak přeplněné, že už jsem se ani do toho posledního nedostala. Ani nevíte, jak jsem byla šťastná.

Skutečně? I po tom, čím jste si nakonec musela projít?
Ano, nikdy v životě jsem toho nelitovala. Tím, že jsem tady zůstala, jsem mohla trochu pomáhat rodičům, být s nimi. Kdybych odjela, měla bych je v mysli vymazané. Jen tak bych jim zamávala na nádraží a už bych je nikdy neviděla. A nikdy bych nepochopila, čím vším si museli projít. Takhle to všechno vím.

Jak jste jako dítě prožívala všechny ty zákazy, ponižování a omezování, které na vás jako na Židy začaly platit?
Nejvíc jsem asi oplakala své kolo. A taky jsem nemohla pochopit, že mě vyhodili z gymnázia, přestože jsem studovala s vyznamenáním. Mé vzdělání tedy oficiálně skončilo v tercii (třetí ročník osmiletého gymnázia). Rodiny vyloučených žáků ze sousedství se potom spojily a učilo se po bytech. Takhle jsem studovala asi rok a zvládli jsme tam učivo z kvarty a kvinty (4. a 5. ročník). Ale vynechali jsme latinu, dějepis a zeměpis.

Slavili jste doma židovské svátky?
Takové ty hlavní ano. Dokonce jsme chodili i do synagogy na Smíchově, kde jsme bydleli. Dodnes je na ní nápis „Mír dalekému i blízkému“. To se mi vždycky líbilo. Ale my jsme do synagogy chodili víc ze společenských důvodů. Třeba na Vánoce jsme doma normálně měli stromeček, kapra a vánočku. A vyrostla jsem na modlitbě „Andělíčku, můj strážníčku“. (V judaismu se Vánoce neslaví, protože Ježíš podle židovského náboženství není ani Syn boží, ani Spasitel. Kolem období Vánoc však Židé slaví Chanuku, osmidenní svátek světel.) To, kam patřím, jsem začala cítit až s norimberskými zákony. (Dva ústavní zákony o „rasové čistotě krve“ byly přijaty 15. září 1935 v Norimberku. Občanem Říše podle nich mohl být jenom Němec nebo jiný státní příslušník s podobnou krví. Němečtí Židé tak přestali být německými občany, sňatky i mimomanželské vztahy mezi Židy a „Nežidy“ byly zakázány.)

Chyběly vám kamarádky ze školy?
Nejvíc jsem se přátelila se Zorkou Slunéčkovou a Ludmilou Vaňkovou, které mě i po mém vyloučení navštěvovaly. Hlavně Lída u nás byla často. Když se jí moje maminka zeptala, jestli z toho nebude mít nějaké problémy, odpověděla, že jí to tatínek schvaluje a že se kamarádky v nouzi neopouštějí. Její tatínek byl náměstkem generálního ředitele Národní banky. Za Heydricha byl popraven. I jejich rodina tedy za války hodně zkusila.

Setkala jste se v Praze s gestapem, nechvalně proslulou německou tajnou policií, i vy?
Bohužel ano. Někdy na podzim roku 1940 mě rodiče poslali ke svým známým, Graetzům, pro jakýsi balíček. Když už jsem se s nimi loučila, ozvaly se mužské hlasy, zvonění a bušení. Gestapo! Vtrhli do bytu a začali dělat prohlídku. Jeden z nich se mě zeptal, jak se jmenuji, a já poslušně řekla „Heller“. Řekl mi, ať počkám v předsíni. Ale věděla jsem, že o mě budou mít naši starost, a tak jsem se z bytu tajně vypařila. Když jsem doma řekla, co se stalo, tatínek se zhrozil, že k nám také vtrhnou, a tak jsme se všichni vypravili až někam do Vokovic a až do tmy jsme chodili venku, než se tatínek odhodlal vrátit domů. Gestapáci na mě nejspíš zapomněli.

Vaše známé sebrali?
Tenkrát jim udělali jen prohlídku. Z Prahy ti známí odjeli až v některém z transportů, ale vůbec netuším, jak vlastně dopadli.

Bylo to vaše jediné setkání s gestapem?
Jednoho dne přišlo nařízení, že se všichni Židé musí ze všech pražských čtvrtí sestěhovat na Staré Město. Strýček Raudnický sehnal dva pokoje u paní Steinové ve Veleslavínově ulici, kam jsme se nastěhovali. Sestra už byla v té době provdaná. V jednom pokoji jsem tedy bydlela s rodiči já. V tom druhém Raudničtí s bratrancem Honzíkem. Jejich starší dcera Gita dostala pokojík pro služku. Nikdo netušil, že působila v odbojové skupině malíře Engelmüllera, která byla po čase odhalena. Tehdy vtrhlo do bytu gestapo, udělali prohlídku a Gitu odvedli. Na jaře 1942 byla v 19 letech na kobyliské střelnici popravena. V ten samý den jako tatínek mé kamarádky Lídy Vaňkové. Byla to nádherná holka, nedokážu pochopit, jak se do ní mohl nějaký nacista trefit.

Jak dlouho jste takhle pohromadě bydleli?
Asi rok. Teta i strýc se po Gitině smrti zhroutili. Věděli jsme, že jde do tuhého. V dubnu 1942 jsem byla já s rodiči a s babičkou a dědečkem Wollnerovými zařazena do transportu směr Terezín. Raudničtí odjeli transportem až o rok později, stejně jako moje sestra.

Do Terezína jste přišla jako patnáctiletá. Jaké to tam bylo?
Hrozné, ale dalo se tam přežít. Alespoň mladí lidé určitě. Proti Osvětimi jsme ještě byli lidi, nejen čísla. Museli jsme pracovat, ale po práci jsme se mohli sejít s přáteli nebo příbuznými, od osmi večer se však už nesmělo ven. Hrálo se dokonce i divadlo, chodili jsme na přednášky a měli i trochu legrace. Staří lidé, především ti z Německa, kterým bylo řečeno, že jedou do lázní Terezín, tam však trpěli a často umírali. S maminkou a babičkou jsem bydlela v Drážďanských kasárnách. V jedné cimře nás bylo osmdesát.

Jak byla velká?
Jako vojenská ubikace, v níž měli normálně vojáci svoje lůžka. Těch se tam mohlo vejít tak deset. Ale my jsme tam měli tříposchoďové kavalce po dvou. Nebylo tam k hnutí. Bydleli jsme tam dva a půl roku.

Byl pobyt v Terezíně snesitelnější i díky tomu, že jste se tam zamilovala a poznala svého budoucího manžela Františka?
V létě 1944 jsem potkala své kamarády, kteří mi představili sympatického mladíka. Líbil se mi jeho suchý humor, laskavost a ochota pomáhat. Myslím, že přes veškerou tu osobní nesvobodu, hlad a strach jsme spolu prožili alespoň kousek štěstí, trvalo však jen dva měsíce. V září 1944 odjeli s několika transporty pouze muži. Můj tatínek a František byli v jednom z nich. Bylo to smutné loučení, ale můj milý mi slíbil, že se o tatínka postará. Později jsem se dozvěděla, že svůj slib až do poslední chvíle dodržel.

To tedy bylo naposledy, kdy jste se se svým tatínkem viděla?
Ano. Ke konci války, 3. května 1945, jej na pochodu smrti zastřelili. František dva dny nato utekl a do Prahy se vrátil na pokraji svých sil. Ale byl živý. (V červnu 1944 vydal Říšský velitel SS Heinrich Himmler směrnici o evakuaci a likvidaci koncentračních táborů před postupující frontou. Vycházela z „politiky spálené země“, podle níž na územích, z nichž se nacisté byli nuceni stáhnout, neměly být nepříteli ponechány žádné potraviny, suroviny, průmyslová za řízení, ale ani zajatci, protože by mohli být využitelní jako pracovní síla či vojáci. Také šlo o zametání stop po masovém vyhlazování v táborech. Vězni, které již nebylo možné odsunout do jiných táborů či do Německa, tedy nemocní na marodce a staří lidé neschopní ujít denně bez dostatku jídla, pití a bez odpočinku mnoho kilometrů, měli být zastřeleni a tábory zapáleny či vyhozeny do povětří. Nemalá část ze statisíců vězňů pochody smrti nepřežila.)

O měsíc později než váš tatínek a František, v říjnu 1944, už jste šly do transportu i vy a vaše maminka. Dostalo se k vám nějakou šeptandou, co vás asi tak čeká?
Vůbec ne. Před naším odjezdem nám jen přišly fingované korespondenční lístky, v nichž muži psali, aby se jejich ženy nebály, že se mají výborně. Takže jsme se vůbec nestrachovaly. Věřily jsme, že se znovu potkáme s tatínkem a mým milým Frantou.

Kdy vám došlo, že je situace mnohem vážnější?
Hned když nás 6. října 1944 nahnali na vlakovém nádraží do přeplněného dobytčáku. Muže, ženy, děti, starce. Všude byla neskutečná špína a pro vykonání potřeby jsme tam měli jen jeden obyčejný kyblík pro všechny, takže si asi dovedete představit ten smrad. Respektive si to nedovedete představit. Já už pomalu také ne. Byla tam s námi jedna holandská maminka, která v rukách chovala novorozeně. Byli jsme na cestě dva dny a ona ho nemohla ani přebalit! Vedle mě seděl chlapeček, Petříček, byly mu tak tři čtyři roky. Abych ho rozptýlila, začala jsem mu vyprávět pohádky. Aspoň nám oběma cesta rychleji utíkala. V jeden moment jsem se koukla na mámu, která během těch dvou dnů neskutečně zestárla. Ten pohled už z mysli nevyženu.

Co se dělo po dvou dnech ve vlaku?
Přijeli jsme k rampě a zahlédli nápis Arbeit macht frei – Auschwitz Birkenau. Tedy Práce osvobozuje – Osvětim Březinka. Začali jsme vystupovat. Ani nevím, jestli tam zůstal nějaký mrtvý. Myslím, že ne. Ale rozhodně tam zůstala naše zavazadla. V ruce jsem svírala jen svůj deník. Nějaký chlap, později mi došlo, že samotný Mengele, nás začal třídit na dvě strany. Mě poslal doprava, maminku doleva. Měla jsem ještě tu drzost a zeptala se ho: „Bitte kann ich mit meiner Mutter gehen?“ (Mohla bych jít se svou maminkou?) A Mengele mi takovým divným dialektem odpověděl: „Však se zase brzy shledáte.“ Takže jsme se na sebe s maminkou podívaly a rozloučily se pohledem. V mých vzpomínkách ji vidím, jako by mezi námi byl příkop a ona stála na nějakém vršku. Chtěla jsem jí poslat vzdušný polibek, ale asi to vyznělo, jako že si hrůzou zakrývám ústa. Ten den, 8. října 1944, šla maminka rovnou do plynu. Ale v tu chvíli jsem to ještě nevěděla.

Co se dělo dál?
Rozdělili nás na muže a ženy, seřadili nás a poslali do sprch. Tenkrát jsme ještě nevěděli, že z nich nemusí téct voda, ale plyn. Svlékli nás donaha a oholili nás. Hlavy i klíny. Byl to pro mě šok. Myslím, že to byla ta chvíle, kdy jsem úplně otupěla. Můj mozek nebyl schopen přijmout tak děsivou realitu. Pak po nás hodili hadry. Já jsem dostala krátkou halenu bez rukávů, která mi sahala těsně pod zadek. Ani nevím, jestli jsem dostala spodní prádlo. Asi jo. Ale cizí. Na nohy jsme všechny dostaly dřeváky. Seřadili nás do pětic a takhle jsme šly v nekonečném blátě.

Na ubikaci?
Byly to asi bývalé stáje. Uprostřed byl žlab a po obou jeho stranách třípatrové palandy pro pět lidí. Naše pětice dostala spodní kavalec. Bylo to jen holé dřevo plné třísek. Neměly jsme ani deku. Večer tam přišel elektrikář, jehož jsme znaly z Terezína, a řekl nám, že ten černý kouř, na který se díváme, jsou naši příbuzní a blízcí. Všichni ti, kdo byli z vlaku posláni na levou stranu.

Co se ve vás v tu chvíli odehrávalo?
Nic. Byla jsem v takové apatii, že už jsem ani plakat nemohla. První noc v Osvětimi se mi navíc ozval žlučník. Prodělala jsem spálu a žloutenku a jeden ošklivý žlučníkový záchvat jsem měla už v Terezíně. Ta noc byla příšerná. Abychom se v pěti na kavalec vůbec vešly a trochu se zahřály, musely jsme ležet za sebou na jednom boku. Nemohla jsem si tedy najít jinou polohu, která by mi trochu ulevila. Probudila jsem se s ošklivou plastickou vyrážkou. Ráno přišli esesáci, byl nástup a selekce, a když viděli tu vyrážku, poslali mě do hloučku žen určených na marodku. V tu chvíli jsem si řekla, že tam zůstat nemůžu. Že přece neopustím svoji novou rodinu.

Rodinu? Vždyť jste tam byla sama.
Holky, s nimiž jsem spala na kavalci, se okamžitě staly mojí rodinou. Všechno jsme pak spolu přečkaly a celou dobu jsme si pomáhaly až do konce války. Během té ranní selekce byl veliký mumraj, a tak jsem se pomalu a nenápadně sunula zpátky k nim. Nikdo si toho nevšiml. Stoprocentně mi to zachránilo život.

Co se s vámi dělo dál?
Snažily jsme se přežít. S mými holkami jsme se dělily o postel i o jídlo. Vyfasovaly jsme jeden společný hrnec, do nějž nám v poledne nalili břečku, vypadala jako matné šedé lepidlo. Bylo to příšerné, ale vypily jsme to. Neměly jsme totiž ani lžíci, a tak jsme si vždycky lokly a poslaly hrnec dál. A takhle pořád dokolečka. Večer jsme dostávaly krajíček chleba. Ráno myslím nic. Na latrínu jsme chodily kolem drátů, které byly pod proudem. Jednou v nich visela žena, které sebrali dítě. Takhle se v Osvětimi páchala sebevražda.

Napadlo vás tam někdy, že se vrhnete do drátů i vy?
Tak daleko jsem se naštěstí nedostala. Možná i proto, že jsme tam nebyly tak dlouho. Čtrnáct dní. Nebo tři týdny. Jednoho večera na apelu odpočítali stovku žen po pěti. Dostaly jsme se tam i my z naší skupiny holek z Terezína. Já jsem byla pátá v poslední pětici. A zase nás někam vedli. Myslely jsme si, že do plynu. Když jsme přišly do sprch, o nichž už jsme věděly, co mohou být zač, jen jsem se modlila, ať je to rychlé. Ale najednou na nás vytryskla voda. Zajásaly jsme. Znamenalo to, že nás někam posílají.

Jak jste to mohly vědět?
Protože jsme jinak do sprch vůbec nechodily. Byly jsme nemyté, nekoupané. Ale teď nám najednou svitla naděje, že se z toho pekla dostaneme. Vyfasovaly jsme nové oblečení. Tentokrát jsem měla štěstí. Dostala jsem dlouhé flanelové šaty s dlouhým rukávem a kabát. Na oholenou hlavu šedý jednoduchý šátek a na bosé nohy dřeváky na šněrování. Nahnali nás do vagonu a jely jsme. Asi po půl dne dlouhé cestě jsme vystoupily v nádherné přírodě. Nebyl to lágr, ale budova továrny na zpracování lnu v Merzdorfu, která spadala pod koncentrační tábor Gross-Rosen, což jsme však tenkrát nevěděly.

Kolik vás tam bylo?
Esesačky nás odvedly na půdu, kde už bylo asi sto Maďarek a sto Polek. Ubytovány jsme byly odděleně. V našem oddíle byly i sprchy a hlavně topení, takže tam nebyla tak strašná zima. Zato nás každou noc obšťastňovaly miliardy štěnic.

Na jakou práci jste byla zařazena?
Z té naší stovky vybrali asi dvacet holek, které byly určeny pro takzvaný továrenský transport. Patřila jsem k nim i já. Pracovaly jsme tedy na nádraží, kde jsme vykládaly snopy lnu nebo zmrzlé fůry uhlí. Někdy jsme pracovaly ve stodolách, kde se len uskladňoval. Byla to velmi těžká mužská práce, ale alespoň jsme byly na vzduchu a měly jsme o něco větší příděly.

Jídlo už tam tedy bylo snesitelnější?
Bylo to lepší než v Osvětimi, ale i tak jsme měly strašný hlad. Ráno jsme do ešusu dostávaly půllitr černé bryndy a k obědu vodovou polévku s plavající řepou nebo tuřínem. Tuřín byl většinou nahnilý, ale musely jsme to sníst. Ženy, které to nebyly schopné pozřít, tam umřely hlady. Umíralo se tam skutečně ve velkém. Některé holky hlady, jiné vyčerpáním a některé nechaly ruku ve stroji. Večer jsme dostávaly asi čtvrtku chleba. Ten byl výborný. Pekli ho totiž ve vesnické pekárně. Na ten jsme se celý den těšily. Bohužel jsme si ho nemohly schovat na ráno, protože by nám do něj nalezly štěnice a nedal by se sníst, protože štěnice neskutečně smrdí. My, co jsme někdy pracovaly ve stodolách, jsme si přilepšovaly tím, že jsme jedly lněná semínka. Nevím, jestli nás to zachránilo, ale byla to alespoň nějaká výživa navíc.

Hlídali vás tam i muži?
Ne. Lágr vedly dvě esesačky. Asi dvacetiletá tlustá a věčně zamračená komandantka. A její pobočnice s takovým krysím obličejem. Ale k SS přešly taky všechny bývalé dělnice, co v továrně před válkou pracovaly.

Jak se k vám chovaly?
Esesačky stroze, vídaly jsme je naštěstí málo. Bývalé dělnice neutrálně. Tedy kromě jedné, které jsme říkaly vdovička. Ta nám vyloženě pomáhala. Jakmile nastala zima, začaly nám k vidlím, jimiž jsme tahaly ty fůry, přimrzat ruce. Vdovička nám tedy přinesla dvoje rukavice, o které jsme se střídaly. Byla skutečně hodná. Ty ostatní si nás spíš nevšímaly.

Bála jste se tam někdy o život?
Jednou šly esesačky do města na nákup a vzaly s sebou jednu Polku, která jim utekla. Samozřejmě ji našly. Trest neminul ani ji, ani celý náš lágr. Bály jsme se, co se bude dít, ale ony jí jenom oholily hlavu a zavřely do černé komory. A nám, pro výstrahu, do našich už narostlých vlasů vyholily širokou pěšinu. Vypadaly jsme naprosto příšerně, ale mohlo to dopadnout mnohem hůř.

Zažila jste tam i nějaký zázrak?
V naší dvacítce, která pracovala venku, byla i Eva „Nettlovka“, jak jsme jí a její sestře Věře říkaly. Byla plná energie a fůry z vagonu vykládala s fortelem chlapa. Obdivovaly jsme ji a ona se smála, že v sobě má malého „Herkulíska“, který maká za ni. Zanedlouho začal malý Herkulísek, i k překvapení samotné Evy, kopat. A tak byly všechny ženy, které kvůli podvýživě přišly o menstruaci, zkontrolovány, zda také nejsou v jiném stavu. Těhotenství se potvrdilo hned u dvou dalších. Dne 7. března 1945 porodila Eva jako jediná z nich zdravého chlapečka. Další dvě děti byly nedonošené a zemřely. Později i jejich matky. Jednoho dne tam přijel Mengele s tím, že ji odveze do Gross-Rosen, Osvětim už totiž byla osvobozena Rusy. Ale ředitel továrny se za ni přimluvil, takže zůstala a mohla dítě kojit. A tak dostal malý Tomášek šanci na život. Dnes žije v Austrálii.

Kdy vám došlo, že se blíží konec války?
První naděje nám svitla, když jsme si všimly, že vlaky nejezdí tak, jak by měly. V jízdním řádu začal být hrozný nepořádek, což pro puntičkářské Němce bylo netypické. Jednoho dne se na nádraží objevil ruský rozvědčík na kole s puškou. Holky mu začaly vysvětlovat, že spadáme pod koncentrační tábor. Pochopil to a druhý den nás osvobodili Rusové.

Co se dělo v továrně?
Němkám začalo být jasné, že se něco děje, všechny nasedly na kola a odjely den předtím, než Rusové dorazili. Sledovaly jsme je půdními okny, a když zmizely, vyběhly jsme ven, objímaly se a líbaly trávu. Po letech jsme byly volné. To byl jeden z nejsilnějších okamžiků mého života.

Jak se k vám chovala sovětská armáda?
Tahle první armádní jednotka byla úžasná. Většinou v ní byli důstojníci z Moskvy, kteří se k nám chovali velice slušně. Druhý den ráno nám přivezli upečené tele, věděli, že musíme jíst libové maso, že by nás tučné po tom strašném hladovění zabilo. Další oddíly Rudé armády, co přišly po nich, už tak přívětivé nebyly. Vojáci všechny holky, co tam zůstaly, znásilnili.

Vy jste tam však tak dlouho nezůstala…
Ne. Byly jsme jen třicet kilometrů od českých hranic, a tak jsme se asi tři dny po osvobození továrny s holkami sebraly a vydaly se pěšky k domovu. Jedna dívka, říkaly jsme ji Kuli, asi pro patnáct z nás sehnala bumážku, abychom se mohly vypravit na cestu. Od francouzských zajatců, kteří byli kousek od nás, jsme se dozvěděly, že už je Hitler po smrti, a ty úžasné zprávy nám vlily novou energii do žil.

Jak se k vám chovali Češi?
Krásně. Byly jsme jedny z prvních, kdo se po válce vrátil. Došly jsme pěšky až do Trutnova, druhý den nás odvezli jičínští četníci do Prachova. Nejprve jsme byly ubytované v hotelu u Prachovských skal. Měly jsme zdarma bydlení i stravu. Ale jakmile začaly jezdit vlaky, vrátila jsem se do Prahy. Když jsem tam však vystoupila na Masarykově nádraží, došlo mi, že na mě vlastně nikdo nečeká. Nikdo nemohl vědět, že žiju. Maminka byla mrtvá. O tatínkovi ani sestře jsem vůbec nic nevěděla. Náš byt byl obsazený a já jsem netušila, kam jít.

To jste neměla žádné známé?
Ale ano, dozvěděla se o mně jedna bývalá sousedka z našeho původního domu, paní Šindelářová, a darovala mi nějaké prádlo a blůzu, abych nemusela být v hadrech, v nichž jsem přišla. Pomohla mi také kamarádka Lída s její maminkou. Ale domov jsem neměla.

A kam jste tedy šla?
Jedna z mých kamarádek z války, Milena, mi nabídla, abych šla k ní. Paradoxně jsem se tak vrátila do naprosto stejného domu, v němž jsem byla s rodiči naposledy. To z něj jsme putovali do transportu. V tom samém domě navíc bydlel bratranec muže mé sestry, který pracoval jako lékař v židovské nemocnici v Keleyově ulici, dnes U Staré školy. A na konci května mi řekl: „Poslyš, v nemocnici se po tobě shání nějakej Franta Dub.“ Málem jsem omdlela. Hned jsem se za ním vypravila. Byl v hrozném stavu a v ozdravovně nakonec strávil tři čtvrtě roku. Jen co se uzdravil, musel na dva roky na vojnu. Svatbu jsme měli v červenci 1947.

Kdy se vrátila vaše sestra?
Až v červnu 1945. Byla internována někde u Baltského moře, kde pracovala v továrně na letadla. Bydlela pak se mnou u Mileny. První noc jsme vůbec nespaly. Ležely jsme spolu v posteli, povídaly si, smály se a pak zase plakaly. O tatínkovi jsme prozatím nic nevěděly. To, že byl zastřelen, mi totiž Franta řekl až o něco později. Sestra o svého muže přišla už v Terezíně. Zastřelili ho v Malé pevnosti, nejspíš pro nějakou odbojovou činnost. Po válce se znovu provdala a později měla dceru Blanku.

Přemýšlela jste někdy nad tím, díky čemu jste všechny ty hrůzy přežila?
Řekla bych, že zkrátka díky štěstí nebo osudu. V Boha nevěřím. Kdyby nějaký existoval, nemohl se na tohle utrpení koukat. Na to, jak se vraždí děti. Vědomě a z čiré nenávisti. To by přece žádný Bůh nikdy nedopustil.

Jana Dubová