COOLna

Čím si lidé sháněli obživu dříve? Výčet obsahuje i bizarní povolání, na které byl potřeba hodně silný žaludek.

Pohled zpátky ukazuje, že v minulosti lidé pracovali na pozicích, pod kterými si dnes už vůbec neumíme představit, co obnášely. Nebo snad víte, co dělal takový tříselník, čížbář, brabenář a brtník?

Každé ráno vyráželi z domova k močálům. V bahně a mokru strávili den. Ale to bylo to poslední, co na téhle práci bylo nepříjemné. Nejhorší byla bolest a neustálé vědomí, že vám jde o život. Řeč je o sběračích pijavic.

Muži i ženy vykonávající tuto práci v podstatě fungovali jako návnada. Jakmile vnořili nohy do močálů, pijavky se přisály. Dnes něco nepředstavitelného, až do konce 19. století byla po sběračích pijavic velká sháňka. Pouštění žilou pomocí parazita byla hojně předepisovaná procedura na celou řadu zdravotních neduhů, poptávka po nich tedy byla obrovská.

I když výsledky léčby byly nevalné, lékaři jiné možnosti neměli a pouštěním žilou nijak nešetřili. „Největšího rozmachu dosáhla tato profese v 19. století, kdy existoval mezinárodní obchod s obratem milionů exemplářů ročně a řada tradičních lokalit byla ohrožena vylovením,“ uvádí Jan Pohunek.

Sběračům hrozila infekce a riziko ztráty krve, zranění způsobená pijavkami dlouho po odstranění krvácela kvůli protisrážlivým látkám obsaženým v jejich slinách. Konec povolání přišel v 19. století s novými medicínskými objevy a zjištěním, že pouštění žilou není zdraví prospěšné, spíš pacienty ohrožuje na životě.

Jakkoli nebezpečné povolání sběrač pijavic bylo, v historii existovala i daleko bizarnější. Třeba takový asistent stolice. Dnes by v žebříčku podle prestiže skončil na nejnižších příčkách, ve středověku si na anglickém dvoře takového člověka vážili, neboť měl k panovníkovi blízko jako nikdo jiný. Důvěrník mu nosil přenosný záchod, čistil mu zadnici a pečlivě kontroloval jeho stolici, podle níž se případně upravoval královský jídelníček. Hlouběji v historii se dají najít ještě bizarnější věci.

Třeba ve starověkém Řecku existovali uklízeči zvratků. Nechodili v ulicích s koštětem a lopatou, pohybovali se při oslavách mezi nejbohatšími. K oblíbeným činnostem elit patřily opulentní hostiny, žádoucí tehdy nebyla askeze, ale přejídání se. Aby hosté mohli neustále jíst a pít, v místě hostiny se vyzvraceli na zem, čímž si uvolnili místo pro další hodování.

A pradleny ve starověkém Římě? Ty to měly ještě těžší. Chodily na veřejné záchodky pro moč, aby v ní pak oblečení praly, moč totiž bělila skvrny. Byla to fyzicky náročná práce vyžadující pořádnou dávku sebezapření, když si uvědomíte, že v té době neexistovalo něco jako gumové rukavice.

Tříselník. Získával ze stromů, nejčastěji z kůry, látky, které se pak dál využívaly. Třeba třísloviny při vydělávání kůže.
Brtník. Předchůdce dnešních včelařů. Vyhledával hnízda divokých včel a vybíral je.
Čížbář. Slovem čižbář, čihař neboli ptáčník býval označován lovec drobného zpěvného ptactva.
Brabenář. Sbíral mravenčí kukly, kterými se krmili zpěvní ptáci nebo se z nich vyráběl líh používaný v údajně léčivých prostředcích.

Bizarní a zaniklá povolání – Jan Pohunek