COOLna

Miloš Štědroň mi líčil, jak se dvakrát zabránilo tomu, aby Kundera dostal Nobelovu cenu za literaturu. V roce 1984 byli dva českoslovenští kandidáti – Kundera a Seifert. Dostal ji ten druhý. „Což je směšné, protože Seifert je sice vynikající básník, ale ne z pohledu Nobelovy ceny. A našim švédským emigrantům se zřejmě podařilo přesvědčit ten výbor, že jde o velké politikum a že ocenění Seiferta strašně pomůže. Takové úlitby se tam dělaly bohužel i jindy. Spisovatelka a bohemistka Sylvie Richterová píše, že viděla u nějakého italského komunisty dopis, kde Havel napsal, že se musí ceně pro Kunderu za každou cenu zabránit, protože to nemůže dostat člověk, kterému je všechno u pr… A ten dopis je dodnes někde v Itálii,“ říká Štědroň, podle něhož to podruhé bylo způsobeno právě článkem o Kunderově údajném udávání. „Publikovat nepodložené dohady o Milanově udávání bylo sprosté.“

„Milan Kundera to bral úkorně a je fakt, že měl tehdy největší šanci. O převažující podpoře Seiferta částečně rozhodl i domácí disent, protože Jaroslav Seifert zosobňoval tehdy všechny Čechoslováky aktivně vzdorující režimu. Šlo o předchozí ideový spor s Havlem a Vaculíkem, což byly stejné váhové kategorie jako Milan. On se pak od disentu odvrátil, ale zato napsal romány, které zdejší situaci popsaly tak, že ji znal celý svět. Rozumím jeho zklamání,“ líčil mi Pavel Kohout. I Milan Uhde říká, že se tenkrát projevily antipatie některých disidentů: „V užším výběru kandidátů se tehdy ocitli jistý významný africký spisovatel a Milan Kundera. Jenže já jsem to nevěděl, a tak jsem podepsal petici, kterou na schůzce disidentských spisovatelů předložil k podpisu Václav Havel. Přimlouvala se za kandidaturu Jaroslava Seiferta.“

Kdyby prý byl Uhde informován o všech okolnostech volby, byl by se stavěl jednoznačně za Kunderu. Ten údajně vzbudil mezi některými disidenty negativní reakce na své úvahy o tom, že zatímco polská opozice je silně slyšet a vstoupila do dějin, české se to nepodařilo. „To se některých mých kamarádů silně dotklo. Vyslovil i námitky proti disidentsky angažované literatuře, protože byl obecně odpůrcem angažované literatury. I to mohli čeští disidenti slyšet s nechutí a odporem.“

Člověk si pak musí vzpomenout na Kunderovu větu, že „k samotě neodsuzují člověka nepřátelé, ale kamarádi“. Kundera napsal již před svým odjezdem román s příznačným názvem Valčík na rozloučenou a ve Francii potom vynikající Knihu smíchu a zapomnění, kde skvěle analyzoval nejen pocity osamění emigrantů, ale i všeobecnou devastaci a masakr všeho cenného v normalizačním Československu. Prezident Husák pro něj byl ničitel české kultury, inteligence a prezident zapomnění. V roce 1979 Kunderu komunistický režim zbavil občanství, neboť prý poškodil vztahy ČSSR a SSSR tím, že v rozhovorech Sovětský svaz vinil ze snahy zlikvidovat českou kulturu, což byl podle něj projev ruského imperialismu: „Národ přežije změny režimu. Ale pokud ho někdo zbaví kultury, tedy jeho paměti a originality, pak ho odsoudí k zániku.“ Stále aktuální…

V Knize smíchu a zapomnění, která ve Francii vyšla roku 1978, se obrací i k otázce konečnosti lidského života: „Lidé fascinovaní myšlenkou pokroku netuší, že každá cesta dopředu je zároveň cestou ke konci a že v radostných heslech jen dál a vpřed se ozývá lascivní hlas smrti, která nás láká, abychom pospíšili.“ I proto touží zanechat něco, co by po něm zůstalo natrvalo. Nebo aspoň nadlouho. A povedlo se mu to hned dalším románem Nesnesitelná lehkost bytí, vydaným roku 1984, kde se zamýšlí nad skutečností, že žijeme všechno hned napoprvé a bez přípravy: „Lidský čas se neotáčí v kruhu, ale běží po přímce vpřed. To je důvod, proč člověk nemůže být šťasten, neboť štěstí je touha po opakování.“