COOLna

„Jednou jsme šly se sestrou do školy. Najednou u chodníku zastavilo auto a nějaká paní nám řekla: ,Pojďte, holky, pojedeme za maminkou do práce.‘ Když jsme nastoupily, odvezli nás do dětského domova.“ Tak začíná vyprávění Růženy Ďorďové o tom, jak se v sedmi letech v roce 1971 ocitla v dětském domově v Krupce u Teplic. První okamžiky v ústavu přirovnává k nástupu do koncentračního tábora: „Strčily nás do koupelny, svléknout do naha. Schovaly jsme se se sestrou pod umyvadla. A vychovatelky zavolaly všechny děti, ať se na nás jdou podívat. Jako bychom byly nějaká zvěř. Pak nám hodily nějaké tepláky a ostříhaly nás dohola.“ Polovojenský režim v dětském domově, plný nástupů, hlášení a facek, zahrnoval také zákaz mluvit romsky. „Ještě jednou promluvíš tou řečí a opravdu poznáš, co je to děcák,“ vyhrožovaly vychovatelky.

Matka obou dívek se ale s jejich odebráním nesmířila. Najala si právníka, kterému se podařilo prokázat, že jejich umístění v dětském domově bylo protiprávní. Vyšlo najevo, že sociální pracovnice tehdy narychlo potřebovala dorovnat stav dětí v ústavu, a tak sáhla po romských dívkách z početné rodiny ovdovělé matky. „Došlo to až k soudu, který rozhodl, že nás musejí z dětského domova okamžitě vrátit zpátky,“ konstatuje Růžena Ďorďová.

Celý úřední proces ale trval dva roky, a když se Růžena její sestra konečně vrátily domů, cítily se tam jako cizí. Zapomněly romsky, ztratily vztah ke své komunitě:

„Změnily jsme se. Věděly jsme, že už nejsme, co jsme bývaly. Vzali nám naši řeč. Najednou jsme nevěděly, jak se doma chovat, jak se bavit s ostatními.“

Příběh Růženy Ďorďové – až na částečný happyend – v mnohém zachycuje typický přístup komunistického režimu k Romům. Pokusy o jejich integraci, na jejichž počátku stál snad dobrý úmysl, měly násilnou podobu. Zpřetrhávaly rodinná pouta, vykořeňovaly vědomí identity a z lidí dělaly figurky v rukou úřadů.

Komunisté od svého nástupu k moci hlásali toleranci k etnickým odlišnostem a na Romy pohlíželi jako na oběti kapitalismu. Zároveň je ovšem pragmaticky využívali jako nekvalifikovanou pracovní sílu ochotnou stěhovat se za prací. Na východní Slovensko přijížděli náboráři průmyslových a stavebních podniků, kteří Romy žijící na venkově v nuzných podmínkách lákali do Čech.

„Dnes to vnímám tak, že my Romové jsme za komunismu nemohli dělat školy, které by se nám líbily. Měli jsme možnost zařadit se jenom jako dělníci, které oni potřebovali. Vlastně jako otroci,“ konstatuje Růžena Ďorďová a dodává, že už za totality platil pro Romy a pro bílé v práci dvojí metr:

„Všichni Romové museli ukázat, že jsou ještě lepší než ostatní. Kdyby člověk jenom dělal svoji práci a nic navíc, nestačilo by to. Aby zapadl do kolektivu, musel dělat jednou tolik co ostatní.“

Práce se podle marxistických pouček měla stát hlavním nástrojem převýchovy Romů, jejímž cílem byla úplná asimilace. K té směřoval i nový zákon o trvalém usídlení kočujících osob platný od roku 1959. Z nejvyšších míst stále zněly hlasy o tom, že socialistická společnost chce odstraňovat jakoukoli rasovou diskriminaci.

Praxe ovšem byla úplně jiná. Romské děti se s diskriminací setkávaly obvykle hned po nástupu do základní školy. Při pošťuchování ze strany spolužáků mnohdy nenacházely zastání ani u učitelek. „Když se našly vši nebo když se někomu něco ztratilo, okamžitě šli za námi,“ uvádí Květuše Tůmová příklady každodenního setkávání se s protiromskými stereotypy. Růžena Ďorďová dodává, že potvrzením takových stereotypů se mohlo stát každé drobné selhání:

„Jednou nemáte napsaný úkol a už jste pro učitelku hloupá, blbá, ta, co nic neumí.“

Velkou překážkou ve vzdělávání romských dětí se stávalo to, že doma s rodiči mluvily romsky a čeština pro ně byla vlastně cizí jazyk. Postoj všech úřadů a institucí byl přitom jednoznačný: romština se neakceptovala. V mnohých rodinách se proto rodiče raději snažili mluvit s dětmi česky, češtinu vnímali jako jazyk úspěšných: „Jen když se sešla širší rodina, mluvilo se romsky a se Slováky slovensky. Tatínek i maminka dbali na to, abychom všichni uměli česky, abychom se dobře učili a něco z nás bylo,“ uvádí Zdenka Grundziová. Emil Voráč potvrzuje: „Moje máma se snažila, abychom celá rodina byli v bezpečí, a proto nás ani nechtěla učit mluvit romsky a ani na nás romsky nemluvila.“

Tento stav ovšem vedl k tomu, že úspěšní Romové se vzdalovali své komunitě, ztráceli své kořeny. „Čeho se vlastně vzdali kvůli tomu, aby byli prospěšní ve společnosti? Vzdali se mnoha věcí, ztratili svou identitu, hrdost,“ uvažuje Emílie Horáčková. Mnozí pamětníci uvádějí, že se romsky začali učit až v dospělosti, když začali pracovat pro romské sociální organizace a cítili potřebu ztracená pouta obnovit.

Když chtěla po ukončení učiliště pokračovat na střední ekonomické škole, matka to kategoricky zatrhla.

Romští rodiče zkrátka nedůvěřovali institucím – a tato nedůvěra byla vzájemná. Přestože každý občan Československa byl před rokem 1989 pod drobnohledem úřadů, u Romů to platilo dvojnásob. Začínalo to častými návštěvami ze sociálního odboru, které kontrolovaly, jak rodiny bydlí a zda mají doma uklizeno, přes svévolné odebírání dětí do dětských domovů až po nezákonné sterilizace romských žen. Vše samozřejmě pod záminkou péče o romské rodiny. „Byli jsme hlídaní. Byly různé uliční a jiné výbory. Romové dostávali tresty za to, že se hádali s policisty nebo že si dovolili bránit se odebírání svých dětí,“ konstatuje Emílie Horáčková.

Období po pádu komunistického režimu dnes romští pamětníci vnímají značně rozporuplně. Rasismus, do té doby spíše skrytý, se začal stávat velmi zjevným. Nejdříve se to projevilo v úbytku pracovních příležitostí, posléze i otevřenými násilnými útoky.

„V době po převratu jsem si myslela, že romští lidé přicházejí o práci, protože nechtějí dělat. Říkala jsem si: ,Proč leží doma a nehledají si práci? Když člověk chce pracovat, práci si najde. Oni jsou lenoši. Měla jsem vůči nim velké předsudky.‘“ Ale když se sama ocitla mezi nezaměstnanými, zjistila, že jako Romka je na pracovním trhu vystavena extrémní diskriminaci. Většina jejích bývalých kolegyň si našla práci v továrně. Když tam sama přišla žádat o místo, vedoucí jí doslova řekl:

„Než abych zaměstnal jednu cigošku, radši zaměstnám deset bílých, kteří nebudou plnit normy tak, jako vy je plníte.“

„Pochopila jsem, že nemám šanci. Můžu být sebelepší, ale po převratu víc záleželo na barvě kůže než na tom, jaký jste člověk. Šla jsem domů s pláčem, hrozně moc mě to sebralo. Řekla jsem si, že už se nehnu, že budu jako ostatní. Sednu si na gauč a budu jenom koukat na televizi.“ Její činorodá povaha jí to ovšem nedovolila a nakonec, stejně jako řada dalších romských pamětníků, našla uplatnění v sociální oblasti.

„Komunismus byl špatný, zavíral lidi. Ale která doba je ta správná? Která doba nám ukáže cestu k tomu, aby se naše děti a vnoučata měly dobře?“ uvažuje Růžena Ďorďová, když hovoří o rasismu a dalších problémech současnosti. „Tady v Praze je rasismus jakoby zakrytý. Ale když jdete víc na sever – Most, Bílina, Chomutov, Varnsdorf, Liberec – tam je to vidět víc. Jsou to malá města, lidé o sobě navzájem víc vědí. Nová doba jim mnoho nepřináší. Já ale nerozeznávám lidi podle barvy pleti. Zajímá mě, jaké mají srdce.“