COOLna

Tento 30. leden 1933 je v Berlíně pošmourný, nepříjemný zimní den. Ale ti, kteří se v pozdním odpoledni shromažďují v tisících v západní části města okolo náměstí nazývaného „koleno“, což je dnes náměstí Ernsta Reutera, se o počasí nezajímají. Právě k nim dorazilo tajné heslo „Babička je mrtvá“: znamení, aby vyrazili.

Jedná se o členy SA a SS, polovojenských oddílů Národně socialistické německé dělnické strany (NSDAP), členy „ocelových přileb“ (Stahlhelm), což je pravicové sdružení bývalých vojáků z první světové války, a příslušníky Hitlerjugend.

Kolem 19. hodiny se vydávají na pochod po tehdejší ulici Charlottenburger Allee (dnes Straße des 17. Juni) přes Tiergarten k Braniborské bráně. Pochodující na obou krajích každé řady nesou pochodně a vše se odehrává za zvuku řízné pruské vojenské hudby. Trvá jim asi hodinu, než dorazí na náměstí Pariser Platz na východní straně Braniborské brány, kde se po levé straně nachází francouzské velvyslanectví.

Zde kapely spustí speciální skladbu Siegreich woll’n wir Frankreich schlagen (“Vítězně chcem porazit Francii“). Velvyslanec André François-Poncet sleduje venkovní dění za okny své diplomatické mise a později si poznamená: „Z mužů v hnědých košilích a vysokých botách, pochodujících v disciplinovaných řadách a zpívajících z plných plic válečné písně pevnými hlasy, vyzařuje neslýchané nadšení, dynamická síla.“

„Mnozí z diváků, kteří tvořili hustý zástup, se nechali strhnout nadšením a propukli v dlouhotrvající potlesk,“ vzpomíná Hedda Adlonová. Její dům, luxusní hotel Adlon, se nachází šikmo naproti francouzskému velvyslanectví. Všechna okna Adlonu jsou plná diváků sledujících tuhle podívanou. Z jiného domu, hned vedle Braniborské brány, zase sleduje dění Max Liebermann, svého času nejvýznamnější německý malíř. Ať už ji pronesl hned tehdy, nebo až později, starému pánovi je v každém případě připisována věta: „Člověk nemůže sníst ani tolik, kolik by toho chtěl vyblít.“

Na náměstí Pariser Platz je toho večera také Bella Frommová, společenská reportérka tradičního liberálního listu Vossische Zeitung. „Hnědé moře, noc plná hrůzy, příšera v podobě 20 000 pochodní,“ poznamenává si do deníku. Hned za hotelem Adlon průvod s pochodněmi odbočuje doprava do ulice Wilhelmstraße a prochází kolem paláce říšského prezidenta Paula von Hindenburga, jehož vysokou postavu můžeme vidět za oknem. Vedle prezidentského sídla stojí budova s číslem 77, jež je cílem pochodujícího davu: Říšské kancléřství, které má nyní nového pána, Adolfa Hitlera. Nově jmenovaný předseda vlády stojí v otevřeném okně a přijímá ovace svých příznivců.

Vzduch je plný kouře ze všech těch pochodní. Hitler pozdraví procházející dav zdviženou pravou rukou, lidé na ulici dělají totéž. Říšský kancléř, který si kvůli zimě později oblékl hnědou bundu SA, je bez sebe radostí, hlásí americký novinář stojící docela blízko okna. A Hitler nadšeně chválí člověka, který to všechno zorganizoval, a dokonce zařídil přímý přenos v rozhlase, svého šéfa propagandy Josepha Goebbelse: „Kde jste v tak krátké době sehnal všechny ty pochodně?“

Už v poledních hodinách se objevila zpráva, že Adolf Hitler a národní socialisté dosáhli svého cíle. Ruth Gleisbergová, jíž tehdy bylo 20 let a připravovala se na povolání učitelky v mateřské škole, vzpomíná: „Měli jsme zrovna fyziku. Jedna z našich spolužaček najednou vykřikla: ,Buďte zticha, něco tu slyším – Hitler se stal říšským kancléřem!’“

Sebastian Haffner, pozdější významný publicista, se dovídá o hlavní události dne z titulků večerních novin: „Sestaven kabinet národní shody – Hitler říšský kancléř. Nevím přesně, jaká byla první reakce obecně. Moje byla asi minutu správná: ledový děs.“

Kolem 11.15 hodin přijme říšský prezident von Hindenburg Hitlera coby šéfa vlády, v níž má NSDAP pouze dva ministry. Vicekancléř Franz von Papen a všichni ostatní členové vlády pocházejí z pravicově-nacionalistické Německé národně lidové strany (DNVP). Oproti dosavadním zvyklostem pronese Hitler po složení přísahy krátký projev. Řekne, že se chce pro dobro vlasti a jejích občanů vrátit k normální parlamentní formě vlády. Čistá lež. Říšský prezident se omezuje na jedinou větu: „A nyní, pánové, vpřed s Bohem.“

Po přísaze se Hitler nechává pomalu odvézt osmiválcovým mercedesem kolem jásajícího davu. Od říšského kancléřství k hotelu Kaiserhof na východním konci Wilhelmstrasse je to jen několik metrů. Zde, ve druhém patře, na něj netrpělivě čeká vedení strany. „O několik minut později je v našem pokoji,“ píše Joseph Goebbels do svého deníku. „Neříká nic a my všichni neříkáme nic. Ale oči má plné slz. Nastal čas.“

To, co si poznamenává šéf propagandy NSDAP, není jen politický kýč. Až do samého konce totiž nebylo jisté, zda se to tentokrát podaří. Hitler byl již dvakrát předvolán k von Hindenburgovi, který mu nabídl účast ve vládě, ale šéf Národně socialistické německé dělnické strany vznesl se svou typickou strategií „všechno, nebo nic“ zcela přehnané požadavky. Von Hindenburg a němečtí národovci je odmítli a následně prohlásili, že to byl poslední pokus Hitlera politicky zapojit. A ještě před několika dny říšský prezident znovu ujišťoval, že Hitlera, tohoto „českého kaprála“, jak ho nepřesně nazýval, říšským kancléřem nejmenuje.

Přitom je Hitler naturalizovaným Rakušanem, narozeným v Braunau am Inn v roce 1886. Vůdce národních socialistů odjakživa polarizoval. Pro jedny je karikaturou politika, spíš politickým klaunem s přehnanými gesty natrénovanými před zrcadlem a nakřáplým hlasem, když se dostane do ráže. Tihle lidé rádi připomínají směšnost Hitlerova pokusu o puč v Mnichově v roce 1923, za který si vysloužil pět let vězení v pevnosti, ale odseděl si jen několik měsíců.

Jiní považují novopečeného kancléře za nejnebezpečnějšího demagoga v Německu, který účinně vyjadřuje hněv poražených, nižší střední třídy obávající se sociálního sestupu, stejně tak i lidí dobře situovaných, kteří mají strach z komunistické revoluce. Jeho rétorika je brutálně rasistická, antisemitská, protidemokratická, antiliberální a antikomunistická.

Ovšem od začátku Velké hospodářské krize v něm mnozí Němci vidí spasitele. Ve volbách do Říšského sněmu v roce 1930 si nacisté, jak se začalo národním socialistům ve zkratce říkat, polepšili z 2,6 na 18,3 procenta. Poslední parlamentní vláda složená ze sociálních demokratů, liberálů a katolické strany Centrum se rozpadá kvůli sporu o správnou strategii proti hospodářskému krachu.

Říšský prezident von Hindenburg jmenuje říšským kancléřem politika strany Centrum Heinricha Brüninga a od této chvíle se vláda opírá o mimořádné dekrety, které vyžadují pouze podpis prezidenta, nikoli parlamentní většinu. Politické boje se přesouvají do ulic. Neuplyne den, aby se v novinách neobjevily zprávy o rvačkách, pouličních bitkách, střelbě a politických vraždách, do nichž jsou zapojeny především oddíly SA, stranická armáda národních socialistů, a bojovníci komunistické Rudé fronty. Brüning sází na tvrdou politiku úspor, aby se vyhnul nové inflaci, tím ale přivádí zemi do deflace, což je stejně špatné. Ekonomika se výrazně propadá.

Na vrcholu krize v roce 1932 je v 65milionové zemi registrováno více než šest milionů nezaměstnaných. Na konci května mění znovuzvolený prezident von Hindenburg (jehož protikandidátem nebyl nikdo jiný než sám Adolf Hitler) kancléře. Franz von Papen, který je stejně tak obratným jako bezohledným zákulisním hráčem, chce Hitlera a jeho lidi od počátku začlenit do autoritářské pravicové vlády: ostatně, ve volbách do Říšského sněmu koncem července 1932 získali národní socialisté 37,3 procenta.

V září von Papen proto prohlašuje demokraticky zvolenou pruskou vládu pod vedením sociálního demokrata Otto Brauna za sesazenou. Je to státní převrat, na který by velká část sociálnědemokratické základny nejraději reagovala generální stávkou, jejíž vedení se k tomu ale neodhodlá. Místo toho se 6. listopadu znovu konají volby.

Přes veškerou agitaci a propagandu se národní socialisté propadají na 33,5 procenta, i když se jim podařilo udržet první místo, a to s velkým náskokem před sociálními demokraty. Ve stejném měsíci von Papen rezignuje. S Kurtem von Schleicherem, bývalým generálem reichswehru čili ozbrojených sil meziválečného Německa, přichází do říšského kancléřství další intrikán, jehož moc spočívá především v tom, že má na své straně přízeň říšského prezidenta.

Ztráta hlasů v listopadových parlamentních volbách nacisty těžce zasáhne, protože naznačuje, že by už mohli být za zenitem a sestupný trend by pokračoval dál. Navíc se objevují první známky oživení ekonomiky a tím i vyhlídky na zlepšení sociální situace. Již 4. prosince 1932 probíhají komunální volby v Durynsku a v této spolkové zemi přicházejí nacisté ve srovnání s volbami do Říšského sněmu v rozmezí jednoho měsíce až o 40 procent hlasů. Hlava nacistické propagandy Joseph Goebbels si do svého deníku poznamenává: „V organizaci panuje těžká deprese. Starosti s penězi znemožňují jakoukoli cílevědomou práci.“

Jak starosti s penězi vypadají, názorně ilustruje novinář Konrad Heiden ve Vossische Zeitung: „Strana, nebo spíše hejno organizací a spolků, ze kterých se skládá, je celá pohlcena dluhy. Některé z nich jsou směnky od drobných věřitelů, dodavatelů, krejčovských a stavebních firem…“ Věřitelé ale zatím mlčí v naději, že po převzetí moci stranou dostanou své peníze i se slíbenými úroky.

A 8. prosince přichází další rána: Gregor Strasser, představitel antikapitalistického levicového křídla národních socialistů, se rozchází s Hitlerem a odstupuje ze stranických funkcí. Dokonce za zády předsedy své strany vyjednává s říšským kancléřem Kurtem von Schleicherem! Bývalý generál totiž usiluje o sociální smír a do své politiky chce zapojit strasserovské křídlo NSDAP, odbory a sociální demokraty.

Odchod Strasserových lidí Hitlera dále oslabuje, takže 12. ledna píše spisovatel Thomas Mann pruskému ministru kultury Adolfu Grimmemu: „Příval nacionálněsocialistických vášní není nic jiného než pozdní a poslední vzplanutí požáru, který již dohořel.“

Možná poslední šanci, jak zvrátit tento trend, spatřují nacisté v zemských volbách v Lippe. To je nejmenší z 20 spolkových zemí, které od roku 1871 tvoří Německou říši: 0,26 % celého říšského území; 163 000 obyvatel. Do tohoto trpasličího státu, bývalého knížectví, kde od roku 1918 vládli sociální demokraté, vrhá Hitler celý svůj propagandistický aparát. On sám v Lippe promluví mezi 4. a 14. lednem hned na 16 místech. Ve volbách 15. ledna se jim podaří dosáhnout zisku – ve srovnání s volbami do Říšského sněmu v listopadu 1932 – a předstihnout sociální demokraty. K získání absolutní většiny to nestačí, pro Hitlera je to však důležitý signál: stále ještě můžeme vyhrát.

Bývalý kancléř Franz von Papen mezitím v zákulisí pokračuje ve spojování národních socialistů a své vlastní, pravicově konzervativní Německé národní lidové strany (DNVP). Pořád patří k nejvlivnějším politikům v Německu, a to díky svým kontaktům a přístupu k okruhu kolem říšského prezidenta von Hindenburga. 4. ledna se Hitler a von Papen setkávají v domě kolínského bankéře Kurta von Schrödera, kde byl přítomen také Wilhelm Keppler, organizující pro národní socialisty podporu mezi průmyslníky a vysokými finančními kruhy.

Cílem je jmenovat vládu s Hitlerem jako říšským kancléřem a von Papenem jako vicekancléřem. O 12 let později, po skončení války, von Schröder před Mezinárodním vojenským tribunálem vypovídá, že Hitler souhlasil s přijetím von Papenových stoupenců do své vlády, „pokud budou ochotni podporovat jeho politiku (…). Nastínil tyto změny, včetně odstranění všech sociálních demokratů, komunistů a Židů z vedoucích pozic v Německu.“

V následujících dnech se von Papenovi podaří přimět říšského prezidenta, aby se distancoval od nově jmenovaného kancléře Kurta von Schleichera. Rozhodující roli v tomto „přesvědčování“ hraje von Hindenburgův syn Oskar a jeho státní tajemník Otto Meißner. Důležité také je, že říšský prezident je zapleten do skandálu kolem státní „východní pomoci“ (Osthilfe) pro velkostatkáře na územích na východ od Labe, kteří se dostali do ekonomických potíží.

Ukázalo se totiž, že příjemci téhle pomoci zpronevěřili několik milionů z Osthilfe, aby zaplatili dluhy z hazardních her, nakoupili dostihové koně, rekreační pobyty na Riviéře a použili je na vydržování milenek. Sám von Hindenburg také obdržel finanční prostředky pro svůj silně zadlužený statek. Bylo zahájeno parlamentní vyšetřování a von Papen ho ujišťuje, že nová vláda pod jeho a Hitlerovým vedením vyšetřování zastaví.

Největším odpůrcem šéfa národních socialistů je ale stále Alfred Hugenberg, mediální magnát a šéf pravicově konzervativní Německé národní lidové strany (DNVP). Je striktně proti tomu, aby byl Hitler jmenován říšským komisařem pro Prusko, a získal tak kontrolu nad pruskou policií. Rozhovor mezi nimi 27. ledna nemůže končit jinak než hádkou. Hitler se opět cítí podveden a chce odjet do Mnichova. Hermann Göring, předseda Říšského sněmu a dvojka v NSDAP, ho ale zastaví.

Další den von Hindenburg vzdává svůj odpor a dává najevo, že by Hitlera jako říšského kancléře mohl přijmout. Odpoledne oznamuje říšský kancléř von Schleicher rezignaci a o dva dny později jsou Hitler, von Papen a Hugenberg, stejně jako všichni ostatní jmenovaní ministři, předvoláni ke složení přísahy. Ve von Hindenburgově předpokoji se Hitler a Hugenberg zase pohádají. Šéf NSDAP požaduje předčasné volby, jeho budoucí koaliční partner je proti. Pak jsou přivedeni k prezidentovi a blížící se katastrofa se stává stále reálnější: na žádost nového říšského kancléře se 5. března konají předčasné parlamentní volby.

Večer 30. ledna se v Německu koná několik demonstrací proti Hitlerově jmenování říšským kancléřem. Do ulic vycházejí především mladí sociální demokraté a odboráři. Jsou připraveni na generální stávku, ale vedení strany se chce stále držet ústavní cesty. Mnozí buržoazní liberálové a konzervativci se uklidňují nadějí, že Hitler bude jen epizodou.

Nacistům ale trvá pouhé čtyři týdny, než promění Německo v diktaturu. Dne 4. února je vydáno Nařízení na ochranu německého lidu, které omezuje svobodu tisku. Hermann Göring jako prozatímní ministerský předseda v Prusku jmenuje 50 000 příslušníků SA a SS pomocnými policisty a osvobodí je od trestu za všechny spáchané násilné činy. A 27. února hoří budova Říšského sněmu, za což je zatčen nizozemský komunista, promptně odsouzen coby osamělý pachatel a popraven. Spekulace, že Říšský sněm zapálili sami národní socialisté, však nikdy neutichly.

A hned následujícího dne jsou dekretem Na ochranu lidu a státu pozastavena všechna základní práva. To se týká práva na shromažďování, svobody projevu, listovního tajemství, domovní prohlídky mohou být prováděny mimo rámec definovaný zákony.

V Hitlerem tolik očekávaných předčasných volbách do Říšského sněmu z 5. března získává NSDAP rekordních 43,9 %, zatímco němečtí nacionalisté, kteří jsou spojenci nacistické strany, dostávají osm procent. Společně jim to dává většinu, zvláště když bylo zrušeno 81 mandátů, které ve volbách získali komunisté. Ti byli hned po zvolení zatčeni a jejich mandáty zrušeny s odkazem na dekret Na ochranu lidu a státu vydaný po požáru Říšského sněmu.

Nacisté se ale nezastavují. Už 23. března nový Říšský sněm přijímá Zákon pro nápravu nouze lidu a státu, což je zmocňovací zákon, kterým se parlament zbavuje svých pravomocí a naopak vládě umožňuje přijímat zákony bez souhlasu Říšského sněmu. Proti tomuto návrhu hlasují pouze sociální demokraté. A tím je definitivně zničena první německá demokracie.

Erich Kästner, satirik a autor knih pro mládež (Emil a detektivové), který má v té době v Německu zakázáno psát, a v zemi přesto zůstává, po skončení války a s odstupem let napsal: „Proti událostem z let 1933 až 1945 mělo být bojováno nejpozději do roku 1928. Později už bylo pozdě. (…) Proti hrozícím diktaturám lze bojovat pouze, dokud se nedostanou k moci. Je to věc termínového kalendáře, nikoli hrdinství.“

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když jsi ji jednou nebudu muset koupit sama.