COOLna

„Národní socialisté znárodnili celý průmysl. Největším úspěchem po této strašné éře našich dějin bylo poválečné rámování Adolfa Hitlera za pravičáka a konzervativce. On byl přesným opakem. Nebyl konzervativec. Byl to komunista, socialista,“ řekla lídryně Alternative für Deutschland (AfD) Alice Weidel na sociální síti X v rozhovoru s Elonem Muskem, který chtěl nabídnout své preferované straně v německých volbách svou platformu, aby oslovila co nejvíce voličů. Bizarní prohlášení Weidel vyvolalo velké pozdvižení. Zapadá zejména do snahy snahy krajní pravice po celém světě přerámovat vzpomínání na druhou světovou válku jako antikomunistický příběh. Jak to bylo doopravdy?

Národně socialistická německá dělnická strana (NSDAP) vznikla 5. ledna 1919 v Mnichově, kde ji založil Anton Drexler a Karl Harrer. Strana byla od začátku založena na myšlenkách vyhroceného nacionalismu, revanšismu, pangermanismu a antisemitismu. Nacisté odsuzovali zejména německou kapitulaci v první světové válce, kterou od začátku považovali za zradu na německém národu ze strany socialistů a Židů. Strana také odmítala přijmout podmínky Versailleské mírové smlouvy. Kvůli zvrácení situace přistupovala k teroristickým akcím a vytrvalé šovinistické demagogii. Je pravda, že součástí NSDAP bylo také antikapitalistické křídlo. Jeho hlavním představitelem byl Gregor Strasser, který byl spoluzakladatelem NSDAP. Strasserovy organizační schopnosti jej vynesly do vedení strany. Jenomže zatímco Strasserovo pojetí nacionálního socialismu chtělo stavět na dělnickém hnutí a snilo o socialistickém ekonomickém programu, kolektivizaci výroby a důsledné samosprávě Německa, pro Hitlera byl nacionální socialismus jen heslo, které mu mělo pomoct dostat se k moci třeba i za pomoci dělníků.

Jenomže mezi dělníky nezískali nacisté nikdy masovou podporu. Byť se například snažili infiltrovat odbory a šířit zde prostřednictvím národně socialistických závodních buněk nacistickou propagandu, v níž sázeli na antikapitalistická hesla, nepodařilo se jim odbory vymanit z dominantní převahy zejména komunistů a socialistů. Ostatně tento fakt také vedl Hitlera k tomu, že krátce po převzetí moci v roce 1933 odbory zrušil a vytvořil místo toho nacisty ovládanou organizaci Německou frontu práce. Hitler se místo toho snažil získat podporu velkoprůmyslníků a finanční elity, kteří se podobně jako on nehodlali smířit s německou porážkou v první světové válce a tvrdými mírovými podmínkami, díky kterým Německo muselo splácet astronomické reparace. Zároveň se obávali vzrůstající podpory komunistů a socialistů. Hitler se začal čím dál více jevit jako vhodný kandidát pro uskutečnění jejich plánů.

Když v parlamentních volbách 1928 pohořely pravicové konzervativní strany na úkor sociální demokracie a komunistů, přesunula průmyslová a finanční elita pozornost na Hitlera. Chtěla využít zejména jeho rétorických a mobilizačních schopností k přivábení velkého množství voličů pod prapor pravice v boji proti válečným reparacím a proti marxismu. Například německý mediální magnát a zástupce Německé národně lidové strany Alfred Hugenberg, který usiloval o sjednocení německé pravice proti komunistům a socialistům, se v srpnu 1931 sešel s Hitlerem, aby s ním projednal postup vzhledem k nadcházejícím prezidentským volbám. Pro Hugenberga byl Hitler inspirací. Napodoboval například i jeho styl vedení volební kampaně. Začal pořádat masová shromáždění, na kterých chtěl demonstrovat jednotu strany pod svým vedením. V říjnu 1931 se konala velkolepá demonstrace jednoty pravicových stran v čele s Hugenbergem a za účasti Adolfa Hitlera v Bad Harzburgu. Bylo to Hitlerovo velké vítězství, které znamenalo především oficiální přijetí NSDAP do politického klubu německé pravice. Hitlerovi přitom nešlo o spojenectví pravicových stran, ale o navázání kontaktů zejména s přítomnými průmyslovými magnáty, kterých by se dalo v budoucnu využít. Takzvaná harzburgská fronta, kdy Hugenberg spojil síly s Hitlerem, neslavila kýžený úspěch. Jediným výsledkem této strategie bylo definitivní zařazení Hitlera do politického mainstreamu.

Poté, co se Hitler díky masivní finanční a mediální podpoře německé průmyslové a finanční elity chopil v Německu moci na konci ledna 1933, začal se postupně zbavovat lidí, kteří mu stáli v cestě k ovládnutí totální moci v zemi. Vyvrcholením této snahy byla Noc dlouhých nožů. Hitler se během této brutální akce pod vedením SS a gestapa zbavil jak paralelní paramilitární organizace SA, kterou už neměl zcela pod kontrolou, ale také ostatních nepohodlných osob. Jednou z nich byl také dřívější představitel antikapitalistického křídla NSDAP Gregor Strasser, kterého Gestapo zatklo a zastřelilo. Byl to také důsledek incidentu z prosince 1932, kdy se tehdejší kancléř Kurt von Schleicher snažil rozdělit NSDAP tím, že nabídl post vicekancléře právě Gregoru Strasserovi. Schleicher doufal, že tím získá levicové křídlo NSDAP na stranu konzervativní pravice proti Hitlerovi. Tento incident Hitler nezapomněl ani jednomu z aktérů a Schleicher byl během Noci dlouhých nožů také popraven.

Byli to ale právě socialisté a komunisté, s kým Hitler nejdříve zúčtoval po převzetí moci. Právě oni se stali prvními oběťmi nacistického teroru. Po požáru německého Reichstagu, který měl zřejmě na svědomí holandský komunista Marinus van der Lubbe, Hitler využil situace a uvedl v platnost hned několik dekretů, které znamenaly konec demokracie a Výmarské republiky. Jedním z nich byl dekret o zákazu komunistické strany z 6. března 1933. Během dalších měsíců byla i sociální demokracie postupnými kroky zrušena. Koncentrační tábory v Německu vznikaly už v roce 1933 a jejich vězni se tehdy stali právě socialisté a komunisté jakožto představitelé úhlavní politické opozice k Hitlerovi. Ti, kteří nebyli zavražděni nebo uvězněni, emigrovali z Německa pryč.

Stejně tak i Hitlerův válečný plán pro Německo byl hnán imperialistickými a ekonomickými motivacemi velkoprůmyslu a finančních elit. Právě ty na celém válečném plánu nejvíce zbohatly. Velká část z nich také prostřednictvím arizace židovského majetku a využíváním otrocké síly Židů a válečných zajatců, kteří pracovali v nelidských podmínkách v továrnách a dolech pohánějících válečnou mašinérii do katastrofálních konců. Firmy jako Siemens, Volkswagen, BMW, Daimler-Benz, Dr. Oetker, Porsche, Krupp, IG Farben a mnoho dalších využívaly na práci ve svých továrnách a dolech otrockou sílu vězňů z koncentračních táborů, pro něž vybudovaly vlastní „satelitní koncentrační tábory“ v blízkosti podniků. Podle odhadů bylo do Německa deportováno 12 až 20 milionů lidí a zhruba dva a půl milionu z nich zemřelo v důsledku otřesných pracovních podmínek v těchto pracovních táborech. Nikdo za to nebyl po válce potrestán. Naopak Günther Quandt, Friedrich Flick, Ferdinand Porsche, Anton Piëch, Rudolf August Oetker nebo August von Finck, představitelé firem a podniků, kteří využívali otrockou sílu během války, nejenže nebyli odsouzeni, ale mohli si ponechat i svůj majetek a dál rozvíjet svůj byznys.

Jejich rodinné klany patří dodnes k nejbohatším a nejmocnějším v zemi. Dokonce August von Finck Jr., dědic po August von Finckovi, jenž zbohatl na arizaci židovského majetku a zejména soukromých bankovních domů, od devadesátých let finančně podporoval pravicové a konzervativní strany v Německu a antiimigrační a euroskeptické iniciativy. Byl také souzen za to, že tajně přes prostředníky financoval AfD.

Tím se kruh tohoto příběhu uzavřel. Weidel se označením Hitlera za komunistu pouze snaží zakrýt fakt, že velká část strany AfD sympatizuje s nacisty nebo se přinejmenším snaží relativizovat jejich historický odkaz. Jak dokazuje případ Augusta von Fincka Jr., ve skutečnosti má AfD podporu od Hitlerových pohrobků a nostalgiků. Hitler nebyl komunista. Pokud by dnes žil, tak by byl fanouškem AfD a Elona Muska.

Ondřej Bělíček