COOLna

Obezita vás nejspíš potká, když si na ni počkáte. Kdo se hodně hýbe, obezitě většinou úspěšně uniká.

Zejména je dobré přidat do kroku, když míjíte provozovny s rychlým občerstvením. Bylo by ode mě pokrytecké, kdybych vám radil je ze svého stravování navždy vyloučit. Ale právě ty představují jednu z pastí, které vás můžou potkat třeba při cestě z kina, v němž jste si dali popcorn. Ten má vysoký glykemický index. Jde o číslo, které vyjadřuje, jak rychle se přijaté cukry dostanou do krve.

Po popcornu máte ihned pocit, že jste se zasytili. Délka pocitu sytosti rovná se přibližně délce celovečerního filmu. Takže z multikina odcházíte s pocitem hladu, protože popcorn vám jen podráždil chuť, načež vzápětí narazíte na některou z provozoven rychlého občerstvení. A jak rádi, protože teď byste si s chutí dali konečně něco pořádného, což pro vás představuje velká porce hranolků s hamburgerem, v cenově výhodném spojení ještě s kolou a tatarskou omáčkou. Ty však nenesou největší vinu na přibývání vašich kil. Za ta může právě takové to zobání spojené s nějakým rituálem, kterému se
říká jídlo navíc.

Přiznám se, že zrovna já a zrovna po Vánocích a silvestru mám co mluvit. Mimochodem v tomto období začasté mluvit ani nemůžu, i kdybych k tomu cítil dostatečné morální oprávnění, ale nejde to, protože mám většinou něco v puse. Cukroví, jednohubky, oříšky nejrůznějších druhů, bramborové saláty
různých autorek a autorů, které dostáváme na ochutnání.

Pořadí jednotlivých chodů pak neodpovídá obvyklému řazení nejdřív slané a potom sladké. Po dezertu čili cukroví totiž přichází opět něco slaného, a to rychleji, než to předchozí sladké stihlo následovat něco slaného. Zkrátka škoda mluvit. Škoda mluvit, když můžete jíst.

Proto jsou v lednu posilovny plné. A v únoru zase prázdné. Zkraje roku je zaplní ti, jimž zkušení trenéři a instruktoři říkají „ledňáčci“.

Štíhlost mi zkrátka byla dána do vínku. Jenže nad těmi, co to mají jinak, bych se v nejmenším nerad jakkoli povyšoval. Naopak jsem se rozhodl identifikovat se, řekl bych být k nerozeznání od těch, kdo mají předpoklady k obezitě. Zajímá mě, jak se cítí a jak jim jde vykonávat běžné činnosti.

Nejde mi o to, dělat si legraci z lidí s nadváhou, protože kdyby záleželo jen na mé vůli, nejspíš bych se mohl zařadit mezi ně. A je taky jenom správné, když se začal rozmáhat trend neříkat o někom, že je obézní, nýbrž že jde o člověka s obezitou. Obezita totiž neurčuje ničí hodnotu a nedělá ho tím, čím je. Je to postižení svého druhu, s nímž se dá a má bojovat.

Abych si vyzkoušel, jaké to je být člověkem s obezitou, navštívil jsem psycholožku Ivu Málkovou, která před víc než třemi desítkami let založila společnost STOB, pomáhající s hubnutím. Odcházel jsem od ní jako úplně jiný člověk. Ne proto, že mi toho o obezitě spoustu řekla, třebaže i to je pravda, ale zkrátka byl jsem o patnáct kilo těžší.