COOLna

Skutečně, nápad na hydrofilní gel vznikl zřejmě v rychlíku. V létě roku 1952 cestoval Otto Wichterle z Olomouce do Prahy. Tehdy byl už světově známým chemikem a jedním ze tří děkanů nově vzniklé Vysoké školy chemicko-technologické. Kupé první třídy s ním sdílel zajímavý pán v dobře padnoucím obleku. Profesor muže oslovil, protože si všiml, že čte oftalmologický časopis.

To byl lékařský obor, který profesora velmi zajímal. A tak se dali do řeči.

Ten zdvořilý pán byl shodou okolností pracovník ministerstva zdravotnictví a tajemník komise pro aplikaci polymerních materiálů. Wichterlemu hned sdělil konkrétní problém: „Víte, oční lékaři by potřebovali nějaký nový materiál. Měl by být průhledný, propustný pro vodu a kyslík a navíc snášenlivý s lidskou tkání. Aby mohl nahradit skleněné nebo kovové oční protézy. Ty lidem moc nevyhovují, protože jsou tvrdé a nepropustné.“ Wichterle se krátce zamyslil: „Ono by to vlastně šlo. Existuje přece průhledný polymethylmethakrylát (plexisklo). Kdybychom k jeho molekule připojili nějakou hydrofilní skupinu (schopnou vázat vodu), mohlo by to vyhovět vaší představě.“ A ministerský expert se toho chopil: „Nuže, profesore, tak se do toho pusťte!“

Když se profesor vrátil do své laboratoře na škole, řekl svým asistentům, aby zkusili připravit hydrofilní metakrylát (polymerní látku, jež by dokázala vázat vodu). Jenže těm se do toho moc nechtělo. Měli asi jiné starosti. Ovšem nápadu se chopil profesorův nejbližší spolupracovník Drahoslav Lím. V rámci své disertační práce připravil čirý hydrogel a zdálo se, že se bude snášet s lidskou tkání. Vznikl patent a také slavný článek v prestižním časopise Nature autorů Wichterleho a Líma.

Vyvstala však další otázka: Jak z hmoty sulcovité konzistence udělat kontaktní čočku.
Hydrogel při polymeraci (chemická reakce vedoucí ke vzniku gelu) mění objem, a tak bylo obtížné navrhnout tvar formičky pro budoucí malou čočku. Údajně pak opět zasáhla náhoda. Když si ráno profesor míchal kávu a v hrnečku se vytvořil vír, napadlo ho, že čočky by se mohly vyrábět v rotujících otevřených formičkách. A to byl pak další klasický patent.

A poté vznikl první čočkostroj ze stavebnice Merkur a legendární příběh české vědy.
Ten příběh také vstoupil do historie. Wichterleho dva synové si doma hráli se stavebnicí Merkur, z níž pan profesor sestavil funkční stroj na výrobu čoček. Legendární čočkostroj je dnes v Národním technickém muzeu. Původní sestava ještě obsahovala dynamo z jízdního kola a tlakovou nádobu s inertním plynem. Ta původně sloužila německému pilotovi Luftwaffe. A to dynamo byl vlastně motorek, který čočkostroj poháněl. Rozhodující experiment pak proběhl o Vánocích u Wichterlů v kuchyni. Za asistence paní Wichterlové vznikly první čtyři měkké kontaktní čočky. Profesor si jednu hned nasadil na oko, aby ji vyzkoušel. Osobně čočky nikdy trvale nenosil, měl brýle, ale s čočkami dělal pokusy sám na sobě.

prof. RNDr. Miroslav Raab, CSc., polymerní fyzik, vysokoškolský pedagog a popularizátor vědy