COOLna

Pýcha, lakota, závist, hněv, smilstvo, obžerství, lenost… Sedm smrtelných hříchů vyjmenoval koncem 6. století (tedy již před půldruhým tisícem let) papež Řehoř Veliký. A kde je vražda? řeknete si možná. Jde o to, že tahle sedma nemusí být nutně nejzávažnější, ale pramení z ní všechny hříchy ostatní. Právě kolem nich se točí vše zlé, co člověk kdy napáchal. A napáchá. Jak se ukazuje, mnoho se na tom nezměnilo do dnešních dnů. Často slýcháme, že moderní doba nedbá na hodnoty a současný člověk je hamižnější než jeho předkové. Ale nenechme se mýlit…

Málokterý film je tak drásavý, úžasný a nechutný zároveň jako Sedm režiséra Davida Finchera, v němž se dva detektivové snaží dopadnout šíleného a zároveň geniálního vraha, co si oběti vybírá právě podle sedmi smrtelných hříchů. Zabíjí je spektakulárním a opravdu šíleným způsobem, který vždy na jeden z hříchů odkazuje. Takže například obžerství… Ne, tohle už prozrazovat nemůžu. To se musí vidět.

V každém případě nikdo není svatý a každý se v některém z hříchů aspoň trochu najde. Pýcha bývá většinou mezi hříchy první, ale s dobou se pořadí měnilo a načas ji vystřídalo třeba ono obžerství. Není to podstatné, každý „smrtelný hřích“ může být v nějaké situaci, době a prostředí vskutku děsivý, v jiné více či méně přijatelný. Či dokonce žádaný. A každý hřích má nepřeberně odstínů a variací. Ostatně hamoun je jistě chamtivý, ale někdy je sám rozmařilý, jindy zcela lakotně asketický. Hněv může být destruktivní, nenávistný, sebedestruktivní, ale také spravedlivý. Anebo může hraničit s vášní, z níž se rodí jednou láska, jindy nenávist. Dokonce i lenost může mít někdy smysl.

Říká se sice, že Peklu vládne Lucifer, ale popravdě je v mnoha uměleckých či učeneckých pojednáních jen jedním z hlavních démonů. Někdy jsou tři, jindy jich je sedm. A asi právě proto se v 16. století začal každému smrtelnému hříchu jeden z nich přiřazovat. Zatímco sebevědomý Lucifer kopal za pýchu, odporný Belzebub za obžerství, slizký Leviatan se stal démonem závisti, děsivý Satan hněvu, dekadentní Belfegor lenosti, vilný Asmodeus smilstva a pánem lakoty byl nenasytný Mamon, o němž to dnes bude.

Jakže to zpívá Richard Müller? Štěstí je tak krásná a přepychová věc, ale prachy si za něj nekoupíš… Takhle nějak Mamon uvažuje. Stejně jako člověk, který jím je posedlý. V Matoušově evangeliu stojí, že nelze sloužit zároveň Bohu a mamonu. Mínil zkrátka bohatství, z něhož se postupem času vyvinul pekelník, který zastával (nejen) v podsvětí významné funkce. I ty nepochybně chamtivě hromadil po celý svůj tisíciletý život.

Z antických bohů byl nejpodobnější řeckému Plútovi, jehož Dante v Božské komedii před sedmi staletími vylíčil jako vlčího démona, neboť právě vlci byli považováni za ztělesnění chamtivosti. Peklo má podle něj devět kruhů. První z nich je předpeklí a hemží se velkými postavami lidských dějin. Ohřáli se tu velikáni jako Mojžíš, Noe či Ábel, kteří se odsud přece jen dostali do ráje. Peklo sice nebylo původně určeno lidem, nýbrž vzpurnému Luciferovi a padlým andělům, nicméně sedm smrtelných hříchů ho dnes nabízí každému, kdo podlehne. Takže pokud je někdo tlustý líný cholerik se zálibou v nevázaném sexu, jenž se holedbá svým majetkem, přičemž závidí bohatším a je škrt, má to spočítané. K cestě do pekla mu pak stačí už jen umřít.

Druhý až devátý kruh je plný hříšníků, kteří v očistci svých hříchů nelitovali a jsou srovnaní pěkně podle závažnosti hříchů. U brány do druhého kruhu totiž hlídá obrovitý Diův syn Mínós, který se „po vší vině hříšníků pídí“ a rovnou jejich nebohým duším stanoví trest, jaký souvisí s jejich hříchem. Důležité je, že čtvrtý kruh je určen držgrešlím, které tu čeká nekonečné tlačení obrovitých břemen, často zobrazovaných i jako pytle peněz. A protože tu nejste sami jako blahé paměti Sisyfos, ale lakomců je všude kolem jak naseto, pořád se tlačí a srážejí a jeden do druhého se pouští nadávkami tak drsnými, že by zahanbili i největšího neznaboha mezi dlaždiči. Přitom je to kruh plný kněží, mnichů, papežů i kardinálů… Není divu. Ale nepředbíhejme.

„Už zase sedm chodů? Kdo to má platit?“ vzdychne císař a znechuceně odstrčí karafu s vínem. V hlavě si rychle přepočítává, kolik hostů si dnes u večeře cpe břich a kolik zlata mu ubude z pokladnice. Po smrti narcistního císaře Nera roku 68 největší touhu po moci prokázal chorobně chamtivý třiasedmdesátiletý Galba (císařem byl v letech 68 a 69 po Kristu), jehož předcházela pověst nejen pakostnicí pokrouceného, ale i nesmírně krutého a hrabivého muže. Když mu byl v Hispánii věnován obrovský zlatý věnec, který měl mít patnáct liber, nechal ho roztavit na zlato, a navíc začal vymáhat čtvrtlibru zlata, jež věnci do avizované váhy chyběla. Autor Životopisů dvanácti císařů Suetonius píše, že naopak jeho dary za oddané služby byly naprosto směšné. Za úplatek tehdy šlo dostat vše – prominutí dávek, úřad, beztrestnost nebo naopak potrestání nevinných. Netrvalo dlouho, lakomému vládci uřízli hlavu a rychle s ní spěchali k ne tak lakomému vojevůdci Othónovi, který převzal vládu…

Galbou jako by se inspirovala řada mocných od antiky až do moderní doby. A netřeba zabrušovat jen mezi světské panovníky. Například v 11. století se stal hlavou církve Benedikt IX. – ani ne ve dvaceti – a jeho strýcové, z nichž dva byli též papežové, mu pomohli k volbě Svatým otcem celkem třikrát. Poprvé ho vyhnali, pak se slavně vrátil, ale na svatopetrský stolec znovu dosedl a prodal (!) svůj úřad Kristova náměstka knězi Janu Gratiánovi. Benedikt byl už ve své době považován za daleko nejchamtivějšího a nejúplatnějšího papeže, čehož využil i český kníže Břetislav, jemuž hrozil trest za uchvácení ostatků biskupa Vojtěcha v polském Hnězdně. Stačilo zacinkat pytli s penězi – a „zlatem podvrátili spravedlnost“, jak poznamenal kronikář Kosmas. Díky tučnému úplatku tak máme Vojtěchovy ostatky dodnes v Praze.

Řehoř Veliký by neměl radost ani ze smilníků, jichž bylo hned několik ve století desátém i v dobách rozkvětu renesančního papežství. A démony vyvolával jak sexuchtivý Jan XII., tak vážený papež 13. století Honorius III., který dokonce své magické praktiky při otevírání pekelných bran podrobně popsal. I Bonifác VIII. byl sice šikovný politik, ale s nějakou vírou v Boha si vůbec nelámal hlavu, neboť křesťanství považoval za nejvýnosnější byznys vůbec, a dokonce prý podotkl, že „povídačka o Kristu nám sype pěknou hromadu peněz“. Jeho současník Dante ho samozřejmě v Božské komedii šoupl do pekla.

„Lakomec se připravuje o tento svět, a Bůh ho připraví o ten příští,“ tvrdil britský teolog Thomas Adams. Leč – jak vidno – v církvi to všichni vážně nebrali. Martin Luther proto říkal, že lakomec nemůže udělat nic užitečnějšího, než že umře. Není totiž užitečný naprosto nikomu. Je to drsné, ale nebyl zdaleka první, kdo proti chamtivosti bojoval. Jan Hus kázal tak ohnivě proti kupčení s odpustky a dalším levotám kněží, kteří se místo duchovní práce obohacovali, až ho upálili. Velký spor se léta letoucí vedl i o takzvané mnohoobročnictví, kdy se duchovní nestyděli zastávat několik výnosných míst najednou. A nešlo jen o církev. Problém je dodnes v tom, když si někdo udělá z vědy či náboženství stroj na peníze a tyhle ušlechtilé oblasti se stanou prostředkem ke zbohatnutí.

Britský teolog Matthew Henry pak rovnou říkal, že chamtivost činí boha z peněz. Nepravého boha, každopádně někoho, komu se v důsledku posluhuje. To básník Edgar Allan Poe by mu odpověděl, že právě náboženství je plodem podvodu, strachu a chamtivosti, o níž se toho napsaly stohy. Možná víc než o jiných smrtelných hříších, jejichž asi nejkrásnější zpodobnění je z 15. století od Hieronyma Bosche, které najdete v madridském muzeu Prado. Pokud se chcete pokochat něčím tuzemským, nejlepší je vydat se na Kuks, kde najdete barokní sochy Matyáše Brauna z 18. století. Jde o čtyřiadvacet skulptur ctností a neřestí, mezi nimiž uvidíte i mladou dívku Štědrost rozdávající z rohu hojnosti, co hrdlo ráčí, zatímco ošklivá Lakota lačně hledí na svůj měšec a stojí na truhle, kterou jí pomáhají hlídat ďáblové a šelmy včetně onoho Dantova vlka.

Za Danta byl už Mamon obecně pokládán za démona bohatství a chamtivosti čili za jednoho ze sedmi princů pekla. V Miltonově Ztraceném ráji ze 17. století je padlým andělem, který si pozemských statků cení nade všechno ostatní, zatímco v Alchymistovi dramatika Bena Johnsona z téže doby jde zkrátka o šlechtice posedlého bohatstvím. Francouzský okultista de Plancy ho v 19. století trochu nepřekvapivě popsal jako pekelného vyslance v Anglii. Tehdy se stal Mamon i symbolem materialistického myšlení průmyslového věku. A dnes? V kultovním filmu Constantine je Luciferovým velice ambiciózním synem, jenž se pokouší ovládnout Zemi. Kreslený Strýček Skrblík, Mamonovo alter ego, se nejraději koupe v bankovkách a v komiksové sérii Spawn Mamon vystupuje jako uhlazený gentleman, byť jde také o démona. Přesto zůstal Mamon dodnes pro mnohé synonymem pro svět velkých korporací a bankovní moci. A pro lakomce.

Žije v Paříži, je mu kolem šedesáti, je až odporně bohatý a o své peníze má chorobný strach. Prachy pro něj znamenají víc než vztahy, láska, přátelství, vlastní děti… Jmenuje se Harpagon a Molière ho stvořil v 17. století. Komedie Lakomec se stala nesmrtelnou, protože Harpagonův charakter můžeme potkávat dnes stejně jako v barokní Francii. Chamtivci jsou všude kolem nás – v práci, ve škole, v podnikání, ale i ve vztazích. Filmový hit uplynulého roku Trojúhelník smutku ostatně začíná geniální scénou, kdy se milenecký pár dohaduje, kdo zaplatí útratu v luxusní restauraci. Většina z diváků se za jednání mladého lakomce na plátně přes výbuchy smíchu nejspíš stydí, nicméně někomu přijde normální počítat každou korunu, byť netrpí chudobou. Někdo pro to zkrátka žije a peníze jsou víc než čas, který mu byl dán. Někdo je spokojený se svým měšcem, sám a jenom s ním. Tak jako Harpagon na konci hry.

Chamtivost se netýká zdaleka jen peněz. Pro někoho je to jen prostředek moci, sociálního statusu, uspokojování tužeb. Někdo chce uchvátit ženu, jiný cizí území. Někomu stačí švindlovat s cesťáky, další chce rovnou větší auto. Anebo také více moci, úřadů, funkcí či frček na výložkách. Někdo je spokojený s tím, co má, jiný chce víc a víc, i když za život nemůže utratit ani zlomek toho, co už získal. Je to věčná touha, posedlost, prokletí. Mamon ovládá nejen lidské nitro, ale občas (a asi nejen občas) i běh dějin. Po Zlatu Rýna toužili hrdinové germánské Písně o Nibelunzích, kterou nesmrtelně zhudebnil Richard Wagner. Zlata se může zmocnit ten, kdo se navěky zřekne nejvyššího citu, tedy lásky. Poklad tu ztělesňuje obrovskou moc, stačí ze zlata vykovat prsten. Připomíná vám to něco? Ano, jeden prsten vládl všem i v Tolkienově Pánu prstenů.

Není divu, že chamtivců jsou plné pohádky. Chudého Dařbujána a hrabivého Pandrholu znají generace milovníků televizních pohádek. Stejně jako ideologicky notně přibarveného tlusťocha Trautenberka nebo Werichovu lakomou Barku, jež je tak úporně šetřivá, že záclony šije ze střívek od buřtů a do zrcadla se ani nekoukne, aby se neopotřebovalo. No a postava chamtivého správce, kterou geniálně zahrál v pohádce S čerty nejsou žerty Viktor Preiss, je snad Mamon sám. I legendy a pověsti jsou lakomců plné. Stačí si vzpomenout na hamižnou matku z Erbenovy básně Poklad, jež ve sluji, kde se na Velký pátek otevírala cesta k pokladu, zapomněla své dítě. Anebo na vládce Lučanů Vlastislava, jehož Alois Jirásek vylíčil jako hamouna zcela nenasytného.

Po zlatu jako zdroji moci ale toužil kdekdo. Alchymisté se pokoušeli vyrobit zlato z nejrůznějších méně cenných kovů, klidně za pomoci ďábla. Padělatelé mincí i bankovek se našli v každé zemi, zlaté horečce padly za oběť tisíce mužů lačnících po rychlém zbohatnutí a miliony lidí naletěly v průběhu historie všemožným podvodníkům, slibujícím pohádkové zisky. Nezměrná touha po bohatství pohlcuje lidské duše věky a často lidi vede k činům, jakých by se jinak nikdy nedopustili. Vábení Zlata Rýna je zkrátka obrovské.

Chamtivec je schopen pro peníze takřka čehokoli a nezřídka ho to vede k podvodům, krádežím nebo činům, které jsou k okolí bezohledné. Je mu jedno, jestli poškodí ostatní. Ruku v ruce s lakotou totiž kráčí sobectví, případně i závist, kdy je schopen uškodit tomu, kdo se mu jeví bohatší či úspěšnější. Jeho prokletí tkví hlavně v tom, že chce stále víc. A tuhle touhu nikdy neuspokojí.

Investor David Sarna v knize History of Greed (Dějiny chamtivosti) pojednává o tomhle hříchu právě z hlediska finančních podvodů, které provázejí lidstvo odedávna. Prvním skutečně obřím skandálem byla finanční spekulace zvaná tulipánová horečka, jež se udála v Nizozemsku v 17. století, kdy se z tulipánových cibulí stala zdánlivě nesmírně cenná komodita, neboť její cena vylétla z jednoho guldenu na několik tisíc. Lidé prodávali svá stáda i statky, jen aby nakoupili pár tulipánových cibulek, jejichž cena ale byla vyhnaná uměle a dosahovala skutečně absurdních rozměrů, což dokládá výměna jednoho pivovaru za tři cibule.

Když bublina splaskla, tisíce kdysi zámožných lidí přišly kvůli předchozí chamtivosti o všechno. Včetně slavného malíře Rembrandta, jehož současník Molière tvrdil, že i z lakomce lze udělat rozmařilce právě prostřednictvím lásky.

Víte, jak zbohatl jeden z nejbohatších lidí světa Warren Buffett? Úplně jednoduše: „Musíte být chamtiví tehdy, když mají ostatní strach, a bát se, když jsou ostatní chamtiví,“ říkal o obchodování. A platí to pro všechny oblasti života, nejen pro byznys.

Nejdramatičtěji se to projevuje samozřejmě v oblasti vládnutí. Kdyby se Ukrajinci chorobně chamtivého Putina báli, už by Ukrajina možná ani neexistovala. Podobné je to i s dalšími válkami, o nichž filozof Bertrand Russell tvrdil, že jsou „iracionálním následkem pýchy, nudy a chamtivosti“. Samé smrtelné hříchy… Nuda úzce souvisí s leností a války jsou nejhnusnějším projevem chamtivosti vůbec. Jejími dokonalou laboratoří je politika. Ale i byznys, úřady či klidně i ten ušlechtilý akademický svět. Máte post a z něho plynoucí moc a peníze – a pak chcete víc. A víc. A víc, až budete mít nejvíc na celém světě.

Že počáteční pokušení může skončit naprostou posedlostí, věděli už před dvěma tisíci let, jak vidno z příběhu, který vypráví evangelista Matouš coby Pokušení na poušti. Je o muži, jenž stojí rozkročený na vysoké hoře a shlíží pod sebe na nekonečné lesy, jezera, pláně, vsi, městečka i města, ba celé říše. A je uchvácený. Všechno totiž leží u jeho nohou, stačí se jen shýbnout. Pro slávu, bohatství – a hlavně moc. Zavře oči a vychutnává si ten oslňující pocit. Slyší jásání davu, cinkání mincí a hold nekonečných armád. A taky příjemný svůdný hlas. „Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět.“ To je pokušení, jakému by neodolal jen tak někdo. Jenže na té hoře nestojí někdo, nýbrž Ježíš, který odvrhne nabízenou světskou moc, protože by to znamenalo klanět se ďáblu. Nadechne se, nechá za sebou všechny trůny světa a ucedí: „Jdi z cesty, Satane.“

A pak jsou tu ti druzí, kteří za třicet stříbrných Ježíše zradí. Člověk bez soucitu, beze cti, beze studu. Takoví lidé (většinou beze strachu) jsou podle psychiatra Radkina Honzáka pro ostatní atraktivní, takže se lehce dostávají na vedoucí pozice. Uvidíte je proto všude, kde se rozhoduje o moci či penězích. „Dokud s takovým psychopatem nejste v konfliktu, nemáte důvod ho nenásledovat. Jsou predátory, kteří všechny okolo vidí jako kořist. Mají parazitickou přizpůsobivost, takže na první pohled jednají příkladně, mnohdy bývají dokonce považováni za vzory. Jsou to lidé, kteří dokážou zahrát cokoli,“ upozorňuje.

Psycholog a ekonom Jan Urban podotýká, že jsou kultury, ve kterých se chamtivosti daří lépe: „Jde především o kultury, které ji oceňují a jsou schopny akceptovat i nejrůznější etické a právní prohřešky, ke kterým vede. Podporují ji tak kultury, ve kterých osoby, které se těchto prohřešků dopouštějí, neztrácejí svou důvěryhodnost. Či kultury, které jsou dokonce schopny tolerovat, že některé osoby mají ,právo‘ se těchto prohřešků dopouštět. Kultury tohoto typu však většinou nevedou k tomu, že společnosti, které je přejaly, patří k těm nejbohatším. Často spíš naopak.“

Chamtivost je touha po bohatství a k téhle touze patří i nikdy nehasnoucí pocit, že vám ke štěstí chybí zlaťák či dva. Nebo taky milion či miliarda. Už antičtí filozofové říkali, že lakomec vždycky strádá. I kdyby byl sebebohatší. Vídeňský spisovatel Peter Altenberg to charakterizoval tak, že pouze tři druhy lidí nemají peníze: chudí, rozhazovační a lakomci. Ti poslední nikomu nedarují zadarmo ani rýmu. „Jsou lidé, kteří špatně bydlí, špatně se šatí a špatně se živí, kteří na svém těle zkoušejí drsnost počasí, kteří se odříkají společnosti a tráví svůj život v samotě, kteří trpí minulostí, přítomností i budoucností, lidé, jejichž život je trvalým odříkáním a kteří přišli na kloub tajemství, jak dojít zkázy tou nejtrapnější cestou: jsou to lakomci,“ napsal francouzský filozof Jean de La Bruyére, jenž tvrdil, že pokud se chudoba člověka měří jeho potřebami, „pak ctižádostivec a lakomec hynou v nejhorší bídě“.

Chudému sice chybí mnoho, zato lakomci všechno. Chamtivost se většinou týká nahrazování duchovních hodnot materiálními, ovšem s tím, že ani v tom skrblík štěstí nenajde. Protože to nelze. Jedno židovské přísloví praví, že lakomec nemá majetek, ale majetek má jeho. Nemyslí na nic jiného. Počítá si, kolik ušetřil, kolik vydělal na tom či onom, což ho uspokojuje stejně jako jiné třeba láska. Počítá, promýšlí a kalkuluje a zbytečnosti, jako jsou emoce, srdce či city, nechává kdesi v odkladišti hlubin své racionální duše. Balzac ostatně píše, že „lakomec má všechno, včetně pohlaví, právě v mozku“. Touha po zisku se stane modlářstvím, chamtivec penězům či majetku věnuje drtivou část svého času a energie. A čím víc pozornosti na snahu bohatnout upírá, v tím větší prázdnotě se nachází. Tuhle prázdnotu se pak snaží vyplnit ještě větším a úpornějším shromažďováním materiálních statků. Stačí si přečíst Gogolovy Mrtvé duše, aby bylo jasné, že tahle posedlost je dokonale komická. Jen kdyby nebyla tak nekonečně tragická.