COOLna

Nikde jinde se duté figurky z čokolády netěší takové popularitě jako u nás. Postavičky s různými motivy tu jsou už 130 let. Kde se obliba vánočních kolekcí vlastně vzala? Může za to i lítý souboj Ježíška s dědou Mrázem. Do světa čokoládových pochutin totiž v minulém století výrazně promluvili politici.

Až budete na větvičky věšet figurky v lesklém staniolu, vzpomeňte si, že máte v rukou kus historie. Tradice zdobení vánočního stromečku pronikla do našich končin z Německa během 19. století. Původní ozdoby ze slámy, ovoce, pečiva nebo domácího cukroví přestaly brzy stačit. Po roce 1880 začali lidé mezi jehličí umně vplétat koupené cukrovinky ze želé nebo z fondánu.

Za prvního výrobce čokoládových kolekcí na světě je považován majitel čokoládovny ve Velimi Adolf Glaser. Od roku 1892 vyvážel duté figurky s úspěchem i do zahraničí, zejména do Německa, Francie a USA, takže ho brzy napodobili další továrníci.

Kolekce vypadaly jinak než dnes. Krabice byly čistě bílé, figurky zprvu neměly barevné obaly. V meziválečné době dělaly „vánoční směsi rodinné“ radost zejména v bohatších vrstvách obyvatel. Třeba v roce 1928 stála nejdražší pětipatrová krabice se 60 figurkami 125 korun, což byla zhruba čtvrtina platu průměrného rolníka. Také motivy figurek byly zcela jiné a kladly důraz spíš na technický pokrok. Místo sněhuláků, šišek a kapříků měly děti hnědou pusu od autíček, letadýlek nebo botiček.

Skutečně masově rozšířeným symbolem svátků klidu a míru se kolekce staly až po roce 1948. A mohla za to ideologie. Komunisté se snažili potlačit jakékoli projevy náboženství a rozhodli se Ježíška nahradit ruským dědou Mrázem. „Nastaly mnohé převraty. I Ježíšek vyrostl a zestaral, narostly mu vousy a stává se z něho děda Mráz. Nechodí již nahý a otrhaný, je pěkně oblečený v beranici a v kožichu. Děda Mráz přijíždí k nám od východu a na cestu mu září také hvězdy, nejen jediná betlémská. Celá řada rudých hvězd na našich šachtách, hutích, továrnách a stavbách,“ tvrdil v roce 1952 v předvánočním projevu předseda vlády Antonín Zápotocký.

Jenže lidé přijali cizáckého dárkonoše dost chladně, a tak se mu režim rozhodl pomoct. Ideologové se vrátili k jindy opovrhovaným zvykům prohnilé první republiky, konkrétně k tehdejší oblibě vánočních kolekcí. Jen si ji trochu upravili. Uprostřed většiny balení trůnila v obležení dalších postaviček velká figurka dědy Mráze. Aby se růžolící dědeček dostal k co nejširšímu počtu lidí, začali kolekce dostávat zaměstnanci zdarma. Na každé dítě jednu.

Distribuci mělo na starosti Revoluční odborové hnutí (ROH) stejně jako udělování rekreačních pobytů či rozdávání rudých karafiátů a ručníků či utěrek v době MDŽ. Byl to chytrý krok. Do ROH v různém stupni dobrovolnosti patřily miliony pracujících a i ti nejzatvrzelejší odpůrci režimu při pohledu na krabici s čokoládovými bonbony zjihli. Kdo by dětem odepřel radost z cukrátek. V 60. letech se u nás nabízelo až 220 druhů kolekcí. Lišily se velikostí i barevností, objevily se rovněž několikapatrové krabice.

Našly se však i nedostatky. Čokoládovny musely přednostně zásobovat sklady ROH, až poté se mohly bonbony uvolnit do běžného prodeje. V některých letech se na pulty nedostalo prakticky nic a z vánočního mlsání se stalo nedostatkové zboží. Po roce 1989 zaujal čestné místo v kolekcích Mikuláš ohrožovaný pro změnu Santa Clausem.