COOLna

„Dodnes si vybavuju, jak jsem šla ve škole ve Vratimově po schodech nahoru a tam stál pan ředitel. Řekla jsem dobrý den. A on: Zpátky dolů,“ vypráví čtyřiaosmdesátiletá Marie Sněhotová. „Nechápala jsem, proč mám jít dolů, ale sešla jsem, znovu vyšla a neříkala nic, když už jsem jednou pozdravila. Ty nevíš, říká mi, že se zdraví čest práci? Tak jsem sklapla. Od té doby jsem se mu vyhýbala. Když to nešlo, pozdravila jsem ho čest práci.“

To je vzpomínka, která je součástí vyprávění této dámy pro databázi Paměť národa. Podobné se objevují v dalších příbězích pamětníků. Jde o generaci, které se silně vrylo do paměti překvapení, že najednou se místo dobrý den muselo povinně zdravit jinak.

Pozdrav čest práci se stal jedním ze symbolů změn ve společnosti, mnoho lidí pořádně štval, ale přitom si to nezasloužil, protože ho používali dělníci už před nástupem komunistů k moci. Soudruzi si ho jen přivlastnili, jak už bylo jejich zvykem.

S lingvistou Martinem Šemelíkem se pokoušíme pátrat v Neomatu, což je databáze nových výrazů, které shromažďují pracovníci Ústavu pro jazyk český. Zatímco v mnoha jiných oblastech českého jazyka se objevují spousty nových pozoruhodných slov, když jde o pozdravy, zdá se, že nám čeština drobátko ustrnula. Tedy ne že by tam žádné podivuhodné nebyly.

„Našel jsem páček, páčulínek, papík, čusík, čusíček, čauzr. Kamarádka se loučila slovy tak papoušek. Tohle spojení jsem slyšel už i v autobuse. Jde o pozdravy, které sice poutají pozornost, ale často se šíří v užší komunitě, v nějaké partě. Existuje i fenomén, kdy partnerské dvojice či rodiny mají svůj vlastní jazyk, používají určitý specifický slovník, svá slova, která jsou vymyšlená nebo odvozená od jiných slov. Ale takové výrazy se zpravidla neuchytí tak, že by se začaly používat ve větší šíři,“ říká Martin Šemelík.

Nicméně z nedávné minulosti známe případy, kdy se ze zdánlivě legračních pozdravů určených určitému okruhu lidí staly hojně používané výrazy.

Když Tereza Pergnerová v devadesátých letech moderovala velmi populární hudební hitparádu, začala televizní diváky zdravit: „Čágo bélo, šílenci.“ Po čase čágo bélo znělo ve školách, na ulici, v autobusech. O jeho oblíbenosti svědčí fakt, že se ho o několik let později pokusila využít v předvolební kampani komunistická strana. Moderátorka se kvůli tomu obrátila na soud, protože tento pozdrav má ochrannou známku. Verdikt byl jasný – výraz čágo bélo se v reklamě či politické kampani bez vědomí jeho stvořitelky nesmí používat.

Případů, kdy nějaká známá osobnost pustila do světa pozdrav, který se ujal, je víc. „Docela se uchytil například nazdar bazar, který používal komik Zdeněk Izer, nebo čauky mňauky, který použila jako název alba svého času značně populární kapela Nightwork. Nyní na internetu dohledáme i jeho psí ekvivalent čauky hafky,“ připomíná lingvista Martin Šemelík. „Přestože pozdravy nepatří mezi nejdynamičtější oblasti českého jazyka, vývoj tady je. Nové pozdravy jsou často nápadné svou emocionalitou. Tím poutají pozornost.“

Jako příklad toho, že nikdy nevíme, z jakého pozdravu se může stát fenomén, se dá považovat příběh slovního spojení „mějte hezký den“.

Martin Šemelík vysvětluje: „To je nový pozdrav, který se uchytil a rozšířil. Patrně vznikl pod vlivem anglického have a nice day. Někteří lidé vnímají pravděpodobný cizí původ slovního spojení jako něco negativního. Já mám cizí jazyky rád, takže mi to nevadí. Čeština byla vždy vystavena vlivům jiných jazyků a můj názor je, že ji to obohatilo. Proč nemít další prostředky, které můžeme použít v komunikaci? Zároveň jako lingvista vím, že mnozí mají jiný názor, proto bych tento pozdrav nikomu nenapsal. Nepoužívám ho právě proto, že ho někdo vnímá negativně. Jazyk používám s ohledem na to, abych v druhém nevyvolal nějaký nepříjemný pocit.“

„Je pravda, že v poslední době jde vývoj ke zrychlení komunikace a v rámci moderních médií i k menší formálnosti. Leckdy pozdrav úplně vynecháváme. Záleží na tom, s kým komunikujeme. Když píšu esemesku někomu blízkému, tak ho v ní často nezdravím a neoslovím ho. Nicméně v písemné komunikaci s někým, kdo nám tak blízký není, by oslovení nebo pozdravení vždy být mělo,“ připomíná lingvista.

Jenže, pozor na to. Z jakéhosi záhadného důvodu si mnozí z nás zvykli začínat maily pozdravem dobrý den. Píšeme dobrý den, paní Nováková. Nepíšeme vážená paní Nováková, což je ovšem vhodnější. Pokud jde o neformální mail, oslovení dobrý den prý nevadí, nicméně pokud píšeme někomu cizímu, výše postavenému či například na úřad, vždy je vhodnější vynechat pozdrav a napsat rovnou vážená paní, vážený pane. Potíž je totiž v tom, že mnoho z nás považuje psaní mailů či jinou virtuální komunikaci spíš za hovor než za psaní dopisu. U nich jsme si dávali mnohem víc pozor na pozdravení, oslovení, na to, aby čtenář nezískal dojem, že mu psal pologramotný zběsilý jedinec. Ale při dnešní rychlosti v komunikaci na takové přemýšlení jaksi není čas.

S tím souvisí ještě jeden poměrně rozšířený jev. A sice používání slova zdravím. Někteří lingvisté ho moc v lásce nemají. „Opět záleží na situaci. Když napíšete do mailu zdravím někomu, koho znáte, s kým jste už jednali, není to vysloveně prohřešek proti bontonu. Jeho výhoda také je, že ho můžeme použít, když nevíme, jaký pozdrav či oslovení zvolit, zda dotyčnému máme tykat, či vykat. Když ale přijdete na nějaký banket či jinou slavnostní událost, tak tam asi spíš neřeknete zdravím. Tam je rozhodně vhodnější dobrý den, dobrý večer,“ říká Martin Šemelík.

Zřejmě se v nejbližší budoucnosti nestane, aby se nějaký nový pozdrav tak rozšířil a pevně usadil jako třeba nazdar. Ten se začal používat v souvislosti se sbírkou na vybudování Národního divadla, kdy po městech chodili výběrčí s pokladničkami s nápisem Na zdar Národního divadla. Pozdrav si lidé omámení vlastenectvím vzali za svůj a začali ho používat i členové Sokola, což byl velmi početný a respektovaný spolek. Ujal se, přetrval a lze ho běžně slyšet stále.

Podobně je na tom pozdrav čau, o němž pamětníci tvrdí, že největší boom zažíval poté, co se v Československu koncem padesátých let promítal italský film Velká modrá cesta, v němž často zněl. A protože tehdy vše, co bylo takzvaně cizí, bylo lákavé, mnoho mladých lidí začalo čau používat. I on je běžně slyšet pořád.

Některé jiné dřív běžné pozdravy to už dávno mají spočítané. Dáme ještě znovu slovo Martinu Šemelíkovi, který o nich má přehled: „Zastaralé jsou má úcta, má poklona, ruku líbám. Používal se i výraz vale, což zůstalo ve frazému dát někomu vale. Ano, dnes ho většina lidí nezná, ale kdysi se slovo vale opravdu používalo při loučení. Zajímavý je pozdrav skol, který pochází ze švédštiny a zdravili se tak lyžaři. Je celkem časté, že některé pozdravy jsou navázány na nějakou sociální skupinu, která má společný zájem, například sport. V minulosti se poměrně často používal i servus, myslím, že ho ještě občas zaslechneme i v dnešní době.“

V roce 1973 se dva mladí Američané, bratři McCormackovi, rozhodli přesvědčit lidstvo, že by na sebe mělo být vlídné a milé, a začali propagovat myšlenku, že by každý člověk měl denně pěkně nahlas pozdravit minimálně deset cizích lidí, třeba náhodných kolemjdoucích. Pánové tak chtěli reagovat na mezinárodní situaci, kdy se vyostřil izraelsko-arabský konflikt a hodně se mluvilo o tom, že hrozí další válka. Tenhle nápad sdělili světu 21. listopadu a od té doby je ten den v kalendářích řady zemí označen jako Světový den pozdravů.

„Je vhodné zdravit všechny, které znáte. Ovšem nepsaný vesnický zákon zdravit každého, kdo se v blízkém okolí objeví, je v ulicích měst zcela neprůchodný. Uzdravili bychom se k padnutí,“ uvádí lektor Daniel Šmíd, autor přednášek a knih o etiketě. Za žádoucí považuje zdravit všechny lidi, kteří s námi bydlí ve stejném domě a v těsném sousedství, ovšem pozor, pro pány má poměrně pozoruhodný vzkaz: „Zdravit cizí muže na toaletě není nutné.“