COOLna

Mor je závažná infekce způsobená gramnegativní bakterií Yersinia pestis (dále Y. pestis).

Tuto bakterii poprvé izoloval během třetí pandemické epidemie v Hongkongu Alexandre Yersin. Šíření této bakterie je zprostředkováno infikovanými blechami, přenášenými na různých, volně žijících hlodavcích, nejčastěji krysách. Nové teorie zahrnují ale i přenos konzumací nakažených zvířat. Dále vši, infikované obilí, oblečení, kontakt s nakaženým nebo vdechnutými kapénkami. Mor ovlivnil historii lidstva prostřednictvím několika pandemií, které se zpočátku rozšířily ze střední Asie do Afriky a Evropy. Zasáhl všechny kontinenty.

První pandemie moru, známá také jako Justiniánův mor, se vyskytla v celém Středomoří v 6. století za vlády římského císaře Justiniána. Druhá pandemie moru známá jako „černá smrt“ proběhla v Evropě ve 14. století. Měla na svědomí smrt více než 25 milionů lidí. Třetí a doposud poslední pandemie moru začala v Číně na konci 19. století a vedla ke smrti milionů lidí v Číně a Indii.

Ve Francii byl poslední známý případ zaznamenán v roce 1945. Není proto překvapující, že mnoho Evropanů považuje mor za starodávnou a vyhynulou nemoc. Tak tomu však není. 11 zemí v subsaharské Africe, Asii a Americe hlásilo Světové zdravotnické organizaci (WHO) v letech 2000 až 2013, přibližně 2018 lidských případů moru. Z nich Madagaskar a Demokratická republika Kongo představovaly ~80% a ~15% světových případů moru.

Epidemie moru nadále vyplouvají na povrch a způsobují příležitostná úmrtí po celém světě. Morové rezervoáry existují v živočišných hostitelích, včetně divokých veverek, krys, prérijních psů, svišťů, goperů a dalších hlodavců ale najdeme je i v kočkách.

Existují 3 hlavní klinické formy moru.

U nejběžnějšího dýmějového podtypu se u infikovaných osob objeví náhlý nástup vysoké horečky (nad 39,4 °C), agonizující bolesti končetin a břicha a bolesti hlavy, obvykle mezi 3 a 7 dny po expozici. Bakterie se rychle reprodukují v lymfatických uzlinách umístěných nejblíže k blešímu kousnutí. Rozvoj infekce pak vede k bolestivým, hnisavým otokům („bubům“) v tříslech, krčních nebo axilárních lymfatických uzlinách, které se mohou zvětšit na velikost vajíčka (nebo až na 10 cm).

Asi 60 % neléčených obětí dýmějového moru zemře do 1 týdne od expozice. Pacient obvykle podlehne zdrcující infekci po prasknutí otoku a následné sepsi s přemnoženými bakteriemi Y. pestis v těle. Jedná se o nejpřekvapivější rys infekce Y. pestis. A to brutální přechod od absence imunitní odpovědi a klinických příznaků, až k ruptuře otoku a následné smrti.

Vzácnější septikemická forma moru nastává, když se bakterie množí v krvi. Do této formy často dýmějový mor progreduje. Tento typ moru vyvolává gangrénu končetin, uší nebo nosu.

Poslední forma moru, plicní morový syndrom, představuje jedinou formu s přenosem z člověka na člověka. Vdechování aerosolizovaných kapének (podobně jako přenos koronaviru) od infikovaných pacientů nebo dokonce koček, vede rychle k hemoptýze a smrti. Jeho zpočátku nespecifické příznaky podobné chřipce zahrnují náhlý nástup vysokých horeček a dušnosti do 4 dnů po expozici moru. Rychle však postupuje do hnisavého, pěnivého nebo nakonec krvavého kašle. U plicního moru se také uvažuje o jeho potencionálním použití jako biologické zbrani.

Plicní mor je vždy považován za smrtelný, pokud není léčen bezprostředně po expozici nebo během prvního dne onemocnění. Septikémický mor má úmrtnost nižší asi o 22 %. I tak je ale úmrtnost u všech forem moru bez léčby vyšší než 50 %.

Na mor zabírají především širokospektrá antibiotika jako streptomycin, gentamycin, případně kombinace doxycyklinu, ciprofloxacinu a chloramfenikolu. Po nasazení antibiotik se úmrtnost nemocných snižuje na necelých 13 %.

Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) klasifikuje Y. pestis jako biologický prostředek kategorie A (stupeň 1) pro potenciální bioterorismus. Především jeho plicní forma se může snadno uvolňovat a šířit, což představuje velké riziko pro veřejné zdraví a mohlo by vést ke karanténám a potenciálně rozsáhlé hospodářské devastaci. Plicní mor vede k rychlé smrti bez okamžitého rozpoznání a léčby. Jeho počáteční nespecifická symptomatologie onemocnění podobného chřipce spolu s mylným vnímáním, že mor je prostě obskurní, spící nemoc, z něj činí ideální zbraň pro biologickou válku. Světová zdravotnická organizace odhaduje, že pokud by se nad velkým městem uvolnilo pouze 50 kg Y. pestis v aerosolizované formě, smrtící plicní podtyp moru by mohl způsobit rozsáhlou devastaci a smrt. Bakterie zůstávají životaschopné po dobu až 1 hodiny ve vzdálenosti až 10 km od bodu poklesu.

Pokroky vědy zjistily spojitost mutace genu pro familiární středomořskou horečku (FMH) s imunitou vůči moru. FMH je vzácné, recesivní onemocnění většinou pozorované u lidí arabského, arménského, židovského nebo tureckého původu. Příznaky FMH zahrnují bolesti břicha, artritidu a horečky trvající 12-72 hodin. Důležitou funkci zde zastává pyrin. Je jedním z hlavních hráčů v kaskádě imunitního systému a hraje klíčovou roli při sestavování a udržování lidských obranných systémů proti patogenům. Pacienti, kteří nesou mutaci FMH, mají gen pyrinu neustále aktivní a jsou tak vůči Y. pestis imunní. Y. pestis dokáže tento gen vypnout u jedinců, kteří nemají mutaci, což zvyšuje náchylnost k morovým infekcím.

20-40% izraelských Židů v některých studiích může nést recesivní mutaci v genu FMH. Předpokládá se, že přítomnost mutace FMH umožnila Židům čtrnáctého století přežít mor ve vyšší míře, než jejich nežidovským sousedům, což mohlo vést evropské křesťany k obviňování Židů z šíření moru.

Mor představuje znovu se objevující infekční onemocnění s potenciálním využitím pro bioterorismus. Od pravěku až po novověk zabila Y. pestis miliony lidí. Epidemie celosvětových morových ohnisek v rozvinutých i zaostalých zemích se nadále vyskytují. Ačkoli moderní medicína výrazně zlepšila léčbu a omezila její šíření, mnoho klinických lékařů zůstává neobeznámeno s její symptomatologií, což brání včasnému rozpoznání a léčbě. Pokročilá technologie prokázala selektivní genetický přínos ochranných mutací FMH, které pravděpodobně poskytly imunitu proti moru mnoha středověkým Židům a možná tak přispěly k násilí proti nim během tohoto období.