COOLna

Právě v devadesátkách u nás nastal jakýsi zlom a z tetování se stal módní fenomén. Jaký byl vývoj ve světě?
Vlastně byly dvě renesance tetování. První proběhla ve spojitosti se zámořskými plavbami, kdy námořníci Jamese Cooka, Antoina de Bougainvilleho (první byl britský, druhý francouzský mořeplavec v 18. století, pozn. red.) a další se při výpravách do Oceánie zhlédli ve vytetovaných motivech, které viděli u domorodců. V Polynésii to bylo opravdu velmi vysoké řemeslo. Řekněme spíš umění. Velmi hezké, symbolické, esteticky líbivé. Takže se tam dělaly různé ornamentální značky. V tom námořnickém prostředí se to pak samozřejmě změnilo ve významové prvky, jež se dají dešifrovat a například z nich vyčíst, který námořník přeplaval rovník, kolikrát byl na palubě a podobně. Tetování sloužilo i jako identifikační prvek. V zápisech na lodi bylo uvedeno, že se nalodil John Smith a že měl vytetovanou kotvu a iniciály J. S.

A z těch původních jednoduchých malůvek se během dvacátého století vyvinulo něco estetičtějšího. Druhá renesance tetování ve světě nastala někdy v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. Z těl námořníků, cirkusáků a kriminálníků „kérky“ pronikly až do showbyznysu mezi celebrity. Z portrétů, srdíček a drobných motivů začaly vznikat celotělové věci. Hodně se prosadilo tradiční tetování inspirované domorodými kulturami: různé ornamenty, ale i maorské spirály. K nám to přišlo s rokem 1989. Dá se říct, že někteří tatéři dosáhli umělecké dovednosti. I některé uznávané galerie vystavovaly nafocená díla. Tady v Česku je známý třeba Musa svým výtvarným abstraktním stylem, s nímž přišel jako s něčím úplně novým.

Návrat ke kořenům na tatérské scéně je hodně patrný i dnes, ne?
Ono se to různě míchá. Ale je pravda, že fenomén revitalizace původních kultur je hodně zajímavý. Třeba na Markézách ve Francouzské Polynésii francouzská koloniální správa tetování zakazovala. Koncem devatenáctého století se úplně vytrácelo. Přitom tam v minulosti byli nejkrásněji tetovaní lidé na světě. Od palce na noze až po čelo byli celý život pokreslováni ornamenty. Bylo to opravdu hodně působivé. Ale jak říkám, vytratilo se to během několika dekád. A dnes vidíme, že lidé žijící na Markézách se chtějí vztahovat k původním kulturám. Hledají misionářské zápisy, malůvky, schémata a snaží se i o původní techniku.

Jakou konkrétně?
V Polynésii se tetování vyklepávalo paličkou. Dnes se k domorodým ručním technikám vracejí. Vznikají o tom dokonce odborné akademické knížky. Věnuje se tomu čím dál více archeologů, antropologů. Z toho zase těží tatéři, kteří objevují vzory, jimiž se tetovali jejich prapradědové a prababičky. S tím souvisí i jistá komercializace. Tatéři letí přes půl světa na tetovací festival do Švýcarska, kde vám za stovky dolarů udělají tetování původní technikou, protože je po něm poptávka.

Říkáte, že tetování je tady už nejméně 5 300 let. Proč se lidé tenkrát nechávali tetovat?
Důvody byly jiné než dnes. V průběhu času se to proměnilo. Pravděpodobně nejstarší známý tetovaný Evropan byl „pračlověk“ Ötzi (tzv. ledovcový muž žil v období mezi roky 3 400 až 3 100 př. n. l., jeho zachovalá přírodní mumie se našla v ledu v září 1991 v Ötztalských Alpách, odtud i přezdívka). Měl vytetovaných 61 čárek různě na nohou a zádech a na koleni několik křížků v místech, kde trpěl artritidou. Šlo prokazatelně o léčebné tetování, nikoli zkrášlovací. Nějaký šaman mu chtěl asi pomoct a vyznačil mu na těle místa vpichů. Hodně se to zkoumalo a vyjadřovali se k tomu i odborníci na akupunkturu, kteří řekli, že kdyby za nimi přišel někdo s podobnými bolestmi kloubů a zad, aplikovali by mu jehličky na stejná místa. Ale co je možná ještě důležitější – ve vpichovaném pigmentu se nacházelo nejen spálené uhlí, aby to černilo, ale byly tam i bylinky. Na jedné mumii v Jižní Americe z Chiribaya Alta v Peru bylo zjištěno, že měla dokonce dvojí tetování. Jednak obrazové, totemové, náboženské nebo estetické značky, jednak měla i vpichy, kde pigment obsahoval nějaké spálené bylinky, jež měly zabránit bolesti krční páteře. Takže je vidět, že se to používalo nejen pro krásu nebo pro nějaké sociální významy, ale i pro terapeutické léčivé přístupy.

Bylo tetování i součástí nějakých rituálů?
Ano, konkrétně těch iniciačních neboli přechodových. Tedy přestupů, kdy se z chlapců stávají mladíci a z dívek ženy, kdy projdou nějakým obřadem přechodu, zasvěcením. Různost zvyků, které učiní z dětí dospělé, je nevídaná a mnohdy velmi „krutá“. Zahrnuje bití, trýznění, vyražení zubů, obřízky, stříhání vlasů, plnění dospěláckých úkolů, ale i tetování. Francouzsko-nizozemský antropolog Arnold van Gennep byl klasik přechodových rituálů a popsal, jak člověk prochází několika fázemi: přípravou, samotným obřadem a pak začleněním jedince do společnosti. „Už je potetovaný, už je jiný, už je dospělý, už je náš!“ Bylo to prokazatelně jakési razítko dospělosti. A takhle to fungovalo ve spoustě společností. Byla to dominantní praktika. Jednak to bolelo, byl to jasný moment, že to probíhá, tekla při tom krev, byla s tím spojena spousta pověr, omezení a tabu, někdo to mohl dělat, někdo nesměl… A ta stopa zůstala trvalá a neměnná. Bylo to bolavé a napořád.

Rituály pohlavního dospívání – tedy jak rázně skočit do dospělosti – jsou jednou z kapitol vaší knihy Dějiny lidí, v níž se věnujete tomu, co lidi dělá lidmi.
Ano. Moje kniha vychází z konceptu, který rozpracoval americký kulturní antropolog G. P. Murdock. Ten v roce 1945 navrhl 73 kulturních univerzálií, tedy jevů společných všem kulturám v minulosti i v současnosti. Všechny společnosti – ať už to jsou Inuité, Austrálci, Andamanci, indiáni anebo my – mají v čase i prostoru společných právě oněch třiasedmdesát jevů. Dáváme si jména, zdobíme svá těla, pečujeme o vlasy, počítáme, používáme gesta, zhotovujeme nástroje, různě se vypořádáváme s přírodou, se světem bohů, s ročními obdobími, s narozením, s dospíváním i se smrtí. V různých kulturách lidé výzvy a problémy řeší po svém, ale to obecné lidstvo spojuje. A já jsem chtěl – možná trošku troufale až drze – shrnout přehled růzností a zároveň i stejností života, jak ho prožívají lidé z celého světa, do jedné knihy.

Je to tedy sonda do širého světa lidství. Snažím se to odvyprávět přes různé příběhy a příklady. Například přechodové rituály, o nichž jsme mluvili, mají všechny společnosti, ale dělají je na miliony způsobů. Křesťané mají například křtiny či biřmování, což je také přechodový rituál. Stejně jako přijímač na vojně, který museli v minulosti mladí vojáci absolvovat. Jeden z nejpodivnějších přechodových rituálů mají v Oceánii, kde skáčou bungee jumping z takové domorodé dřevěné rampy. Když seskočí, jsou z nich chlapi. A kdesi v Kongu bývali chlapci zdrogováni nápojem. Po vypití ztratili vědomí, následovala obřízka a byli pomalováni barvou. Po „oživnutí“ pak měli zapomenout na svůj dětský život, stali se muži.

Kouzlo úspěchu knihy je asi v tom, že věci, o nichž píšu, obecně platí pro všechny společnosti a jsou blízké všem. Ukazují svět v jeho pestrosti, která se dotýká každého z nás. Rodíme se, s čímž souvisejí kapitoly o porodech, kojení a těhotenství. Dáváme si různá jména. A všichni umíráme, k čemuž se vážou kapitoly o pohřbívání, truchlení a loučení s těmi, kdo odcházejí z našeho světa. A onu pestrost, jež je jinak neuchopitelná, neukočírovatelná a asi nepopsatelná, jsem se snažil dostat do jedné knížky.

Dá se říct, které kulturní jevy z těch třiasedmdesáti jsou páteřní?
Já si myslím, že základ 73 společných jevů je docela pevný. Je to taková kostra, která je dost stabilní. Vychází přibližně z pět tisíc let známé historie. Základní je určitě jazyk, bez něj bychom se nemohli dorozumívat, nebylo by písmo. Létáme do vesmíru jenom díky tomu, že jsme si zapsali, jak se co dělá, a stavíme na tom. Další klíčová věc je zhotovování nástrojů a rozdělávání ohně. Známe tu filmovou zkratku z Kubricka, kde si pralidé zapalují oheň – a pak najednou letí hořící větev do vesmíru. Neobešli bychom se bez zákonů a práva, ale ani bez výchovy a vzdělávání.

V knížce píšete o věštění a různých pověrách o štěstí. Funguje to vůbec ještě v racionální společnosti?
Když jsem některé kapitoly psal, uvědomoval jsem si, že se naše společnost už hodně posunula. Je specifická, postmoderní a některé z těch univerzálních jevů, jež Murdock sepsal, sice platily na všechny společnosti, jenže v roce 1945. My se už od nich trošku odkláníme. Věštění nebo různé pověry o štěstí dnes mohou působit divně. Na druhou stranu třeba sportovci jsou velmi pověrčiví. Hokejisti se ve Stanley Cupu neholí, aby neprohráli. Baseballisti nahazují rukavicí, kterou měli předtím položenou na topení, aby jim to přineslo štěstí. I v běžném životě, když jdeme na zkoušku, vycházíme z domu pravou nohou. Nejdeme levou, protože bychom mohli od zkoušky vyletět. Není za tím nic racionálního, žádný průzkum, věda… A stejně se tím řídíme. Nebo nemocní chodí k léčitelům jako za poslední nadějí a věří, že jim pomohou. Nefunguje jim chemoterapie, v nemocnici už nevědí, co s nimi mají dělat, a tak jdou k někomu, kdo na nich praktikuje třeba urinoterapii (léčba z oblasti alternativní medicíny, při níž pacient pije moč nebo se jí potírá) a další podivné věci. A oni věří, že se uzdraví. V televizi jsou věštkyně a nějakých x procent lidí se na to kouká. Takže to tady pořád je. Jen je to možná trošku pozměněné, jiné.

Globalizovaná společnost požírá řadu zvyků a tradic a dochází k mnoha změnám, že?
Je to tak. Můj kamarád Martin Soukup, který napsal předmluvu ke knize, jezdí už od roku 2009 na Papuu Novou Guineu, kde dělá antropologické terénní výzkumy, a měl možnost tam pozorovat změny. Dříve polonazí lidé, kteří pěstovali batáty na políčkách, dneska používají Facebook, mobily, přistává k nim letadlo, jež odváží fair trade kávu pod značkou Národního parku Nové Guineje. Tu pak prodávají v kavárnách v Los Angeles. A Papuánci si to sledují přes sítě. Taková proměna během necelých patnácti let! A to jsou původní společnosti, do nichž ještě v šedesátých letech jezdili američtí a angličtí výzkumníci, protože doufali, že tam najdou onu nedotčenost.

V knize je na druhou stranu popsána spousta kulturních jevů, jež jsou dnes i vlivem globalizace ohromně na vzestupu.
Typicky vaření. Když si vezmete, jak se obohatila naše kuchyně v posledních dekádách o italskou, čínskou, thajskou nebo indickou a kdovíjakou. Lidé doma zkoušejí různé recepty, z kuchařů jsou celebrity, pořady o vaření mají obrovskou sledovanost. Je to neuvěřitelný fenomén.

Nebo další kapitola – medicína. Ostatně toho, jak se pořád posouvá, jsme byli svědky poměrně nedávno v období pandemie.
V medicíně jsou obrovské pokroky. Když jsem se do psaní této kapitoly ponořil, bylo fascinující sledovat historický vývoj od staroegyptského lékařství. Byl jsem překvapený, jak léčili nádory. Přes Galéna (antický lékař 2. století n. l.) po středověk až dodneška. Medicína je spolu s vědou v obrovském rozpuku, což souvisí i se vzděláváním a výchovou. V přírodních vědách je obrovský boom. Nejnovější poznatky o DNA a nové metody editace genomu typu CRISPR (technika genetického inženýrství, kterou lze upravovat genetické informace uložené v DNA) mají úžasný potenciál a přinášejí nové možnosti i do lékařství.

Ale obrovsky na vzestupu je také další jev, o němž píšu, a to počítání. Všechny kultury světa, které historici či etnologové znají, nějak počítají. I když velmi různě, roztodivně či bizarně, ale počítají. My víme, že někteří domorodí matematici počítali jako matfyzáci. Papuánští Kapaukové byli vášniví matematici a zvládali i složité operace. Počítali v šedesátkové soustavě. Číslo 3 600 bylo kapaucky „badobado“, doslova šedesát krát šedesát. Byli posedlí počty. A v naší moderní společnosti je to taky skoro posedlost. Pořád počítáme, kolik co stojí, kolik nám co vynese, kolik musíme našetřit…

Poslední kapitola knížky je o žertování. Podařilo se vám vypátrat, jak vznikl první vtip?
Já myslím, že si dělal srandu už i pračlověk Ötzi. Žertování se objevuje i v neliterárních dřívějších kulturách neznalých písma. Slavná je příhoda antropologa Napoleona Chagnona, který dělal výzkum v Amazonii u Yanomamö, což je bojovný kmen amazonských indiánů. Zapisoval si rodokmeny domorodců do deníčků, jenže označování příbuzenství je tam jiné. Chagnon si to zaznamenával, aby zjistil pravidla struktury společnosti. Vyptával se jich i na jména a domorodci si vymýšleli, protože se u nich vyslovovat opravdové jméno nikdy nemělo. Holka mu řekla, že se jmenuje dejme tomu Kozí zadek. Kluk uvedl, že je Smrdutý dech. Chagnon si to poctivě značil v indiánských pojmech, přitom si z něj dělali šoufky a děsně se mu pak řehtali. Prokazatelně víme, že i lidé, kteří žili „na úrovni doby kamenné“, se rádi pobavili.

O Češích se říká, že mají rádi černý humor. Je to vlastní všem společnostem?
Netroufl bych si říct, že je to všude. Možná je to nějaká lokální specifičnost. Možná tím, jak jsme žili mezi těmi mocnostmi, se tu vyvinula nějaká mentální obrana, abychom se mezi Němci, Rusy a Maďary nezbláznili. Ale je to jen v nadsázce.

Vydal jste knížku Dějiny vlasů. Co všechno vlastně říká náš účes?
Vypovídá o nás mnoho. Když jsme se potkali, vy jste se podívala, jak jsem ostříhaný, a já se podíval, jak máte upravené vlasy. Podle psychologů je to po očním kontaktu jedna z prvních věcí, které si nejvíc uvědomujeme u druhých. Žijeme v síti významů, jež říkají, že žena mívá dlouhé vlasy, muž krátké. Víme, jak vypadá hipík, pankáč, skinhead… S tím si spojíte nějaké subkultury, které s tím souvisejí, a vlastnosti, které jim pak přisuzujete.

Účes tedy může odkazovat i k politickému názoru?
Například punk určitě ano. To je jasná ideologie anarchismu. Účesy leccos napovídají o roli člověka. Jak už jsem říkal, odkazují k jeho věku, genderu, sexuální dostupnosti, názoru. My dnes žijeme v době, kdy je účes svobodná volba. V dřívějších preliterárních společnostech byla pravidla daleko striktnější, než si umíme představit. Dnes si můžete vlasy svázat do ohonu, můžete si udělat drdol, ale třeba indiáni tohle jen tak nemohli. Severoameričtí indiáni, které známe z mayovek a z dobrodružné literatury, měli specifické účesy i podle totemu a podle klanu. I děti měly někde vlasy vyholené buď na želvu, nebo na bobra… Tím už ukazovaly, kam patří.

Nebo v Egyptě měli specificky upravený účes dědicové faraona. V Africe třeba Mangbetky měly hodně bohatý a složitý účes na speciální konstrukci do tvaru trychtýře, a když ovdověly, musely ho zbourat a rok čekat, než mohly vlasy znovu navázat. Pokud vdova nebyla otevřená námluvám, novému vztahu, musela si projít obdobím, kdy měla zbořený účes. Třeba indiánky Hopi z Arizony dělaly dívkám na vdávání speciální účesy na konstrukci ve tvaru motýlích křídel, symbolizovalo to jejich mládí a panenství. Byl to zase signál, že je dívka volná. Později se účesem inspirovali tvůrci Star Wars, podobné vlasy měla princezna Leia.

Nebo oholená hlava mnichů v různých kulturách signalizuje nezájem o atraktivitu a dává najevo přísnost a strohost. Naopak rozcuchané vlasy značí sexuální nevázanost. Ztráta vlasů je pro mnohé frustrující, o čemž svědčí jímavé vyprávění žen po chemoterapiích. Vlasům a účesům přikládáme stále velký význam. O čemž ostatně svědčí přesně spočítané miliardy dolarů, které jen ve Státech investují Američané do šamponů, kondicionérů a do kadeřníků.

S vlasy bylo svázaných i mnoho pověr, ne?
Jistě, ty negativní se vztahovaly k čarodějnictví. S vlasy se čarovalo. Dávaly se do vúdú panenek. A nejenom na Jamajce. I Romové tím v našich končinách různě zaklínali. Antropolog Edmund Leach upozornil na to, jak je zajímavé, že když jsou vlasy živé na hlavě, jsou velmi pozitivně vnímané. Fascinují tím, jak pořád rostou a žijí. Také proto jim byla odedávna připisována magická moc. Například franští králové se nesměli vůbec stříhat, jinak by ztratili nárok na trůn. Když jsou vlasy mrtvé, jsou naopak vnímané velmi negativně, jako něco špinavého, nepatřičného. Je v tom dosud kus něčeho iracionálního.

V Dějinách vlasů jsem zmínil skalpování u indiánů, ale obsáhleji by se to tam nehodilo. Zjistil jsem totiž, že to hodně lidí fascinovalo v indiánkách nebo muzeích. Zajímá je, proč a jak se to dělo. Je s tím spojená spousta mýtů a lží, jestli to zavedli běloši nebo ne. Je to takový zajímavý pohled na historii. Hodně to je o Severní Americe.

Území dnešní Evropy se skalpování vyhnulo?
Ne. Budete asi překvapená, dokonce se okrajově praktikovalo i v Polabí. V době, kdy tady působili křesťanští misionáři, již měli Polabské Slovany a „divochy“ v okolí Saska a Čech křtít, jim tito obyvatelé vyřízli do kštice kříž, než je zabili. Nemůžeme tedy říct, že to je skalpování v pravém smyslu slova, ale způsob je dost podobný. Stejně tak jsou zmínky od Skythů či z doby římské. V bitvách to byla nějaká forma pokoření nepřítele. Kronikáři mimochodem píší, že to bylo hodně kruté, ale nebyl to úplně běžný zvyk.

Mgr. PhDr. Martin Rychlík, Ph.D. et Ph.D.