COOLna

Nedávno jsem třeba zjistil, že zákeřné globální spiknutí lze odhalit i v pozadí nevinných urbanistických teorií.

Konkrétně jde o koncept takzvaného patnáctiminutového města, ve kterém by měli mít lidé všechny základní služby, školy, parky a další důležitá místa v docházkové vzdálenosti, což činí život ve městě výrazně jednodušším a pohodlnějším. Celkem samozřejmou myšlenku – kdo by nechtěl mít vše podstatné blízko domova? – v posledních letech proslavil kolumbijský vědec Carlos Moreno, ale v různých podobách se v urbanismu uplatňuje odnepaměti.

Sítě konspiračních teoretiků a radikálně pravicových aktivistů ale v poslední době začaly šířit teorii o tom, že jde ve skutečnosti o začátek zlého plánu globálních elit, které nás chtějí uzavřít do jakýchsi oplocených, bedlivě sledovaných dystopických enkláv a znemožnit volný pohyb nejen autům, ale i lidem samotným. A jak už u zdánlivě absurdních konspiračních teorií bývá pravidlem, i tahle získala nečekaný ohlas – dokonce vedla k pouličním protestům v kanadském Edmontonu nebo britském Oxfordu, jejichž radnice začaly koncept patnáctiminutového města prosazovat.

Při hlubším rozboru není zase tak těžké pochopit, proč řada lidí uvěřila naprostému blábolu. V první řadě se tu samozřejmě osvědčila tradiční taktika extremistických kruhů, které si často vezmou pojem, který široká veřejnost ještě nestihla plně zachytit a pochopit (typickým příkladem může být třeba Istanbulská úmluva, „genderová ideologie“ a podobně) a naplní ho atraktivním konspiračním obsahem. K tomu se přidává i další účinný trik ruského střihu, kdy protistranu obviníte přesně z toho, o co ve skutečnosti usilujete sami (v tomto případě tedy totalitní kontrolu společnosti).


Mnohem důležitější je ale skutečnost, že každá úspěšná konspirační teorie se potřebuje uchytit na živné půdě existujících lidských úzkostí a obav. U patnáctiminutových měst tak zarezonovaly obavy ze ztráty „svobody“, která pro mnoho lidí spočívá v možnosti přesouvat se kamkoliv autem a především se u toho odizolovat od ostatních lidí.

Tuto úzkost ještě dál podpořily pandemické lockdowny, které nás skutečně na čas uzavřely v hranicích města či dokonce čtvrti a zároveň posílily obavu z blízkého styku s jinými lidmi.

Tyto hodnoty spjaté s automobilismem jsou typické zejména pro USA, ale také pro postkomunistické Česko, kde vlastnictví auta nabylo i politický rozměr coby symbol svobody a úspěchu. Proto také často selhávají dobře míněné snahy aktivistů za zelenější města, kteří se za rozvoj cyklistiky a dalších udržitelnějších forem dopravy snaží bojovat jen pomocí faktů a čísel o jejich efektivitě a prospěšnosti.

Pro řadu lidí je totiž pohyb autem především možností trávit čas v soukromém obýváku, a skutečnost, že by do práce stejně rychle dojeli MHD a ještě si u toho přečetli pár stránek knihy, na výsledném kalkulu nic nezmění – museli by totiž snést blízký kontakt s jinými lidmi a s tím spojené nepohodlí a nejistotu, což pro ně může být odporné a děsivé.

Podobně pošetilá je ostatně třeba i snaha přimět lidi k vegetariánství prostřednictvím informací o klimatických dopadech chovu dobytka, která zapomíná na společenské významy a hodnoty s masem spojené – jakékoliv množství faktů a informací totiž nevyváží emoce a atraktivní a srozumitelný příběh, který často dokáže udělat dezinformaci i z jinak seriózní zprávy.

Iracionální láska k automobilismu je ale jen jedním z mnoha projevů myšlení, které zhoršuje život ve velkých městech a brání jejich rozvoji. Řada lidí totiž města a s nimi spojený životní styl ve skrytu duše nesnáší, a i když v nich musí dobrovolně či z donucení pracovat a pobývat, odmítají se podvolit jejich vnitřní mechanice a všude si s sebou nosí jakousi mentální vesnici.


V praxi se to projevuje odporem k nekontrolované interakci s jinými lidmi a nadbytečnému pobytu ve veřejných částech města. Přesun z ulity domova do ulity zaměstnání je vnímán jako nutné zlo, žádaným bydlením jsou oplocené bytové komplexy s hlídači a kamerami, a případný volný čas je tráven v kontrolovaných a uzavřených prostorách mimo sdílené plochy města, typicky tedy v obchodech, fitness centrech a dalších obdobných místech.

Stejně jako v případě osamělosti a neochoty k přímé mezilidské komunikaci, se i tady můžeme hádat o tom, zda byla dřív slepice nebo vejce. Tedy jestli je příčinou tlak vnějších ekonomických a společenských vlivů (které by z nás rády udělaly osamělé poslušné konzumenty v obřím obchoďáku), nebo naopak přirozené lidské emoce a obavy z druhých lidí. Výsledkem je ale tak jako tak životní styl, který všemi silami odporuje skutečné povaze života ve městě.

Chodníky, ulice či nábřeží sice také někomu patří, platí na nich vyhlášky a zákony a někdo na ně teoreticky dohlíží, ale v běžné každodenní realitě si na nich vládneme sami a většinou se dokážeme přirozeně dohodnout a tolerovat stejným způsobem, jako třeba necháváme průchozí polovinu na eskalátorech v metru.

V privatizovaných prostorách jsme ale pod stálým dohledem více či méně viditelných hlídačů a kamer a náš pobyt v nich je vždy jen dočasný a podmíněný – většinou tím, že si tam musíme něco koupit či konzumovat a že nás tam někdo pustí. Nejsme tam tedy jen běžným člověkem či občanem, ale především zákazníkem či členem. Taková místa bez lidského mumraje a chaosu ale jen těžko emočně přijímáme za své.

Bylo by velmi pokrytecké předstírat, že si onen sdílený městský obývák či „kabát“ můžeme všichni přivlastnit a vybudovat stejně. Kinsellaová podotýká, že jako každé ženě jí v přivlastnění městské krajiny dlouho bránil ochromující strach ze sexuálního obtěžování a násilí a že se ve spoustě obchodů může cítit pohodlně jen proto, že má tu „správnou“ barvu kůže a typ chování, a proto nikomu nepřijde podezřelá.

Dalším bariérám čelí například senioři, handicapovaní či matky s kočárky, kterým jsou mnohé vrstvy města nepřístupné i fyzicky, a zásadní roli samozřejmě hrají i peníze, které do značné míry určují rozsah a pestrost naší osobní městské krajiny (prolínání a souběžnou existenci navzájem neviditelných městských vrstev mimochodem pěkně rozebírá fantasy román Město & město britského spisovatele Chiny Miévilleho). Veškeré urbanistické reformy by tak samozřejmě měly myslet hlavně na zranitelné skupiny lidí, ale na základní rovnici se stále nic nemění.

Bez toho, abychom město začali vnímat jako svůj osobní prostor sdílený stejnou měrou se statisíci či miliony dalších spolubydlících, budeme jen dál trpět nekonečnou úzkostí a odporem k místu, které se v našich hlavách z pohodlného obýváku mění v nucené vězení.

Představa, že jsme nuceni trávit většinu života na malém prostoru se spoustou dalších lidí a nemůžeme se v něm pohybovat naprosto nezávisle bez ohledu na ostatní, ale ve skutečnosti není vůbec děsivá a není z ní potřeba budovat strašáka a předmět konspiračních teorií. Je to věc, která dělá město městem, a dokud se přeneseně i doslova nenaučíme jít s davem, budeme pořád jen ustrašeně projíždět betonovou pustinou, která přitom může být tak zajímavým místem k životu.

Matouš Hrdina