COOLna

Kniha Dějiny české literatury v Protektorátu Čechy a Morava mimo jiné ukazuje, že v tehdejší válečné době bylo podstatné už to, kdo byl za spisovatele úředně uznán – což může připomenout současné debaty o definování „statusu umělce“. Češi totiž začali být v roce 1942 nasazováni na nucené práce, ovšem spisovatelé byli z této povinnosti vyjmuti. Možnost tuto výjimku získat byla velmi přitažlivá, takže o ni usilovali mnozí včetně autorů jediné knihy. Například jistý Oldřich Franzl, který v roce 1941 publikoval vlastním nákladem básnickou sbírku Jaro.

Čeští úředníci, kteří měli evidenci českých spisovatelů na starosti, se přitom snažili zdejším literátům pomáhat: třeba tím, že v autorských dotaznících některé skutečnosti zamlčeli (neárijský původ partnera/ky, členství v KSČ). A ještě častěji tím, jak díla jednotlivých tvůrců a jejich občanskou a literární minulost ve svých posudcích interpretovali: například tvůrci spjatí s první republikou a politikou Hradu byli hodnoceni jako „politicky indiferentní“, u jiných – z hlediska nacistů potenciálně problematických – osob se konstatovalo, že jsou nemocné a žijí mimo veřejný život.

Kromě toho, že se literáti z uvedených důvodů snažili získat tento status, ovšem publikace dokumentuje hlavně to, jak se zdejší autoři snažili pro nový režim neangažovat a nepřijímat oficiální posty, což v některých případech nebylo nic platné. Kupříkladu spisovatel František Sekanina byl do funkce předsedy Národní rady české dosazen jednostranným rozhodnutím ministra Emanuela Moravce.

Četné stránky knihy svědčí o vynalézavosti, s níž český personál nacistické příkazy sabotoval. Nacistické úřady se kupříkladu snažily z českých škol vymýtit „český dějinný mýtus“. A protože – zřejmě právem – nedůvěřovaly českým učitelům, že budou studentům předkládat ideologicky „správný“ výklad, v listopadu 1941 pro jistotu zcela zakázaly vyučování českým literárním dějinám. Nicméně školní praxe tomuto nařízení vzdorovala: „Řešením bylo navázat výklad literárních dějin na výuku povoleného, tedy na historii českého jazyka.“

Takže i když se česká literatura oficiálně učit nesměla, díla Jana Husa bylo možné probírat v rámci výkladu o „naukové próze o jazyce“ a nad básněmi Jana Nerudy mohli žáci přemýšlet v rámci úvahy na téma Miluj svou vlast!.

Pokud se již na nějaké akci uspořádané nacisty podíleli, různými způsoby ji bojkotovali. Kupříkladu skupina českých intelektuálů se v září 1940 s pramalým nadšením účastnila cesty do Německa a Holandska. Když měl k těmto českým intelektuálům projev Joseph Goebbels, Jaroslavu Durychovi se prý podařilo v jeho průběhu usnout vestoje. Dále kniha pozorně sleduje, jaké strategie literáti volili v textech, jež byly výstupem celého zájezdu: na jednu stranu o něm napsat požadovaný článek, který by ale na stranu druhou nevyzníval explicitně pronacisticky.

Rodina Jaroslava Durycha zpětně tvrdila, jak pro něj bylo psaní těchto textů „zlé a namáhavé“; každý z článků prý pro něj byl „jakýmsi rébusem, kde sice slovy jako by něco pochválil, ale mezi řádky bylo možno z každého vyčíst pohrdání nacismem“. Autoři se následně snaží v Durychově tehdejším psaní vystopovat alespoň skrytou ironii, i když ukázky, které citují, v tomto ohledu nejsou zcela přesvědčivé.

Zvláště když soudobí badatelé vzápětí dodávají, že Durych ve zmíněných textech jednoznačně dával za vzor německou realitu: „Za každým krokem v Německu cítíme, že tu člověk má jakousi cenu, které u nás nemá. Všude vidíme péči, aby lidem se dalo všecko tak, jak se sluší.“ Proti čemuž kladl české sobectví, ústící místo lásky k dětem v lásku ke psům. To byla pro dobové čtenáře zřejmá narážka na Karla Čapka – v době, kdy už byl po smrti a nemohl se bránit. Dodejme, že přitom právě Dášeňka se roku 1942 stala poslední Čapkovou knihou, která mohla v protektorátu vyjít.

Zákazy knih v té době ovšem neprováděly jen nacistické úřady. Slavná je tehdejší aféra s torzem Schulzova románu Kámen a bolest. Jeho krajně konzervativní katoličtí odpůrci chtěli na román napsat odsuzující recenzi, kterou však cenzura zakázala s argumentem, že „publikace schválené Moravcovým ministerstvem nemá právo nikdo kritizovat“.

Podařilo se jim ovšem přesvědčit vedení katolické církve, že román ohrožuje mravní vývoj potenciálních čtenářů, takže byl zařazen na církevní index v pražské arcidiecézi a olomoucké diecézi. Jak se v knize potměšile podotýká, z dlouhodobého hlediska to knize prospělo. Rozhodnutí církevních autorit bylo paradoxně jedním z důvodů, proč byl Kámen a bolest v Československu vydáván i v 50. letech, kdy byla díla katolických autorů ideologicky nepřípustná.

Jiné pasáže vysvětlují, jak důležité bylo umělecké slovo v prostředí koncentračních táborů. Tamější absence fyzických českých knih vedla k tomu, že si vězni jako dárky k narozeninám a různým svátkům vytvářeli krasopisně opisované, kresbami doprovázené básně i celé kolektivně vznikající rukopisné sešity-knihy.

Základem byly „vyvzpomínané“ básně či písně významných českých literátů: „Vytváření a čtení svazečků poskládaných z takovýchto textů umožňovalo únik z táborové reality a spoluutvářelo soudržnost komunity, posilovalo jejího ducha a odhodlání nepoddat se i uchovat si vlastní integritu a důstojnost, neboť právě psané slovo bylo ‚magickým klíčem k životu‘.“

Je samozřejmě obtížné se dnes do tehdejší atmosféry vcítit, takže i proto je nesnadné odhalit všechny drobné významové nuance a konotace, které v tehdejších textech odkrývali či vyciťovali doboví čtenáři. I tak ale kniha plasticky přibližuje dilemata tehdejších spisovatelů a obecně dobového písemnictví a slovesnosti v mnoha jejich odlišných a někdy až extrémně protikladných podobách a paradoxech.