COOLna

Kolaps mocné říše Chetitů, která se v době bronzové rozkládala na území dnešního Turecka a Sýrie, spustilo extrémní sucho. Obyvatelé velkých měst si nedokázali opatřit dost potravin.

Doba bronzová vynesla ve východním Středomoří na výsluní čtveřici civilizací. Mykéňané, Chetité, Egypťané a Asyřané dobývali nová území, budovali velká města a impozantní stavby. Kolem roku 1170 před naším letopočtem ale upadl Egypt s Asýrií do hluboké krize a Mykény s Chetitskou říší byly v troskách. Historici proto považují rok 1180 př. n. l. ve východním Středomoří za konec jedné éry.

Podle některých teorií souvisel pád říše Chetitů s ústupem bronzu, nástupem železa a s tím souvisejícími změnami ve vojenství. Někteří historici přičítají rozvrat invazi záhadných Mořských národů. Odborníci zvažují i role změn klimatu, hladomorů nebo epidemií. Výjimkou nejsou ani teorie, které přičítají zánik říše nešťastnému souběhu více komplikací.

Spouštěč krize ale zůstává záhadou. Přinesli s sebou nájezdníci nakažlivé choroby, které se pak prohnaly populací a vyvolaly rozvrat? Vypukly v důsledku toho neúrody a hladomoru války? Studie publikovaná ve vědeckém časopise Nature týmem vedeným Sturtem Manningem z Cornell University v americké Ithace spojuje pád říše Chetitů se změnou klimatu. Přinesla úbytek srážek a vyvrcholila tříletým extrémním suchem v letech 1198 až 1196 př. n. l.

Srdcem říše Chetitů byla dnešní Anatolie. Manning a spol. využili k výzkumu tamějšího klimatu vzorky jalovcového dřeva z trámů nalezených v mohyle, jež se tyčí přes padesát metrů vysoko na místě zaniklého města Gordion. Jalovce rostou jen pomalu. Trámy z hrobky připisované otci bájného krále Midase pocházely ze stromů starých víc než tisíc let a nesou svědectví o počasí, jaké panovalo dávno před stavbou mohyly. Tým Sturta Manninga zjistil, že dřevo vzniklé na přelomu 12. a 13. století př. n. l. má nápadně úzké letokruhy.

Jalovce v té době skoro nerostly. To mohlo mít řadu příčin. V podmínkách Anatolie se ale jako nejpravděpodobnější jeví nedostatek srážek. Vědci proto provedli analýzy izotopů uhlíku 12C a 13C v jednotlivých vrstvičkách dřeva. Poměr obou izotopů v tenkých letokruzích potvrdil, že stromy trpěly nedostatkem vláhy.

Protože vrstvička dřeva v letokruhu vzniká jeden rok, mohou vědci z různě starých stromů a trámů historických staveb vytvořit souvislou řadu vzorků dřeva, která pokryje růst stromů v dané oblasti od současnosti až do tisíciletí vzdálené minulosti. Manningův tým tak mohl určit stáří jednotlivých letokruhů v trámech z gordionské hrobky s přesností na jeden rok.

Dřevo z gordionské hrobky nese svědectví o změnách klimatu v období od roku 1775 př. n. l. do roku 748 př. n. l. a pokrývá celou existenci Chetitské říše v letech 1650 až 1180 př. n. l. Z analýz je zřejmé, že v období mezi roky 1497 a 797 př. n. l. významně ubylo srážek.

Roční úhrny často klesaly pod úroveň nutnou k zajištění dostatečné úrody obilí. Chetité se s výpadky v produkci potravin snažili vypořádat stavbou sýpek, do kterých ukládali přebytky v letech s příznivějším počasím. Ve 13. století př. n. l. začali budovat přehrady a zavlažovací systémy.

Z dat Manningova týmu vyplývá, že sucho sužovalo Chetity obvykle jen jeden rok. Prakticky nikdy se nestalo, že by přišly více než dva suché roky po sobě. K tomu došlo až v letech 1198 až 1196 př. n. l. Na tři po sobě jdoucí suché roky nebyli Chetité připravení a jejich civilizace se dostala do vážných potíží. Vědci netvrdí, že právě tohle sucho položilo říši Chetitů na lopatky. Vidí v něm ale silný impuls k nezadržitelnému rozpadu říše, který vyvrcholil opuštěním velkých měst včetně hlavního města říše Chattušaš.

Metropole Chetitské říše nepadla za oběť pandemii, požárům či dobyvatelům. Obyvatelé neopouštěli město překotně a ve zmatku. Vyklizení Chattušaše bylo předem pečlivě naplánované. Všechno jen trochu cenné si Chetité odvezli s sebou. Vládcové z města neprchli, ale přestěhovali se někam, kde se jim žilo snáz. V komentáři k Manningově studii otištěném v Nature uvádí archeoložka Müge Durusu-Tanrıöverová z Temple University v americké Filadelfii jako nejpravděpodobnější důvod opuštění Chattušaše sucho a neúrodu, jež zapříčinily, že Chetité už nedokázali zajistit zásobování velkých měst.

„Osud Chetitů ukazuje zcela jasně jednu věc: velké politické a ekonomické celky jsou při extrémních klimatických změnách velice křehké,“ píše Durusu-Tanrıöverová. „Při kolapsu těchto celků už nejsou velká městská centra udržitelná, což nás staví před otázku, nakolik jsou velká města vůbec životaschopná.“

Pád velkých měst neznamenal podle Durusu-Tanrıöverové konec pro jejich obyvatele. Naopak, byla to výzva ke změně životního stylu. Lidé mohli přežít v menších sídlech. Jejich obyvatelé nezáviseli na několika málo vydatných přírodních zdrojích. Získávali živobytí z mnoha méně vydatných, avšak rozmanitých zdrojů. To je podle Müge Durusu-Tanrıöverové lekce, kterou si může z kolapsu říše Chetitů odnést dnešní lidstvo.

„Po staletí se vedou diskuse o udržitelném systému měst a venkova, ale ty jsou vždy zatlačeny do pozadí neustále rostoucími metropolemi, které vytvářejí falešnou iluzi stability. Je načase, abychom přestali snít o sídlech, která mají menší dopady na životní prostředí, nesoustředí tolik lidí na jednom místě. Měli bychom začít s budováním takových sídel,“ uzavírá svůj komentář Durusu-Tanrıöverová.