COOLna

Praní prádla je činnost, kterou znali už ve starověkém Egyptě a Římě. Jen si tedy nemůžeme představovat nějakou voňavou ženskou práci. Přece jen neexistovaly prací prášky, a tak se hojně používalo to, co bylo a fungovalo, třeba lidská nebo zvířecí moč. Vlastně to bylo přímo nutné, protože když si vybavíte běloskvoucí oděvy babylonských kněží či římské tógy, asi vás napadne, že takový úbor se musel docela špinit.

Čistili jej ti nejprostší dělníci, kteří žili v opovržení, protože museli chodit po městě a shromažďovat moč. Ta se pak nechávala v ústraní zahnívat – čerstvá moč je totiž kyselá, až v momentě, kdy se rozloží, stane se zásaditou. Až rozkladem se utvoří uhličitan amonný, který má podobné vlastnosti jako potaš nebo soda, známí to pomocníci na čištění všeho druhu.

Prádlo se tedy nechalo v nevonném prostředku odmočit, potom se po nepříjemně páchnoucích oděvech dupalo. Máchalo se kupodivu v čisté vodě. Místo ždímačky nastoupili dělníci s palicemi a z prádla doslova vymlátili přebytečnou vodu. Vzhledem k tomu, že v Římě a Egyptě se hodně chodilo ve vlněných oděvech, bylo žádoucí prádlo ještě načechrat, například bodláky. Bělilo se sírou, což také nebylo dvakrát voňavé, ale fungovalo to. Každopádně šlo o tvrdou mužskou práci. Ale to močové stigma… Není divu, že se lidé snažili najít něco méně odpudivého.

A povedlo se to záhy. Znáte to, jak se říká, že si budete sypat popel na hlavu? Právě odtud vítr vane. Pomohly bukové lesy a popel z bukového dřeva, které obsahuje potaš. Potaš z popela sloužil i na mytí těla, nebylo tak ničím neobvyklým vidět někoho, jak si opravdu ten popel na hlavu sype. Další změnu přinesl vynález mýdla – a hlavně výdobytek známý jako valcha. Kde a kdy přesně se zrodila, to už asi nezjistíme, měla ale nejspíš předobraz v budově, které se říkalo valcha. Tak se označovala místnost na valchování, kterou měly třeba vodní mlýny.

Ve valchovně se vyráběly plsti a vlněné látky. I když to s valchou pořád byla pořádná fuška, už se dávala do ruky běžně i něžnému pohlaví a vydržela tam prakticky až do vynálezu pračky. Tedy funkční pračky, protože pokusů o její sestrojení bylo mnoho, a ne všechny byly úspěšné. Hlavně se v nich prádlo dost namáhalo, pračka třeba fungovala na principu tření mezi dvěma valchami. Když potom prádlo už jen vířilo ve vodě, bylo to šetrnější. Dost také pomohl vynález elektřiny, pod pračkou se už nemuselo topit a nebylo třeba ji ovládat manuálně.

Pračka, obzvlášť ta automatická, si samozřejmě zaslouží být oslavována, ale možná ještě víc obdivu si zaslouží ti, co byli schopni prádlo prát i bez ní. Těžko říct, kde se vzal v dějinách ten moment, kdy se žena začala spojovat s velkým prádlem, vlastně s jakýmkoliv prádlem. Přinejmenším je jasné, že už Kosmas tušil, kde je to pradlena, a neváhal jí připsat zajímavou úlohu v našich dějinách. Ono totiž nebýt pradleny Boženy, neměl by kníže Oldřich nikdy syna Břetislava.

Věc se měla tak: žil, byl na počátku 11. století Oldřich, nejmladší syn přemyslovského knížete Boleslava II., a ten měl doma urozenou ženu. Jednoho dne se ale vracel skrz vesnici z lovu a u studánky uviděl ženu, která prala roucha. Pleť měla bílou víc než sníh a jemnější než labutí peří, krásnější než safír – na pradlenu, která se neustále lopotí, celkem slušný výkon – a není divu, že Oldřich málem spadl z koně. Spoře oděná pradlena Božena, zhmotnění těch nejerotičtějších dobových představ, Oldřicha zcela okouzlila.

Netoužil po ničem jiném, byť byl zadaný a Božena byla Křesinova (zde tedy není jasné, zdá měla manžela Křesinu, nebo pocházela z rodiny tatínka Křesiny). V každém případě pro ni nechal poslat – ačkoliv zákonitá manželka dost prskala – a Božena se stala Oldřichovou vyvolenou a dala mu konečně syna a následníka.

Manželka měla smůlu, v tehdejší drsné době neměla jako neplodná žena žádná práva. Oldřich si tehdy nejspíš doslova vypral špinavé prádlo na veřejnosti, protože jeho počínání se samozřejmě všem nezamlouvalo, ale prostá žena z lidu a k tomu čistá láska dodaly jeho činům punc velké romantiky.