COOLna

Díky zhudebněným básničkám dětí z Terezínského ghetta odhalila historička Raquel Orensztajnová i jejich pohnuté osudy. Původně to měl být projekt, kterým chtěla izraelská historička přiblížit lidem pocity dětí v koncentračním táboře Terezín. „Holokaust neznamená jen být hladový, ale i velmi osamělý,“ říká. Vedle pocitů se jí však nakonec podařilo odhalit i jejich osudy.

Všichni víme, co se s těmi dětmi stalo, ale už hůře chápeme, co tehdy cítily. Napadlo mě, že zhudebnění jejich básniček nám může pomoci jim více porozumět. Chtěla jsem vyprávět příběhy, jelikož lidi nezajímá historie jako soubor faktů a dat, ale jako příběh. A teď ty příběhy také vytvářím. Díky projektu se mi už podařilo rozkrýt osudy tří dětí, které psaly básně v terezínském ghettu. Na začátku jsem měla jen básničku a podpis, nyní už jsem poskládala historii celé rodiny.

Například?
Eva Picková. Měla jsem jen báseň a u ní podpis Eva Picková, 12 let, Nymburk. Jiné děti psaly svá jména, ona však i město. V terezínském ghettu totiž byla ještě jedna Eva Picková z Prahy. Proto dívka přidala k podpisu i město. Podařilo se mi s lidmi v Nymburku spojit síly, hlavně děkuji učitelce na tamním gymnáziu Lucii Prokešové a studentům. Společně jsme poskládali příběh rodiny Pickových.

Nejprve se musím zeptat, jestli Eva přežila?
Bohužel ne. Jediný, kdo přežil holokaust, byl její otec, kterého viděli v roce 1949 na lodi do Izraele. Po válce se znovu oženil. Nevlastní sestra Evy, Zuzana, dnes žije v Kanadě. I ta přispěla tím, jak malou Evu poznala z vyprávění jejich otce, ukázala mi rodinné album – měla tam i fotku Evy s maminkou. Pomohla nám vnučka Eviny kamarádky. Vyprávěla, jak obě dívky v ghettu i hodně kreslily spolu s Helgou Hoškovou Weissovou, která je dnes akademickou malířkou. Ta mi zase ukázala památníček, do kterého jí Eva napsala. Poznala jsem město, kde Eva žila, potomky jejích přátel i historii její rodiny, a to vše díky jedné básničce, kterou jsme s Effim zhudebnili. Rodině Pickových byl v roce 2021 odhalen vůbec první stolperstein, kámen zmizelých, v Nymburce.

O čem je básnička od Evy Pickové?
Jmenuje se Strach. Pokaždé, když básně zhudebňujeme, snažím se zjistit maximum možného, abych pochopila, v jakých událostech je děti psaly, co se tehdy dělo. Strach napsala Eva v zimě 1943, kdy v terezínském ghettu řádil tyfus. Velmi se bála, děti umíraly.

Zahynula tehdy i ona?
Ne, až o rok později po převozu do německých koncentračních táborů v Polsku. Nejdříve je odvezli do Birkenau. Její maminku a mladší sestru tam zabili v plynové komoře. Malou Evu poslali do dalšího koncentračního tábora Stutthoff. Tam krátce nato zemřela. Myslím si, že steskem, nezvládla být úplně sama.

Je ještě něco, co byste chtěla o malé Evě vypátrat?
Ještě jednu její básničku. Ale není to snadné. Archiv básniček a kreseb dětí z terezínského ghetta je nepřehledný. Ani se přesně neví, kolik jich je. Některé jsou v Židovském muzeu v Praze, jiné v Terezíně. Rozstrkané na mnoha místech. Od Helgy Weissové vím, že Eva napsala více básní.

Víte, kolik dětí, jejichž básničky jsou ve sbírce „Motýli tady nežijí“, přežilo?
Čtyři.

Potkala jste se s nimi?
S jedním. Jednalo se o básně podepsané Koléba. Šlo o tři kluky: Miroslav Košek, Hanuš Löwy a Bedřich Bachner. O Miroslavovi a Hanušovi se vědělo, že byli transportováni do Osvětimi, kde později zahynuli. U Bedřicha byla poznámka, že jeho osud je neznámý.

Jak jste ho našla?
Díky zhudebněné básničce, kterou sdíleli studenti na sociální síti Facebook. Přihlásila se nám jeho vnučka, že je to básnička od jejího dědy.

Co se tedy stalo s Bedřichem Bachnerem?
Odjel do Izraele, přejmenoval se na Eliho – řada Židů si tehdy měnila jména, aby byla izraelská. A žil v mošavu Moledet (typ zemědělské osady, na rozdíl od kibucu se soukromými pozemky) na severu Izraele. Zemřel loni, jako poslední z dětí terezínského ghetta, jejichž básně jsou ve sbírce.

Podařilo se vám také najít autory nepodepsaných básní?
Ano. Jedním z nich byl Zdeněk Ornest, známý český herec, který byl bratrem českého básníka Jiřího Ortena. V Terezínském ghettu napsal do místních novin řadu dalších básní. Ale báseň Zapomnělé, která je v knize, nepodepsal. Je výjimečná, jako dítě v ní posílá vzkazy milované zemi, přitom z jeho slov není jasné, že to píše dítě v ghettu během holokaustu. Právě proto, že tolik psal, mohla jsem z dalších prací identifikovat jeho rukopis.

A další?
Další básnička byla podepsána iniciálami M. F. Byl to Michal Flach, jeden z vychovatelů, kteří se tam o děti starali. Vedl je, aby psaly básničky, a také díky němu se básně dochovaly. Pochopil, že musí být zachráněny, a tak je před svou deportací dal do obálky a schoval k matce. Na konci války tlumočil americkým vojákům a pak odešel do USA.

O čem psal?
Jeho báseň je o kráse slunce ve večerních hodinách, barvách oblohy… Tento motiv je častý. Například jsme zhudebnili básničku Touha po domově, dítě v ní píše, jak se mu stýská, že už je v ghettu rok. To bylo 9. března 1943. Z deníků Egona Redlicha, dalšího vychovatele, který všechny události v ghettu zaznamenával hebrejsky, se pod stejným datem dočteme: „Počasí je pěkné. Když člověk vyjde z baráků, vidí v dálce vysoké kopce. Šestnáct měsíců tam hory stojí a čekají. Kdy se brány města otevřou?“ Psal skoro to samé co dítě. Díky němu měly děti příležitost být dětmi.

Kdy přišel nápad básničky zhudebnit?
Pracovala jsem tehdy na přednášce o dětech v terezínském ghettu a slyšela jsem o hudebníkovi, který jednu z básní dětí v ghettu zhudebnil. Kontaktovala jsem ho. Díky hudbě můžeme vnímat pocity těch dětí i to, jak se vyrovnávají s realitou ghetta z jiné perspektivy. Některé z básní jsou velmi lyrické, jiné zase jednoduché. Přes hudbu se však dají představit lidem tak, aby jim byly bližší. Aby z toho byl cítit dotek opravdového života.

Proč je to důležité?
První generace umírá, stejně tak budou odcházet i jejich děti, které vyprávějí dál příběh rodičů. Holokaust se stává jen slovem, záznamem v dějinách. Když lidé slyší báseň spolu s hudbou, doprovázenou kresbami těch dětí, upoutá je to. Přes tvorbu dětí se odhaluje jejich vnitřní svět. Hudba pomáhá vcítit se do té situace. Největší otázka totiž je, jak se ti lidé cítili. Existuje totiž bariéra mezi tím, co víme z knih, z vyprávění, a tím, co jsme schopní pochopit. Je tu mentální propast. Když poslouchám příběh někoho, kdo přežil holokaust, není až tak zásadní to, co říká, ale to, co neříká.

A co neříkají?
Například v řadě básniček není slovo strach, obavy, přesto je cítit, jak všechny děti věděly, že v terezínském ghettu jsou jen na chvíli. Nevěděly, že je vyhlazovací tábor Auschwitz, ale věděly, že to bude horší. Třeba básnička Zahrada. Je asi od Franty Basse, jehož bratr přežil a básničky přivezl do Izraele. Píše v ní, jak je v zahradě, a až rozkvete květina, tak on už tam nebude. Umřel v roce 1944, věděl to.

Je nějaký rozdíl mezi básněmi a kresbami dětí v ghettu?
Emoce jsou stejné. Jde jen o to, že každé dítě se vyjadřuje lépe jinak. Někdo raději kreslí, někdo raději píše. Zachycují, co se děje v ghettu, jak to prožívají. Na jednu stranu nevidí všechno, co se tam děje. Ale vnímají to. Vytvořily si jakousi dětskou společnost, v níž si vzájemně pomáhaly, aby přežily.

Na závěr se nejde nezeptat, jak se někdo, kdo se narodil v brazilském Riu de Janeiro a od svých deseti let žije v Izraeli, stane expertem na terezínské ghetto?
Moji prarodiče jsou původně Židé z Polska. Utekli z Evropy ještě před začátkem druhé světové války. Díky tomu byli jediní, kdo z rodiny přežil. Táta mi pak říkal, že židovské děti nemají prarodiče.

Měli tak dobrou intuici, že utekli jediní?
Myslím, že se jim odcházelo snáz, protože byli tehdy velmi mladí. Asi dvacet let. To je pak vše jednodušší.

Ale proč terezínské ghetto?
V 90. letech, když se otevřely hranice do střední Evropy, jsem absolvovala studijní cestu Exodus, tedy cestu, kudy utíkali Židé na území dnešního Izraele. Začínali jsme v Praze, pak do Itálie a přes moře, opravdu jsme pluli lodí až do Haify. Pak jsem v židovské agentuře pracovala jako průvodkyně po terezínském ghettu pro latinskoamerické studenty.

Raquel Orensztajnová, expertka na holocaust