COOLna

Například velryba grónská žije minimálně 200 let, což se zjistilo tak, že se v těle jedné velryby našel typ harpuny, jaký se na velrybářských lodích používal jen tři konkrétní roky. Žralok malohlavý, který také pobývá v ledovém Severním moři, se dožívá minimálně 400 let. A oficiálně nejstarším živočichem je arktika islandská: škeble, jež měla v roce 2006, kdy ji ze dna Atlantiku u pobřeží Islandu vylovili, 507 roků a byla přitom v plné kondici. Svůj život na Zemi začala, když u nás vládl Vladislav Jagellonský a Kolumbus objevoval Ameriku, a kdyby ji nevylovili, nejspíš by ještě dlouho žila.

Proč někteří živočichové žijí déle než jiní?
Déle většinou žijí buď ti, co jsou většího vzrůstu, nebo ti, co mají nízkou tělesnou teplotu, a tedy i pomalejší metabolismus. Proto žijí déle chladnokrevní živočichové, jako je třeba výše zmíněný žralok a velké želvy, nebo třeba zimní spáči. Před pár měsíci byla udělaná moc pěkná studie na želvách sloních, ukazující, že vlastně nestárnou, že u nich s vyšším věkem nestoupá riziko úmrtí. U většiny živočichů přitom platí, že čím jsou starší, tím větší je pravděpodobnost, že to s nimi v brzké době „šlehne“ a zemřou. Když je člověku padesát, má asi půlprocentní pravděpodobnost, že do roka zemře. V osmdesáti už je ona pravděpodobnost 5 %, čili desetkrát vyšší. A ve věku 100 let už je dokonce třetinová. Což jasně ukazuje, že máme skutečně limit, přes který se za normálních okolností nedostaneme.

Existují ovšem živočichové, u nichž je pravděpodobnost smrti v pozdějších letech buď stejná, nebo dokonce nižší než u těch mladších, a to proto, že už mají za sebou nebezpečné období mládí, kdy jim hrozilo, že je někde něco uloví a sežere, protože neměli zkušenosti. U želvy sloní má dlouhověkost hned dva důvody. Jednak je želva studenokrevná, takže si drží rychlost metabolismu dole, a tím pádem pomaleji stárne, a jednak ještě k tomu patří mezi živočišné druhy, jimž příliš nehrozí, že přijdou k nějaké újmě. Zatáhne-li hlavu a končetiny do krunýře, dokáže jí ublížit snad jen člověk. U některých živočichů pak mohou za jejich dlouhověkost procesy na buněčné a molekulární úrovni.

Konkrétně?
Seřadíme-li živočichy podle velikosti od myší přes ovce a zebry až po velryby, vyjde nám, že myši žijí nejkratší dobu a velryby nejdelší, ale poměrově už to nevychází. Kdybychom totiž vycházeli jen z velikosti jejich těla, neměly by se velryby dožívat dvou set let, ale jenom stovky a člověk by neměl žít dvakrát déle než šimpanz, když není dvakrát větší. A pak tu jsou ještě naprosté paradoxy, jako je mrňavý netopýr Brandtův. Na délku měří asi 9 centimetrů, rozpětí křídel má kolem 20 centimetrů a váží zhruba 9 gramů. A přitom žije zhruba 40 let, tedy stejně dlouho jako šimpanz, který váží 40 až 50 kilogramů. A je to právě tím, jak to u něj běží na té buněčné a molekulární úrovni.

Co se tedy v jeho organismu děje zvláštního?
V každé buňce se odehrává ohromné množství procesů. Každá z buněk získává energii, vyrábí si potřebné látky a také množí dědičnou informaci, během čehož dochází v organismu k chybám. Když například buňka pro svou dceřinou buňku vyrábí kopii dědičné informace a udělá při tom pár překlepů, může se to pak na dceřiné buňce projevit. Nebo může dojít k poruše, kdy v buňce při výrobě energie vzniká nebezpečný toxický odpad, kterému se říká volné kyslíkaté radikály, jež jsou schopné reagovat s nejrůznějšími molekulami. A když se navážou na membránu buňky nebo její DNA, poškodí ji (membrány jsou tenoučké blány: oddělují buňku od okolního prostředí a také člení vnitřní prostředí buňky). Živočichové, kteří žijí dlouho, se nějak umějí těmto procesům bránit. Buď jejich buňky chyby nedělají, a tudíž k poškození nedochází, nebo mají velmi účinný opravný mechanismus, jenž chyby „uklízí“.

To by se hodilo všem živočichům. Proč to mají jen někteří?
Činnost opravného systému je náročná na energii, a proto se musí živočichům rentovat. To, co do zabezpečení dlouhého života vrazí, se jim musí nějakým způsobem vrátit a to se děje jen u živočišných druhů, u nichž není tak veliké riziko smrti. Budu-li malá myš, můžu do dlouhého života investovat, kolik chci, ale když mě po roce sežere káně nebo poštolka, stejně ten opravný systém moc nevyužiju. Kdežto takový slon nemá kromě pytláků žádné nepřátele. Na dospělého jedince si netroufne ani lev nebo levhart a na slůně většinou také ne, protože se bojí jeho matky, která jej hlídá. A to samé platí u velryby. Kdo ji kromě člověka uloví? Stejně tak se tahle investice energie vyplatí i letcům, ti jsou chráněni minimálně před predátory, co útočí ze země. Proto žijí dlouho netopýři a někteří ptáci. Například krkavec 25 let, papoušek kakadu 80 let. Ale vrabčák to má za dva tři roky spočítané, protože je prcek.

Proč je to u psů obráceně? Mezi nimi umírají větší plemena dříve než ta malá.
Ze psů jsou vědci paf, protože u nich to skutečně funguje opačně. Malá plemena jako jorkšírský teriér nebo čivava mohou žít klidně patnáct, někdy i dvacet let. Ale u mastifa můžete očekávat, že zhruba za sedm let odejde. Velká plemena psů stárnou rychleji, což se vysvětluje tím, že potřebují rychle vyrůst. Rozdíly v délce dožití jsou ovšem třeba i mezi samotnými jorkšíry, podle toho, zda váží tři kila, nebo jen kilo a půl. I u nich se ukazuje, že menší psi žijí déle. Roli by v tom mohla hrát molekula, jíž se říká růstový faktor 1, což je látka řídící metabolismus. Když se upraví u myší, ovlivní délku jejich života. Ale u psů v tom nejspíš budou hrát roli ještě další faktory, o nichž toho zatím příliš mnoho nevíme.

Najdeme něco podobného i u jiných živočišných druhů?
To, že velcí versus malí neplatí úplně stoprocentně, lze pozorovat i u některých obojživelníků. Velemlok čínský může měřit skoro dva metry, váží nějakých padesát kilogramů a žije šedesát let. A čolek ohňobřichý, což je zvířátko mající na délku ani ne deset centimetrů, žije třicet let. Proč tak dlouho? Nevíme.

Co dalšího promlouvá do délky života?
Třeba epigenetika. Všichni máme geny nějak vyladěné. Narodí-li se jednovaječná dvojčata, mají úplně shodnou dědičnou informaci a přijdou na svět i se stejně vyladěnými geny. Pak však jeden z těchto sourozenců bude cvičit, jíst střídmě a žít někde na samotě u lesa, kde je čistý vzduch i voda. A ten druhý bude kouřit, pít, válet se doma a přejídat se. A u obou se začne jejich dědičná informace kvůli odlišnému životnímu stylu jinak přebalovat. Stárnutím se nám všem vyladěné geny rozlaďují. Ale tomu, kdo se ke své tělesné schránce chová macešsky, se to děje podstatně větším fofrem než tomu, kdo se o sebe stará.

Co přesně se v organismu s přibývajícím věkem rozlaďuje?
Geny, jež zajišťují úklid a opravu. Čím starší tedy jsme, tím více chaosu a nepořádku v sobě máme, a náš organismus už to neumí tak dobře uklidit. Dlouhověcí netopýři to ovšem mají obráceně, a čím jsou starší, tím jim ten úklidový systém pracuje líp. A podobně je na tom rypoš lysý, což je asi 20 centimetrů dlouhý a strašně ošklivý hlodavec. Je úplně lysý, na těle má jen sem tam nějaké štětiny, jež slouží jako hmatové chlupy, a z tlamy mu trčí hlodavčí řezáky, takže se mu někdy říká šavlozubá jitrnice. Žije v koloniích, jež mohou mít desítky až stovky jedinců a mají organizační strukturu mraveniště nebo včelstva. Vede je královna s králem, kteří se mohou jako jediní rozmnožovat. Všichni ostatní fungují jako dělníci a starají se o chod kolonie, jež je pod zemí. Rypoši si budují systém chodeb, který se téměř neotvírá ven, aby se k nim nedostal žádný predátor. Takže tam mají strašlivě vydýcháno, což jim ovšem nedělá žádný problém. Když dali vědci rypoše do prostředí, kde nebyl vůbec žádný kyslík, přežili 15 minut. Všichni ostatní živočichové už by byli dávno mrtví, ale jim to nevadí, protože si dokážou přehodit metabolismus. Přestože jde o savce se stálou tělesnou teplotou, s jejím udržováním se vůbec nenamáhají. Pokud jim teplota klesne, vlezou si na hromadu jiných rypošů, kde se vzájemně zahřejí, nebo vylezou do části chodeb blízko povrchu, kde je díky africkému slunci teploučko. Když je jim naopak horko, zalezou si hlouběji do nor, kde je chladněji. Na rypošovi je však zvláštní ještě jedna věc. Ať je mu kolik chce let, jeho pravděpodobnost úmrtí je 1:10 000, což je neuvěřitelné.

Kolika let se tedy rypoši dožijí?
Nevíme. Těm nejstarším, co jsou chovaní v laboratorních podmínkách, kde je jim dovoleno, aby si vyhrabali ty svoje tunely, je kolem padesáti let. A když je srovnáte s dvacetiletými, nenajdete mezi nimi žádný rozdíl, což například u člověka rozhodně neplatí. Rypoši jsou machři v přepisování své dědičné informace. Když si jejich buňky vyrábějí potřebné bílkoviny, jsou v tom neuvěřitelně přesné, dělají jen minimum překlepů, a pokud se jim nějaká bílkovina „nepovede“, umějí ji zlikvidovat. Nepovedené bílkoviny mohou totiž v organismu napáchat pěknou paseku. O jejich likvidaci se stará proteazom. Komplexní bílkovinná částice, jež funguje jako šroťák. Tento mechanismus má rypoš vyladěný na maximální výkon, takže všechno, co je v jeho organismu špatně, okamžitě sešrotuje.

Tudíž mu nehrozí ani rakovina?
U rypošů jsou zatím popsány jen asi dva případy rakoviny, ale vždy to bylo u kolonií, jež byly chovány za podmínek, kdy hlodavci dýchali normální vzduch a nebyli uzavření před světem, jako je tomu, když žijí volně v přírodě. A je docela možné, že rakovina byla způsobena právě touhle změnou. Zároveň se ovšem ukázalo, že jim nádory dál nerostly. Mají mezi buňkami zvláštní složité cukry, jež poblázněnou buňku, která začne nádorově bujet, obklopí a nepustí ji dál.

Je j.eště někdo takhle důmyslně chráněný před rakovinou?
U lidí už má v osmdesáti letech rakovinu takřka každý. Někdo v počátečním stadiu, někdo v pokročilém a někdo už na ni stihl zemřít. Taková velryba grónská, žijící 250 let, rakovinu nedostane, neboť má stejně jako rypoš dokonalý opravný systém. Trochu jiný, ale přesto velmi účinný systém ochrany má i slon. My i slon máme gen p53, kterému se říká „strážce genomu“. Má-li buňka poškozenou dědičnou informaci a je v ní takový binec, že by hrozilo, že to přejde v rakovinu, spustí se v buňce tento gen a buňka spáchá sebevraždu. My máme gen p53 jeden. Ale slon jich má osmnáct. Pokud mu tedy nějaký vypadne, nic se neděje, zastoupí ho jiný.

Proč tyto opravné systémy mají? Aby zplodili více potomků?
Ano. Samice člověka, kosatky dravé, jednoho kulohlavce (druh příbuzný delfínům) a ještě dvou druhů vorvaňovců jsou jedinými výjimkami v celé zvířecí říši, jež mají menopauzu. Žijí mnohem déle, než jsou schopné plodit potomky. Samice drtivé většiny ostatních druhů rodí až do smrti. Navíc je to pěkně propojené: dlouhověcí živočichové nebývají totiž příliš plodní. Slonice má mládě jednou za pět let, kdežto myš vyvede po pár měsících další vrh. I když i tady jsou výjimky, a to včely a termiti. Včelí matka i termití královna jsou superplodné a přitom dlouhověké, tedy ve srovnání se zbývajícími členy úlu nebo termitiště. Včelí matka běžně žije čtyři roky, ale může žít i sedm, zatímco včelí dělnice létavky jsou v období vrcholného léta za čtyři týdny mrtvé. Udřou se k smrti. Na podzim se pak v úlu objeví takzvané zimní včely, ty ovšem na rozdíl od létavek vydrží až do jara. Vizuálně mezi nimi není rozdíl, ale když se podíváme na DNA, zjistíme, že je jejich epigenetika zabalená jinak.

Proč?
Matka naklade denně asi dva tisíce vajíček. Z těch neoplozených se vylíhnou trubci a z oplozených buďto dělnice, které mají jepičí život, nebo nová matka, která vydrží několik let. O tom, zda se vylíhne matka, či dělnice, rozhoduje výživa. Budou-li dělnice larvu krmit mateří kašičkou, vylíhne se matka, protože látky v ní obsažené přebalí larvě DNA, a to tak, že vydrží čtyři roky. Když je však larva krmená mateří kašičkou jen krátce a pak už ji fedrují něčím jiným, zabalí se DNA jinak a zrodí se dělnice.

Proč žijí královny termitů a matky včel tak dlouho?
Královny termitů jsou schopné za den naklást 20 tisíc vajec, a přitom se odhaduje, že vydrží žít až padesát let. Jsou tedy superplodné a dlouhověké. Ale je to opět reakce na to, zda je život jedince riskantní, či nikoliv. Termití dělníci stejně jako včelí dělnice riskují, že je venku každou chvíli něco rozplácne, sežere nebo spláchne, kdežto královna matka je v bezpečí: z úlu vylétne jen na svatební let, kdy se spáří s desítkami trubců, vrátí se do úlu a už se z něj nehne, dokud se v úlu neobjeví nová matka. (Královna matka si během svatebního letu, který absolvuje už v raném věku 10 až 12 dní, kdy ji na ochranu doprovází družina včel, nabere od trubců tolik spermií, že jí tahle zásoba vydrží minimálně čtyři roky. Už nikdy se znovu nespáří. Když jí spermie, jež má uložené v semenném váčku v zadečku, docházejí, dělnice si vykrmí královnu novou. A starou pak donutí zhubnout a vyletět z úlu. Mimochodem, i nejstarší dělnice, které už nemohou pracovat, odlétají samy zemřít mimo úl, aby ostatní včely neměly práci s jejich úklidem.)

A podobně chráněná je i královna u termitů?
Ano. Termitiště je v podstatě betonová hmota, uvnitř které je komůrka, v níž královna žije. Mravenečník, jenž se termity živí, rozškrábe termitiště pouze na povrchu, k matce se nikdy nedostane, to by se k ní musel prokopat krumpáčem. A ta je tudíž v bezpečí. Právě proto jsou tito jedinci vybaveni schopností přebalit svou DNA na dlouhověkost. Ostatním by se to nevyplatilo.

A proč žijí déle zimní včely?
Včelí dělnice stárnou velmi zajímavým způsobem. Po fyzické stránce se jim tělo sice huntuje, ale když se pak změří, jak rychle běhají po plástvi čerstvé dělnice a jak ty, jež už mají na kahánku, není mezi nimi rozdíl. Paměť mají ty staré dokonce o něco lepší než mladé. A včely jsou navíc příkladem organismu, který se umí i omladit.

Jak?
Dělnice jsou totiž rozdělené na dvě skupiny. Když z kukly vyleze mladá dělnice, pracuje nejprve v úlu. Pečuje o plod, krmí jej a buduje buňky. Až když tohle všechno absolvuje, vylétá ven a dolétá to až do konce svého života. Pokud se však v úlu něco stane a mladých dělnic rapidně ubude, vrátí se do něj dělnice, které vylétly ven, a ujmou se znovu práce v úlu. V tu chvíli okamžitě omládnou, což je dáno prostředím v úlu. Plod totiž vylučuje do ovzduší feromony a již dospělé včele částečně přebalí DNA, takže na ni feromony fungují jako jakýsi elixír mládí. U včel tedy můžeme vidět, že stáří nemusí být nevratný proces. A i proto vědci včely hodně studují.

Dali by se nějak podobně omladit i lidé?
Na myších probíhaly experimenty na principu takzvané parabiózy, kdy se k sobě dva hlodavci sešili a „jeli“ na společný krevní oběh. Jeden byl starší, druhý mladší, a když se jejich krev smísila, starší jedinec se omladil, ale mladší nezestárl. Jednu dobu už se dokonce mluvilo o tom, že jsme našli bílkovinu, jež za omlazení může, ale nakonec se ukázalo, že to byl omyl. Zřejmě však máme v krvi látky, které něco takového umějí, jen je musíme objevit.

Nezmaři jsou prý dokonce nesmrtelní…
Když je nasekáte na malé kousíčky, dorostou.

Ze všech těch kousků?
Z většiny. A zajímavé je, že na buňkách nezmarů, kteří se množí jen tímto způsobem, nevidíte ani po deseti letech žádné známky stárnutí. Je spočítáno, že kdyby se nezmaři chovali 1 400 let, stále by mezi nimi bylo 5 % přeživších. Za dlouhověkost může u těchto láčkovců faktor FoxO, který zajišťuje v jejich organismu úklid volných radikálů čili škodlivých zplodin, vznikajících při výrobě energie.

Je ještě nějaký podobný živočich?
Medúza Turritopsis dohrnii. Je asi jen 5 milimetrů velká a na první pohled vypadá jako každá jiná medúza, dokonce se i stejně rozmnožuje. Zplodí larvu, ta se přemění na polypa, který se usadí na dně a rameny loví vše, co plave okolo. Když se pak dna pustí, promění se v medúzu. U většiny ostatních medúz tím jejich životní cyklus končí, ale tahle to má úplně jinak. Když totiž nemá dost potravy nebo je na tom jinak špatně, udělá ze svého těla jakousi masovou kuličku, ta klesne ke dnu a vyroste z ní opět polyp, z nějž se časem zase stane medúza. A ta ze sebe pak v nuzných časech opět udělá masovou kuličku – a takhle pořád dokola. Díky tomu je vlastně nesmrtelná. Dokonce existuje medúza, z níž se vytvoří polyp až potom, co zemře.

Takže u ní dojde ke vzkříšení? Jako v Bibli u Ježíše?
Přesně tak. Jedná se o takové zmrtvýchvstání. Něco takového před časem udělal i tým Nenada Sestana z Yaleovy univerzity: na jatkách si vzali hlavu čerstvě poraženého prasete, v laboratoři mu vyndali mozek, napíchli jej na hadičky, propláchli ho speciálním roztokem, který suploval krev, a do mozku se začala vracet aktivita. Neznamená to, že by ožil nebo snad vnímal, ale vědcům se tím podařilo udržet několik dní naživu jeho nervové buňky, jež za normálních okolností odcházejí jako první. A na speciálně upravený přístroj napíchli celé mrtvé prase, pustili do něj roztok a sledovali, jak se čuníkovi hodinu a půl po mozkové smrti vrací do orgánů aktivita. Jasně, nefungovaly perfektně, ale tři dny se jim podařilo udržet je při životě.

To zní až děsivě. K čemu nám takový výzkum je?
Má obrovský význam například při transplantaci orgánů. Kdyby se totiž podařilo udržet orgány po mozkové smrti člověka delší dobu živé, přestalo by se stávat, že jsou čas od času k nepotřebě, protože se nestihly připravit nebo se včas nesehnal jejich příjemce. Kdyby se to povedlo, znamenalo by to obrovský průlom v medicíně. Ale zároveň by se objevila závažná etická otázka, kdy tedy můžeme člověka prohlásit za mrtvého a orgány mu sebrat.

Jak je to s živočichy, kteří kvůli nedostatku potravy uléhají k dlouhému zimnímu spánku? Stárnou pomaleji?
Ano. V době, kdy spí, je jejich stárnutí skoro zastavené, nebo přinejmenším velmi zpomalené. Proto je pro nás hibernace strašně zajímavá hlavně z biomedicínského hlediska, protože se během ní s živočichy dějí věci, jaké by nás, lidi, stoprocentně zabily. Takový medvěd nebo sysel na podzim nabere 60 % tělesné hmotnosti, a jen 17 % z toho jsou svaly, zbytek je sádlo. Kdybych takhle na zimu ztloustnul já a přišel za svou lékařkou, hned by mi začala ordinovat léky na vysoký krevní tlak, diabetes II. typu a já nevím co všechno. Jenže medvědovi to vůbec nic neudělá a přes zimu všechno pěkně zhubne. Většina zimních spáčů sníží svou tělesnou teplotu z nějakých 36 °C na dva tři stupně. Sysel Parryův, jenž žije v americké Arktidě, má dokonce těsně nad nulou jen mozek a krk, teplota jeho končetin je pomalu –3 °C. Tímto způsobem srazí rychlost metabolismu na jedno procento a omezí dýchání i srdeční tep (metabolismus je látková a energetická výměna, při níž tělo přijímá a zpracovává živiny potřebné ke svému fungování a zároveň odstraňuje z organismu odpadní látky).

Jak často se ten sysel nadechne?
Nejde o to, že by se jeho dech a tep pouze zpomalil. Může mít dokonce období, kdy jeho srdce vůbec nic nedělá, pak si párkrát bouchne a potom zase nějakou dobu nedělá nic. Například ježek dýchá pod hromadou listí jen jednou za tři a půl hodiny. A netopýr, který spí přes zimu v jeskyni, má tepovou frekvenci dvacet úderů za minutu. Může se nám to zdát hodně, jenže jeho klidová frekvence během bdění je 500 tepů za minutu, a za letu dokonce tisíc. A podobně to má s dýcháním. Během spánku v zimě se nadechne jednou za pět minut, přitom normálně je to padesátkrát za minutu, a v letu dokonce stokrát. Medvěd se normálně nadechne desetkrát za minutu, během zimního spánku však jen jednou za 45 sekund. Normální tepovou frekvenci má 50 úderů za minutu, ovšem během zimního spánku mu srdce bouchne jednou za čtvrt hodiny. A přitom jeho tělesná teplota během hibernace klesá jen velice málo. Asi o dva až tři stupně a metabolismus mu neklesne na 1 %, ale jen na čtvrtinu.

Proč to má jinak?
Protože u toho stihne strašnou spoustu věcí. Třeba medvědice v zimním spánku porodí a odchová mláďata.

Takže ani neví, že porodila?
To zase ne. Zimní spáči nespí po celou tu dobu. I během zimy se musí několikrát probudit, a to se vším všudy, takže se jim teplota, dech i tep vrací k normálu. Nastartují organismus a nechají ho běžet naplno. S největší pravděpodobností proto, aby zapnuli imunitní systém. Když je živočich podchlazený, stává se ideálním semeništěm pro plísně a bakterie, které se na něm mohou množit. Když se tedy probudí a nastartuje imunitní systém, vyčistí si tělo od choroboplodných zárodků a může si pak dát zase šlofíka.

Takže zimní spáči nestárnou během hibernace proto, že se jim zpomalí metabolismus?
V Americe se podívali na to, jak je zabalená DNA jednoho sviště. A jak jsme si říkali, že jsou geny krásně vyladěné a s přibývajícím věkem se rozlaďují, ukázalo se, že u sviště během zimního spánku tenhle rozlaďovací proces neběží.

Nepomohla by i nám lidem v tomto ohledu kalorická restrikce? Prostě výrazně omezit příjem kalorií?
Kalorická restrikce je dávno odzkoušená na zvířatech a skutečně se ukazuje, že vezmeme-li laboratorní živočichy zkrátka, dopřejeme jim všechny potřebné živiny jako minerály a vitaminy, ale omezíme jim příjem energie, žijí déle.

O jak dlouho?
Záleží na tom, o jaký druh živočicha jde. U některých může být prodloužení jejich života výrazné, až o 50 %, a dokonce existují druhy červů, jež žijí třikrát tak dlouho. Ale abychom si to zase nemalovali na růžovo, tito živočichové jsou dost často malátní a moc se nehýbou. Mohlo by přesto jít o jeden z triků, jak prodloužit život, což ostatně vidíme právě u živočichů, jimž metabolismus nejede naplno.

A co je tam kromě rychlosti jinak?
Rychlý metabolismus potřebuje spoustu energie, kterou si vyrábí v mitochondriích. Ty fungují jako takové malé elektrárny. (Mitochondrie jsou stovky až tisíce drobných útvarů v buňce, jež vytvářejí „palivo“ pro průběh reakcí v buňce.) Během toho tam však vznikají i odpadní látky, kyslíkaté volné radikály, což jsou silně reaktivní chemikálie, které pak narušují kdeco. Když se dostanou k tukům, poškodí molekuly tuku. Když se dostanou k bílkovině, poškodí bílkovinu. A když se dostanou ke dvojité šroubovici DNA, poškodí ji. Čím více baštíme a spalujeme energii, tím víc těchto volných kyslíkatých radikálů v sobě máme. A proto se předpokládá, že omezíme-li příjem potravy, mohli bychom žít déle. (Podle studie v prestižním lékařském týdeníku Lancet může obezita zkrátit život u mužů v průměru o 4,2 a u žen o 3,5 roku. Jedna z největších studií tohoto druhu dlouhodobě sledovala téměř 2 miliony pacientů z Velké Británie a prokázala, že enormní tělesná hmotnost souvisí nejen s problémy kloubů, ale i s vyšším výskytem některých typů rakoviny – hlavně se zhoubnými nádory střev, konečníku, prsu a vaječníků. A také s kardiovaskulárními nemocemi, s cukrovkou II. typu, s poruchami metabolismu či s nemocemi dýchacích cest. Počet obézních lidí přitom neustále roste: v roce 2030 bude prý obezitou trpět přes 50 % evropské populace.)

Mohla by tedy kalorická restrikce mít na dlouhověkost lidí stejné účinky jako u zvířat?
To je otázka. Na lidech nemůžeme udělat stejný experiment jako na myších, kdy bychom si vzali pět stovek novorozenců a řekli, že budou celý život na polovině kalorického příjmu, abychom pak vyhodnotili, zda to mělo smysl. Experimenty se tedy prováděly na dospělých dobrovolnících, kteří měli doporučeno snížit svůj kalorický příjem o třetinu po dobu dvou let. Ovšem ve chvíli, kdy mají lidé sami referovat o tom, co snědli, nějakou tu slaninu a čokoládu vesměs zapřou. I tak z výzkumu vyšli jako zdravější lidé, kteří po dobu dvou let jedli o něco méně. Nemůžeme tvrdit, že budou žít déle, ale měli nižší tlak i cholesterol, což by tomu mohlo nahrávat. Kritici studie však upozorňují na to, že řada těchto lidí byla obézní, takže je otázka, zda jejich zdravotnímu stavu nepomohlo jen to, že zhubli na svou ideální váhu.

Co tedy ovlivňuje dlouhověkost u lidí především?
Jsem přesvědčený o tom, že životní styl. Na nic lepšího jsme zatím nepřišli. Kuřáci a pijani často poukazují na Winstona Churchilla, který byl tlustý, kouřil, pil, a zemřel až bezmála v 91 letech. Jenže nikdo neví, kolika let by se dožil, kdyby nekouřil, nepil a sportoval. Možná by tady byl do sto deseti. Určitě jsou mezi námi lidé, kteří od rodičů dostali do vínku geny, jež jim zajišťují vysokou odolnost, a když v organismu k nějakému poškození dojde, umějí to opravit, ale jak už jsem říkal, velikou roli hraje epigenetika, tedy to, jakým způsobem je DNA zabalena a jak jsou geny aktivní či umlčené. A to, jakým způsobem máme orchestr našich 23 tisíc genů vyladěný, výrazně ovlivňuje právě životní styl. A když se promítne do našich pohlavních buněk, neovlivní jen nás, ale také naše děti, vnuky, možná i pravnuky. Pokud tedy z mladické nerozvážnosti hřeším, zadělávám na problémy nejen sobě, ale i svým potomkům a stejně tak já mohu doplácet na to, jak žili moji rodiče, prarodiče či praprarodiče.

Život naopak zkracují některé poškozené geny. Ale třeba i spánková deprivace, tedy nedostatek kvalitního a pravidelného spánku. Několik výzkumů potvrdilo, že ve spánku naše tělo opravuje svoji DNA a z neuronů, tedy nervových buněk v mozku, odbourává toxické proteiny,což mozek ve fázi bdění neumí…
Spánkovou deprivací si člověk zadělává na celou řadu obtíží. Nejen že je tlustý, protože je jeho metabolismus narušený a ukládá víc tuku, ale ještě má kratší telomery. Naše dědičná informace je rozdělená do 46 porcí, jimž říkáme chromozomy. Každý z chromozomů má dvě koncovky, asi jako tkanička od bot, aby bylo jasné, kde daný chromozom končí a kde začíná. A s každým dělením buněk se tyto telomery zkracují (jsou vlastně takovými buněčnými „hodinami“ stárnutí, buňky mají totiž naprogramován jen určitý maximální počet dělení; telomery se ovšem zkracují nejen věkem, nýbrž i stresem). Když jsou telomery pořád kratší a kratší, tkaničky se zauzlí, zpřetrhají a je zaděláno třeba na rakovinu. Ukazuje se, že lidé, kteří málo spí nebo pracují v třísměnném provozu, mají telomery kratší.

Přes to všechno staletých lidí přibývá. A nejvíc jich je mezi Japonci. Ví se proč?
Především na Okinawě žije skutečně hodně staletých lidí, což se dává do souvislosti právě s kalorickou restrikcí. (Na ostrově Okinawa žije 1,5 milionu lidí a věku 100 let se jich na počet obyvatel dožije pětkrát víc než ve zbytku Japonska. Hlavním důvodem je prý nízkotučná, převážně rostlinná strava s nízkým obsahem soli a spoustou vlákniny, což zajišťuje lidem dostatek živin při nízkém kalorickém příjmu. Podstatnou část jídelníčku tvoří ovoce, zelenina, luštěniny, tofu a mořské řasy. Okinawa patří mezi tzv. Modré zóny, tedy místa, kde se abnormální počet lidí dožívá věku kolem sta let – dále jde o italskou Sardinii, řecký ostrov Ikaria, o poloostrov Nicoya v Kostarice a o komunitu adventistů v Kalifornii. Ke společným znakům obyvatel Modrých zón patří kromě rostlinné stravy i fyzická aktivita, nekuřáctví, víra v nějakého Boha a pevné rodinné i společenské vazby.) Tito dlouhověcí lidé mají kromě opravného systému i dobrý imunitní systém, který je nehlídá pouze před infekcemi, ale také před rakovinou… V imunitním systému máme dva druhy bílých krvinek. T-lymfocyty a B-lymfocyty. B-lymfocyty vyrábějí protilátky, navážou se na virus nebo bakterii a zneškodní ji. T-lymfocyty, jež známe jako buněčnou imunitu, fungují jinak. Nakažené buňky zabíjejí. I ty nádorové. Ne všechny T-lymfocyty to však dokážou. Pokud je na jejich povrchu navázaná molekula CD8, nádorové buňky zabíjet umějí. Pokud je na nich molekula CD4, zabíjení nezvládnou. U vitálních seniorů se ovšem jejich T-lymfocyty s bílkovinou CD4 zabíjet naučily. Rakovina tedy těmto lidem hrozí podstatně méně.

Někteří senioři jako by nestárli ani po stránce duševní…
Když se zkoumaly mozky lidí, co se dožili v naprosté duševní svěžesti vysokého věku, zjistilo se, že mají v mozku nápadně velké neurony v oblastech důležitých pro ukládání a zpracovávání informací. Porovnávali je s mozky lidí, kteří v mladém věku zemřeli například při dopravní nehodě, a u těch podobně velké neurony nenašli. Na tento speciální druh zvětšených neuronů tedy museli mít tito senioři zaděláno už v kolébce.

Profesor Ing. Jaroslav Petr, DrSc.