COOLna

Až někdy přibližně do padesátých či šedesátých let problém s komunálními odpady tak, jak jej známe teď, prakticky neexistoval. Jednak se v naprosté většině domácností topilo kamny a vařilo na plotně, tedy také na ohni – vše, co se dalo spálit, se tam zkrátka spálilo. Komunálním odpadem byl tedy převážně jen popel. Ten dal ostatně název popelnicím a popelářům. A jednak byla ekonomika do té doby vesměs lokální, materiální statky byly relativně oproti lidské práci drahé, takže těch několik málo nespalitelných materiálů se vyplatilo recyklovat – třeba některé skleněné lahve. Ty zálohované cyklovaly většinou v rámci jedné obce.

Zvolna od začátku sedmdesátých let, naplno pak v osmdesátých letech zažíval Západ opojnou slast nikoli sériové, ale rovnou masové strojové produkce. Ta by sama o sobě nestačila, nebýt zároveň ve spojení s liberální monetaristickou filozofií ekonomiky, která (jako vedlejší produkt) poprvé zcela docenila hodnotu lidské práce a lidské volby. Znamená to, že zboží, služba a jejich alternativy mají nějaké abstraktní, ale lehce srovnatelné finanční ohodnocení, podle nějž si člověk (výrobce, poskytovatel služby, konzument) vybírá nejefektivnější variantu. A ta mohla někdy překvapit.

Kvůli zlevnění díky masové produkci, rozšíření nových levných materiálů (především plastů, papíru a hliníku) a ohodnocení lidského času najednou vycházelo, že něco vyrobit – použít – zahodit – znovu vyrobit je efektivnější než vyrobit – použít – někam dopravit – recyklovat/opravit/zprovoznit – skladovat – znovu dopravit – znovu použít.

Nastal boom papírových kapesníků, jednorázových plen, plastových příborů a nádobí, hliníkových plechovek, voskovaných kelímků, jednorázových prezervativů, injekčních jehel a stříkaček i polaroidových fotografií. Dnes už jen pamětníci znají ten zvláštně rozpačitě opojný pocit, kdy otevřeli svoji první plechovku Coca-Coly, během tří minut vypili těch pár hltů magického nápoje a lehoučkou, téměř neporušenou nádobku z kosmického materiálu hodili obloukem do koše. A mohli si to dovolit, protože (alespoň na Západě) si za hodinu své práce mohli koupit mnoho takových plechovek, jejichž obal byl plně započítán v ceně.

Městské legendy vyprávěly historky o burziánech z Wall Street, co si ve zlatých osmdesátkách kupovali zásoby v celofánu balených bílých košil, které po pracovním dni házeli do koše, protože jejich příjmy byly tak vysoké a čas tak drahý, že se jim nevyplatilo nechat je prát a žehlit. Zda jsou tyto zkazky pravdivé, nevím, ale dokládá to alespoň na extrémním příkladu tehdy revoluční způsob myšlení – nic není a priori svaté, vše je poměřitelné penězi a ty ukážou skutečný stav efektivity jednání.

Masová produkce a jednorázový konzum přinesly nejen strmý nárůst blahobytu, volného času a ústup lidské chudoby, ale logicky i objemu produkovaného odpadu. Opět nikoli samy o sobě, pomáhaly k tomu pokračující urbanizace, tedy přesun populace z venkova do měst, a změna způsobu vytápění a vaření v městských bytech: nástup ústředního topení a plynových vařičů. Převládajícím komunálním odpadem přestal být popel, ale záplava různorodých obalů, krabiček, papírů a lahviček.

Odpad byl tehdy tradičně vyvážen na smetiště (dnes bychom řekli na skládku) někde za městem a v organizaci celé věci se díky rostoucímu objemu a komplexitě problému stále více angažovala obec. Růst objemu, velikosti městských skládek a problémů s tím souvisejících však stále více znepokojoval část společnosti. Osmdesátá léta jsou typická i alarmismy hřímajícími o „nekontrolovatelné produkci odpadu“ a temnými předpověďmi, že se „konzumní civilizace svými odpady zadusí“.

Reálné problémy existovaly: rostoucí skládky potřebovaly větší prostory a tlak tisíců tun různorodých materiálů a chemikálií způsoboval dříve nevídané problémy s kontaminací spodních vod a okolního ovzduší i procesy uvnitř skládky. Jako obvykle se však do řešení reálných problémů zapojily dva významné faktory – tradiční neefektivita komunálních samospráv v pružném řešení problémů, respektive tradiční hyperefektivita aktivistů zapálených problémy přehnaně nafukovat, a racionální řešení tím sabotovat z opačné strany.

Z odpadové problematiky se od devadesátých let stával stále více politický a ideologický problém.

Třicet let politického vývoje v této věci se zrcadlí v současném doporučení EU členským zemím, které lze shrnout do jednoduché pyramidy:

Nevytvářet odpady.
Když už jsou, snažit se je recyklovat.
Nelze-li je recyklovat, snažit se je „energeticky využít“.
Pokud je nelze „energeticky využít“, pak teprve skládkovat.
To vypadá na první pohled rozumně, ovšem je to čistě politické/ideologické řešení. Má velkou politickou podporu, proto se stalo součástí národních i nadnárodních politik. To je prostě fakt.

Ovšem ekonomická posloupnost je přesně opačná:

1. Nejlevnější a nejjednodušší je skládkování. Moderní technologie izolace spodních i vrchních vrstev a průběžného monitoringu prakticky zcela eliminují negativní externality, plocha skládek je překvapivě menší, než si běžně představujeme, a ještě se zmenšuje následnou rekultivací. Proti skládkám tak stojí výhradně jen psychologie veřejného mínění.

2. Druhým nejlevnějším kompromisem jsou spalovny odpadu. Počáteční investice je vysoká, zato teplo lze částečně využít k vytápění či výrobě elektřiny, struska zase ve stavebnictví. Moderní technologie vysokoteplotního spalování a filtrování zplodin eliminuje prakticky všechny emise, takže moderní spalovny se neliší třeba od plynových kotlů, jak dokazuje například vídeňská spalovna. Proti spalovnám je opět veřejné mínění, tedy politické důvody, jak dokazuje nedávné zamítnutí projektu spalovny na severu Moravy.

3. Recyklace se ekonomicky vyplatí jen u několika málo vybraných materiálů, například kovů, vzácných a barevných kovů, olejů a PET lahví. U naprosté většiny nikoliv.

4. „Nevytvářet odpady“? Cokoli průmysl již produkuje, má nějakou ekonomickou logiku, kdyby ji nemělo, neprodukoval by to. Obaly jsou právě z takových materiálů, které prodlužují trvanlivost, snižují cenu výrobku, zvyšují uživatelský komfort, hygienu a šetří lidem čas. Náhrada za jiné postupy a materiály tyto parametry snižuje a v celkovém součtu masové produkce je ještě dražší než kterýkoli z druhů hromadné likvidace odpadu. Jen náklady platí miliony zákazníků nevědomky, takže je tento způsob na špici právě politického konsenzu, zatímco v ekonomickém žebříčku na jeho konci.

To je klíčové. Politický konsenzus (jakkoli ekonomicky iracionální může být) má možnost tvořit politické direktivy, to jest zákony.

To se také v tomto případě stalo. Nepružnost komunálních administrativ v řešení rostoucích problémů se „zpracováním odpadu“ ve spojení s aktivistickým tlakem na radikální řešení se projevily sériemi legislativních úprav, které jednak stanovily zpřísňující se národní normy v nakládání s odpady, jednak daly komunálním administrativám značné pravomoci stanovovat si místní pravidla. Vznikl fenomén třídění odpadu a jeho spojení s „ochranou přírody“.

Cynicky řečeno, obce dostaly do rukou pravomoc nutit občany, aby jim zdarma předtřídili odpad, který obec ze zákona musí nějak „zpracovat“. Obcím tato bezplatná práce často šetří investiční náklady na pořízení modernějších třídicích linek nebo minimálně pracovní sílu v komunální firmě, která se odpady v obci zabývá.

Těžko paušalizovat, protože pravidla i postupy jsou v různých zemích i jednotlivých obcích různé, ovšem často je situace poměrně tristní: „třídění“ je jen velmi hrubým „předtříděním“, ze kterého následně pracovníci dotřiďovacích linek vybírají jen komerčně zpracovatelný zlomek a zbytek i takto předtříděného odpadu jde stejně na skládku nebo do spalovny.

Aktivismus a politická rétorika ve snaze zapojit do procesu širokou veřejnost vytvořily mýtus o „třídění odpadu, který šetří přírodu a životní prostředí“, ovšem ke skutečnému napojení praxe třídění na ochranu přírody je zapotřebí hodně fantazie a oslích můstků.

Legislativa jde ovšem dál. Politický a ekologický aktivismus má sílu si plošně vynutit například zálohování skleněných, nebo dokonce plastových lahví.

V případě vratných lahví jsem byl – u první vlny před více než dvaceti lety – ve vedoucí pozici logistiky velkého nadnárodního řetězce, který kalkuloval dopady celé této legislativní normy. Zjednodušeně: nikdo to nechtěl dělat, protože se to nikomu nevyplácelo – prodejnám se nevyplácelo investovat do výkupen lahví a evidence záloh, logistice organizovat svozy beden a prázdných lahví z celé republiky na jedno místo a tam je skladovat, výrobcům se nevyplácelo je svážet ze skladů, budovat mycí linky, kontrolovat poškozené lahve a znovu je plnit.
A nakonec se to nevyplatilo ani zákazníkům, o čemž denně hlasovali svými penězi – nechtělo se jim platit zálohu; vybírali si, měli-li možnost, lahve bez zálohy, ty zálohované z velké části nevraceli (ani nucená záloha jim nezaplatila čas a pozornost, které by na schraňování a dopravu prázdných lahví museli vynaložit).

Řetězce se to tehdy snažily obejít tím, že zálohu stanovily na symbolických deset haléřů, aby se vlk nažral a koza zůstala celá, a zákazníci to plně schválili tím, že drtivou většinu lahví ke spokojenosti logistiky, prodejců i producentů nevrátili. Vyvstávala oprávněná otázka, pro koho se celý tento systém vlastně finguje.

A teď zase zálohování PET lahví…
Absurdní situace se vrací kvůli další politické vlně znovu v úvahách o povinném zálohování PET lahví. Aktivisté, poučení z minula, rovnou žádají uzákonit i výši zálohy, aby miliony lidí k donášení lahví zpět do supermarketů vysloveně nutila („motivovala“ – jejich slovníkem). Bizarní na tom je nejen to, že jde tentokrát oproti sklu o méně odolné plasty, takže je otázka, kolik recyklačních a hygienizačních cyklů vydrží, ale zejména to, že PET lahve jsou jedna z mála složek komunálního odpadu, kde jakž takž funguje ekonomický smysl recyklace. Existují komerční firmy, které jsou z nich schopny dělat se ziskem třeba polyesterová vlákna a tkaniny.

Že ekonomická hlediska jsou takto podřízena politickým, nemá na druhé straně příliš smysl kritizovat jako „zelené šílenství“ a podobně. To by bylo nepochopením problému z opačné strany. Přehlédnutím širší společenské vývojové fáze, která není jen úzce ukotvena v konkrétní technikálii.

Pohoršujeme-li se nad opojným konzumerismem na „jedno použití“ let osmdesátých, znamená to, že nám možná cosi podstatného uniká, že jsme nepochopili, zapomněli nebo si už neumíme představit, co mu předcházelo. Kulturu neustálého materiálního nedostatku, mentalitu hrabivé šetřivosti, zvyklost nedoceňování lidské námahy a času a z toho logicky plynoucí nadřazovaní materiálního nad ono nehmotné lidské. Že lehkovážné osmdesátkové zacházení s materiálními věcmi, ono odhazování tácků a plechovek na jedno použití, bylo možná méně „materiální“ než období, které mu předcházelo.

Dnešní obsese ideovým řešením těch problémů, které už mají snadné řešení v rovině ekonomické, podobně hovoří o jednom: jsme už v jiné fázi. Konzumerismus a snadná dostupnost materiálních požitků jsou nám samozřejmé, nepředstavují už žádný problém. Problémy a výzvy hledáme v jiných, ideových rovinách.

Už neřešíme lahodnou dostupnost plechovky koly za dvacet korun, je nám jedno, jestli stojí osmnáct, dvacet, nebo 25 korun, protože v každém případě si jich můžeme koupit víc, než vypijeme. Dokonce už ani neřešíme, zda nemá nějaké vedlejší zdravotní efekty, to už vyřešily v minulých dekádách verze bez cukru, bez kofeinu, případně bez obojího. My nyní chceme, aby byla ideově čistá, abychom z ní měli i morálně dobrý pocit.
Aby nebyla vyrobena dětskou prací, aby byla z bio surovin, aby se výrobce neúčastnil morálně pochybných podniků, aby k výrobě užíval nezávadnou energii, aby obaly nezatěžovaly životní prostředí…

Abychom ale opět pochopili současné motivace a bezúčelně se nad nimi nepohoršovali, musíme si znovu umět představit, co dnešnímu stavu předcházelo. Tedy osmdesátá a devadesátá léta, kde ekonomický aspekt hrál prim a morální byl zcela v pozadí. Maskulinní bossing zpoza mahagonových stolů, kult úspěchu a okázalých statusových symbolů, sexismus, arogantní hierarchický byrokratismus… Ty teď vnímáme asi jako těžkou zapáchající deku, do které současný prudérní moralismus nadělal mnohé díry, provětral ji a odlehčil.

Náš vztah k odpadům jako takovým tedy odráží ne až tak skutečný problém s nimi, ale hlubší společenské proudy a vnímání sebe sama.

Přístup společnosti ke komunálnímu odpadu se od 70. let změnil zejména v souvislosti s nástupem masové produkce a liberální ekonomiky.
To vedlo k boomu jednorázových výrobků a nárůstu objemu odpadu.
Od 90. let se naopak prosazují politické a ideologické aspekty nakládání s odpady, včetně role aktivismu a legislativy.
Kvůli nim se zaváděly a zavádějí některé neefektivní a neekonomické metody zpracování odpadu.
To je výsledkem hlubších „společenskými proudů“, které se odrážejí i v současném přístupu k odpadům a konzumerismu.

Vít Kučík