COOLna

Měl jste výjimečnou příležitost vyrůstat v rodině podílející se na proměnách tuzemských dějin. Vnímal jste, že ve vašem dětství probíhaly věci trochu jinak než u kamarádů?
Odmala jsem viděl, že v naší rodině je to trochu jiné než v jiných. Máma nemohla chodit do práce, scházely se u nás mraky nesmírně zajímavých lidí, i když tehdy nebyli ještě obecně známí. Přicházeli hudebníci z Plastiků jako Mejla Hlavsa, písničkář Vlasta Třešňák. Návštěv přicházelo hodně, naše rodina byla společenská. Nebylo však zvláštní, že zvonila StB a mámu či tátu odvedli anebo stáli za dveřmi dlouhé dny a týdny. Taky jsme neměli televizi. Máma řekla, že v ní není nic, co by nám něco dalo. Nemyslím však, že šlo o něco výjimečného, spíše zvláštního. Nijak mne to neoddělovalo z třídní party. Jasně, nevěděl jsem, o čem je řeč, když se třeba probíral aktuální díl tehdy oblíbeného seriálu Sandokan.

Velká rodina a plno přátel. Tohle tedy platilo o vašem jinak nevelkém domově?
O bytu naší rodiny na Vinohradech se později říkalo, že nešlo o centrum, ale epicentrum disentu. Třeba se tam mířilo po propuštění z vězení či výslechů. Denně k nám chodilo pět šest známých. Měli „houby“ co na práci. Dělali topiče, uklízeče. Nekonalo se u nás ani tak bytové divadlo anebo semináře, ale třeba schůze Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, prostě debaty, ale i večírky. Máma a otčím, který hrál v kapele DG 307 s Mejlou Hlavsou a Vlastou Třešňákem, za to uměli „vzít“, pokud šlo o večírek.

Mnozí z těch, kteří vás navštěvovali, se stali položkou českého dějinného panteonu. Vy jste je ale poznal jako obyčejné smrtelníky…
Z těch přibližně 242 původních signatářů Charty 77 jsem asi znal většinu. Ty vzpomínky jsou příjemné, šlo o zajímavé lidi. Mejla Hlavsa chodil tak dvakrát týdně, řešili i politiku, trochu dost na můj vkus, když jsem byl malý. Ale hlavně byl nesmírně zábavný společník a měl rád mě i sourozence. Uměl vyprávět vtipy. Václava Havla jsem zažil jako výjimečnou osobnost, nejen proto, že u nás vymaloval předsíň jako antické kulisy pro divadelní představení. Třeba v upoutávkách k filmu Havel působil nerozhodně. Z Hrádečku si ho ale pamatuji zcela jinak. Jako rozhodnou řídící osobnost plnou autority. Vždy jasně řekl, co se bude dít. Působil přátelsky, Olga ale ještě více.

Zažil jsem narozeniny Olgy Havlové na Hrádečku, kde mě překvapila, že hrála ráda a výborně ping-pong. Ivana Magora Jirouse jsem se jako dítě bál, působil jako rvavý, hlasitý typ. Vnitřně však byl citlivý, vnímavý. Psal krásné básně. A rád je recitoval. Rozuměl umění, nesmírně inteligentní a vtipný společník. Zajímavé návštěvy mám spojeny i s biskupem Václavem Malým nebo Petrem Uhlem. Pokud byl zrovna na svobodě. Jak výrazné osobnosti to jsou, jsem si uvědomil až po revoluci. Pro mě šlo o normální přátele. Ale chodila k nám i řada dalších.

Máničky, duchovní, ale i trockisté. Představit si takové osobnosti na jednom místě působí dnes dost surrealisticky. Jak to fungovalo?
Kouzlo disentu bylo v tom, že se lidé snášeli dohromady. Třeba když u nás probíhala párty a Vlasta Třešňák si uvařil buřta v šábes hrnku Jirky Daníčka. To byl ukázkový střet kultur, ale problém z toho nebyl. Kádrování se u nás neřešilo, scházeli se zde bývalí komunisté, lidé z undergroundu i křesťanské komunity.

K životu v rodině disidentů patřily i policejní represe nebo mediální štvanice. Vnímal jste jejich dopad?
Bral jsem to tak, jak to bylo. Takhle to děti akceptují. Ale strach jsem měl. Z policistů v uniformě i bez ní. Když nás zastavili a odvedli tátu či mámu, šlo o strašný zážitek. Vybavuje se mi dodnes, jak u nás zvoní a odvádějí si je. Vzpomínám si též, jak sedím u výslechu, kam jsem doprovázel otce. Tehdy ho předvolali a neměl mě kam dát. Ta situace zůstává živá, jak jdeme do nechvalně proslulé Bartolomějské ulice. Říkali mu: „Myslíte, že když máte syna, že vás nemůžeme poslat do vězení?“

K publikaci jste připojil rodinné vzpomínky. Proč?
Vzpomínky jsem začal publikovat nejprve na Facebooku, část vyšla v novinách a setkala se s velkým ohlasem. Hlavně na normalizaci a StB. Pak jsem ale zjistil, že i děda a praděda se historie velmi aktivně zúčastnili. Stejně jako máma a táta v době normalizace. Příběhy jsem do knihy zařadil, o dějinách podle mne vypovídají ještě více než suchá dějinná data.

Čím vás dějiny fascinují?
V historii jsou úžasné příběhy, jež se samotné uzavírají. Třeba děda za války působil jako partyzán, organizoval paravýsadek. Jenže gestapo se jeho členům a pomocníkům dostalo na stopu. Jeden z členů skupiny mluvil. Děda pak po válce sloužil nějakou dobu u Sovětské armády, u zpravodajců. Kdysi jsem to bral jen jako historiku. Dostal úkol zmíněného zrádce „vyřešit“. Ptal jsem se dědy, co znamená „vyřešit“. Zabít, odpověděl. On se rozhodl úkol nesplnit, protože muž na gestapu mluvil po velkém mučení. Poté, co děda v roce 1977 podepsal Chartu, dotyčný mu napsal ošklivý dopis. Pohoršoval se, jak on, voják, jenž bojoval po boku Rudé armády, mohl zhanobit své jméno Chartou 77.

Prozradíte recept, jak psát o historii?
Znamená to ptát se, bavit se s rodiči, prarodiči. Takhle jsem se dozvěděl třeba o zajímavém pradědovi. Působil jako vedoucí časopisu Radiojournal, za války se zapojil do odboje a zemřel v německé věznici. Hrál za Bohemians fotbal. Každý ve své rodině může najít podobný zajímavý příběh.

Štěpán Korčiš, novinář a autor knihy Století ČSR