COOLna

Vikingové, drsní válečníci a mořeplavci, znali sílu přírody. Změna klimatu se stala součástí vikinské mytologie.

Obavy z klimatické krize nejsou spojeny až s moderní dobou. Vyjadřovali je už vikingové.

Archeologové, filologové a odborníci na dějiny náboženství ze tří švédských univerzit se shodují v tom, že věhlasný Rökský kámen z devátého století je důkazem strachu vikingů z prudké klimatické změny.

Rökský kámen se nachází u jezera Vattern v jižním Švédsku, v osadě Rök. Je považován za první písemný doklad švédské literatury. Obsahuje nejdelší vytesaný runový záznam na světě. Jeho pět stran zdobí více než 700 run (písemných znaků germánských kmenů).

Historici předpokládají, že ho nechal vztyčit válečník Varinn na počest zesnulého syna. Celistvý význam runového kamene byl po dlouhou dobu nepochopen, protože některé části textu chybí.

Vikingy známe jako houževnaté a drsné válečníky. Také oni však znali strach. Podle švédských vědců zaznamenal Varinn ve své staré severštině na kameni strach vikingů z příchodu krutých zim a uvedl smrt svého syna do širší perspektivy.

„Vytesaný nápis pojednává o úzkostech po smrti jeho syna a o strachu z podobné klimatické krize, jaká nastala v šestém století našeho letopočtu,“ píší autoři ve studii o památném kameni publikované ve vědeckém časopisu International Journal of Runic Studies.

Klimatické změna byla pro tehdejší obyvatele pohromou a vzpomínky na ni si vikingové předávali z generace na generaci. Nakonec se otiskly do samotné vikinské mytologie.

Prudkou změnu podnebí patrně vyvolala série sopečných erupcí. Jejich důsledkem byly zima a temnota, které způsobily neúrodu a hladomor. Populace vikingů se během klimatické krize ve Skandinávii snížila nejméně o polovinu.

Text na Rökském kameni popisuje sto let staré bitvy – nejen mezi vikingy a vojsky severských jarlů, ale také mezi světlem a temnotou, teplem a zimou, životem a smrtí. Jsou na něm zaznamenány přírodní jevy, které válečník zažil a mohl je považovat za zlověstná znamení, která podle něj předpovídala blížící se katastrofu.

„Oblohu zbarvila do dramatických rudých odstínů silná sluneční bouře, strašná zima měla za následek špatnou úrodu plodin, nastalo zatmění slunce těsně po jeho východu,“ popisuje chmurné nápisy Bo Gräslund, profesor archeologie z univerzity ve švédském městě Uppsale.

I jedna z těchto událostí mohla u vikingů vzbudit strach. Odkazuje na to v líčení vikingů Fimbulwinter – velká a tři roky trvající zima, která oznamuje příchod Ragnaroku, tedy konce světa.

Patrně to je metafora vztahující se ke klimatické krizi v šestém století, které se vikingové tolik báli.