COOLna

Mezi významné myslitele zabývající se problematikou občanské neposlušnosti řadíme amerického právního filozofa Ronalda Mylese Dworkina a německého filozofa Jürgena Habermase. Oba se shodují v myšlence, že občanskou neposlušnost nelze řadit k běžným právním deliktům; vyjma legality (tj. přípusnost z hlediska pozitivního práva) je nutné brát v úvahu také otázku legitimity (tj. oprávněnost a ospravedlnitelnost z etického hlediska). Dworkin se v díle Když se práva berou vážně ohrazuje vůči rozšířenému názoru, že občanská neposlušnost z důvodu svědomí má být trestána jakožto protiprávní jednání:
„Jak by měl stát zacházet s těmi, kdo z důvodů svědomí nedodržují zákony o povinné vojenské službě? Mnoho lidí si myslí, že odpověď je nasnadě: stát musí disidenty stíhat, a jsou-li odsouzeni, musí je trestat. Někdo dospívá k tomuto závěru snadno, jelikož zastává hloupý názor, že neposlušnost z důvodů svědomí je totéž co protiprávnost. Domnívá se, že disidenti jsou anarchisté, které je třeba trestat dřív, než se jejich narušenost rozšíří. Mnozí právníci a intelektuálové dospívají k témuž závěru zdánlivě na základě promyšlenější argumentace. Uznávají, že nedodržování zákona lze ospravedlnit morálně, trvají však na tom, že je nelze ospravedlnit právně, a domnívají se, že z této banality vyplývá, že
zákon je třeba vynucovat.“
Spojování občanské neposlušnosti s anarchismem bývá poměrně častým jevem. Se stejnou námitkou ostatně odpověděl Masaryk na dopis Albertu Einsteinovi, který se
přimlouval za prominutí trestu radikálního pacifisty Přemysla Pittera. Masaryk Einsteinovu prosbu odmítl se slovy, že pokládá za správné, „aby vedení armády
netrpělo žádnou anarchistickou propagandu proti vojenské službě.“ Historik Zdeněk Bauer v této souvislosti poznamenává, že Pitter již nebyl souzen za akt odpírání vojenské služby, nýbrž za její propagaci a morální podporu odpíračů. oněkud ironicky
se proto jeví skutečnost, že v roce 1991 byl vyznamenán Řádem T. G. Masaryka in memoriam za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva
Dworkin ve svém textu o občanské neposlušnosti poukazuje na fakt, že v americkém právním systému existuje celá řada polehčujících okolností, které mohou státní zá-
stupci vzít v potaz, a na jejich základě následně upustit od žaloby („je-li narušitel
mladý, nezkušený, je-li jediným živitelem rodiny, projevuje-li lítost, je-li zákon nepopulární, nefunkční nebo obecně nedodržovaný, jsou-li soudy zahlceny důležitějšími věcmi a z desítek dalších důvodů.“) Uvedené skutečnosti bývají zohledňovány v případě lidí, kteří porušují zákon se záměrem se neoprávněně obohatit, či za účelem
podvracení státní moci; jedná se tedy o druh motivace, jenž je obecně chápán jako nemorální. Tím však vyvstává otázka, proč není stejným způsobem přistupováno i k těm, kdo porušují zákon o odvodech z důvodů morálních.
U Habermase se setkáme s pojetím občanské neposlušnosti jakožto důkazu vyspělosti demokratického státu. Její existence prokazuje schopnost občanů rozeznat legální
porušení legitimity a dokládá odvahu proti němu vystoupit, a to i s vědomím právních důsledků. Nutnost rozlišování legality a legitimity Habermas opakovaně zdůrazňuje: „Ústavu musí být možné ospravedlnit na základě zásad, jejichž platnost nesmí záviset na tom, zda je s nimi pozitivní právo v souladu, či nikoli. Proto může moderní ústavní stát od svých občanů očekávat poslušnost vůči zákonu jen tehdy, pokud a nakolik se opírá o zásady, které jsou hodné uznání, v jejichž světle pak to, co je zákonné, může být ospravedlněno jako legitimní – či případně zavrženo jako nelegitimní.“
Odpírači občanské poslušnosti z důvodu svědomí považují brannou povinnost za takovou zásadu, jež není hodna uznání; poukazují rovněž na paradox, že ačkoli je válka obecně chápána jako hluboce nemorální záležitost, zákon zároveň trestá ty, kteří se
z náboženských či morálních důvodů nechtějí onoho zabíjení účastnit.
Dworkin i Habermas souhlasí s tím, že tolerování veškeré neposlušnosti ohrožuje společnost v jejích základech; zároveň však dodávají, že z této teze nelze vyvodit, že
by akceptace určitých případů měla za následek zhroucení celé společnosti. Doposud se právo zabývalo výhradně tím, jak má trestat občany, kteří porušují zákon
o odvodech z důvodu svědomí. Následně se společnost v důsledku četných diskusí a protestů začala více zajímat o to, zda je skutečně přípustné, aby byli souzeni. Nyní je
podle Dworkina potřeba zaměřit svou pozornost na hledání takových nástrojů, které
by zajistily svobodu svědomí, a zároveň co nejvíce snížily možné dopady na politiku.