Islandské sopky bývaly velkou hrozbou. Děsivá spící monstra, která jednou za čas vybuchla, chrlila popel a lávu na obydlenou zem, zabíjela lidi i zvířata, ničila domy a způsobovala hladomory.
Dnes o nich díky vědě víme mnohem víc, rozumíme tomu, proč vybuchují, naši geologové nás často dokážou varovat dřív, než k tomu vůbec dojde. Takže dnes už se Islanďané nebojí, své vulkány milují, ostatně po nich pojmenováváme i své děti. Když pak nějaký vybuchne, každý se tam snaží dostat a vidět to. Což není dobrý nápad.
Knihy – a stejně tak i filmy – o erupcích sopek tu byly vždycky. Už od dob antických autorů Tacita a Plinia mladšího, kteří popsali zkázu Pompejí v roce 79 před Kristem.
V historii Islandu jsme zaznamenali řadu výbuchů sopek stejně jako lidí, kteří rozebírali, zda to bylo znamení toho, že se bohové zlobí, anebo jen přírodní úkaz, a to už někdy od roku 1000 našeho letopočtu.
SIGRÍĐUR HAGALÍN BJÖRNSDÓTTIR, novinářka, spisovatelka a moderátorka
COOLna 
Napsat komentář