Dost času jsem jako dítě trávila sledováním lidí a přemýšlením o tom, co vedlo k jejich chování. Proč někdo umí být šťastný, a někdo se sotva vleče? Proč někdo cítí bolest druhých, a někdo dokáže nad bezprávím mávnout rukou? Ráda jsem pokládala nepohodlné otázky už jako malá.
Když jsem vyrůstala, začala jsem vnímat, jak se svět rychle točí a lidé se za něčím ženou. Ta rychlost mě frustrovala, protože já jsem na všechno potřebovala mít času víc. Víc času na pochopení zadání, na souvislosti, na čtení, na zapisování, na zkoumání ze všech stran. Ale ten čas pro mě nebyl. A protože lidé kolem mě ten čas uměli používat, a já ne, připadala jsem si divná. Snažila jsem se tedy přizpůsobovat všemu a všem, abych trochu zapadla. Bývalo mi kvůli tomu často špatně, byla jsem takový psychosomatický uzlíček. Bolívala mě hlava, uši a břicho, byla jsem pořád unavená. Tak unavená, že když jsem konečně s nadšením zahájila nějakou činnost, v polovině mi pak došel benzin a málokdy jsem to dotáhla do konce. Tak se projevovala moje vysoká citlivost v dětství, kdy jsem já ani mí rodiče neměli o této lidské vlastnosti moc informací.
S příchodem dcery jsem se jen upevnila v tom, jak moc důležité je, aby člověk tvořil život podle svých hodnot. Sebrala jsem odvahu, „vyoutovala se“ se svou vysokou citlivostí u nejbližšího okolí a začala na Facebooku a Instagramu sdělovat, jak prožívám svět. Mou motivací je pojmenování jevů, které jsou běžnou součástí života citlivější menšiny, ale o kterých se málo mluví. Chci tento status quo trochu vyvažovat a podpořit tak ostatní citlíny k láskyplnějšímu přístupu k sobě. Vytvořila jsem i facebookovou skupinu Vysoce citlivé psaní. Je určená pro citlivé autory, kterým psaní pomáhá žít v souladu sám se sebou. S lidmi svého kmene tak konečně sdílím tuto vzácnou berličku, která mi pomáhá k přijetí vlastní citlivosti.
Věra Pospíšilová
Text vznikl díky podnětu pana Ondřeje Fafejty z Institutu pro vysokou citlivost.
COOLna 
Napsat komentář