COOLna

Jsem zvyklý číst o češtině jen nepříliš záživné publikace. Nad vaší nejnovější knihou jsem se ale bavil. Možná i proto, že není jen o češtině, ale také o lidech, kteří ji užívali dříve a užívají dnes. Bylo vaším cílem něco ve stylu: tentokrát nejen o češtině, Češích, ale i našich sousedech, jazykových prohřešcích a hlavně zábavně?
Bez zábavy, vtipu a srovnání s jazykovým okolím by to ani nešlo. Nepsali jsme přece učebnici. I když i ta by měla být alespoň trochu zábavná, aby se vůbec dala číst. Kromě toho: šířit znalosti nejenom o češtině, ale také o jazycích, které nás obklopují, má vždy význam. Cizí jazyky také češtinu ovlivňovaly a stále ovlivňují.

Jen se podívejte, kolik proniklo do češtiny anglických slov. A také kolik původně německých, francouzských, italských či latinských výrazů s ní časem splynulo. I když mnohé z nich už jako cizí nevnímáme, protože ta slova jsou s námi třeba už pět set a někdy i přes tisíc let. Například slova kostel či mše a další spjatá s křesťanstvím k nám přišla už za dob Cyrila a Metoděje.

Nikdy bychom se tedy neměli dívat jen na vlastní dvorek, protože nám budou jinak unikat souvislosti rozvoje našeho jazyka, a tedy i dorozumívání.

Ocituji jednu pasáž knihy: „Skutečným důvodem pro styl a rozsah úprav spisovné češtiny (…) bylo rozhodnutí změnit spisovný jazyk tak, aby jej zvládali i soudruzi vybavení poněkud nižším intelektem.“ Věnuji se i historii, ale o tomto totalitním excesu jsem netušil. Až mě zamrazilo.
Věřím. Takové ale bylo rozhodnutí Ústředního výboru Komunistické strany Československa někdy kolem roku 1987. A možná vás překvapí i to, že zmíněná nižším intelektuálním schopnostem mnohých soudruhů na míru ušitá pravidla platí dodnes.

Nebyla za třicet let změněna?
Ne. A jen těžko říct, co s tím dělat. Vracet to do dřívějšího stavu? A co by to způsobilo ve školách? Každopádně je ale důležité vědět, jaké byly důvody tehdejších jazykových úprav. A jaká to tudíž byla absurdní doba. Že vládnoucí strana rozhodovala i o tom, že je potřeba změnit normu spisovné češtiny – a to jen proto, že komunističtí papaláši nebyli schopni mluvit kultivovaným jazykem.

Jak ty jazykové úpravy vypadaly?
Například tvary děkujou či pracujou se podle Pravidel českého pravopisu, která vstoupila v platnost v roce 1993, změnily ve spisovné. Podobně bylo dříve jedině možné spojení bez čtyř chlapců, ale podle pravopisné reformy se stalo spisovným i bez čtyřech chlapců. „Pospisovnila“ se nedbalá výslovnost. Podle těchto pravidel je možné i ve spisovné češtině vyslovovat třeba řemesník či Hračany. Kvůli nevzdělaným okresním tajemníkům KSČ se prostě staly takzvaně spisovnými i formy, které do kultivovaného, prestižního jazyka evidentně nepatří.

Každý, kdo má jen zlomek jazykového citu, musí přece nahlédnout, že jde o stylově mnohem nižší – a svým způsobem i pokleslejší – útvary. Ty ale byly najednou povzneseny do spisovné češtiny. Bylo to vše vedeno snahou, aby stranické vedení mohlo jednou spokojeně konstatovat: „Naši soudruzi mluví spisovně.“ Jen se to celé trochu opozdilo do doby po roce 1989, ale přesto ta pravidla spatřila světlo světa.

Nakolik ovlivňují či degradují zmíněná pravidla současnou češtinu?
Kultivované mluvčí to z velké většiny minulo, což se dá i obrátit: kultivovaní mluvčí jsou ti, které to, přinejmenším většinově, minulo.

Opravdu bychom se s Janem Husem či s jeho vzdělanými vrstevníky dnes už nedomluvili, anebo jen velmi těžko?
Když se domluvíme rukama nohama třeba i s Bulhary, tak bychom se domluvili i s Husovými současníky. K běžné konverzaci, na kterou jsme zvyklí, by to ale mělo hodně daleko. Od té doby přece jen uplynulo přes šest set let.

Rozhovor s Janem Husem by tedy pro nás byl opravdu velký problém. A nejenom jazykový: tehdejší myšlenkový svět Čechů byl o dost jiný. Jak bychom se s nimi asi bavili o mobilních telefonech anebo třeba o jasmínovém čaji, který teď spolu popíjíme? A změnil se i význam slov. Třeba výraz úplatek znamenal tehdy jakoukoliv, i zcela nekorupční platbu. Při rozhovoru s Husem by tedy zákonitě docházelo k závažným nedorozuměním. Tehdejší čeština byla zkrátka opravdu o dost jiná.

Každý jazyk se vyvíjí. Ani dnešní generace Italů nemůže bez vysvětlivek číst Božskou komedii od Danteho Alighieriho. A do značné míry to platí rovněž o Williamu Shakespearovi. Ostatně pokud vím, tak jeho hry se hrají v Anglii mnohem méně než jinde ve světě. Na Shakespeara tak chodí v Anglii jen vybrané publikum, které je schopné jeho jazyku porozumět.

Skládáte tím hold českým překladatelům Shakespeara?
To v každém případě. Skláním se tak před Josefem Václavem Sládkem, Erikem Adolfem Saudkem anebo Martinem Hilským, abych jmenoval alespoň některé. V každém století či desetiletí tak máme k dispozici nový překlad Shakespeara do současné, a nám tedy srozumitelné češtiny. Rozumíme mu tudíž díky skvělým překladatelům. Zato v Anglii si nikdo netroufne překládat Shakespeara do současné angličtiny – s tím následkem, o němž jsme hovořili.

A kdy naši předci začali konečně mluvit pro nás již srozumitelnou češtinou, takříkajíc poslechem na „první dobrou“?
Šlo o velmi postupný proces. Nelze určit přesné datum. Ale myslím si, že prvním takovým obdobím by byla doba Bible kralické, což je zhruba přelom 16. a 17. století. To je do značné míry dáno i tím, že když obrozenci vytvářeli na začátku 19. století spisovnou češtinu, tak se snažili obnovit právě jazyk Bible kralické. Vrátili se tak vlastně o dvě staletí zpět a přenesli jazyk svých předků k nám.

S Janem Amosem Komenským byste tedy mohl vést už celkem plynulý rozhovor. I když ani tam by se to neobešlo zcela bez zádrhelů: kdo dnes užívá slovo kšaft ve smyslu závěť? Známe je jen ze školy, z titulu jeho Kšaftu umírající matky Jednoty bratrské. Takže ani s Komenským by nebyla vaše domluva stoprocentní. Stoprocentně se domluvíme jen se svými vrstevníky. A možná leckdy ani s nimi ne. Ale to mívá jiné příčiny.

Jazyk a jeho úroveň tedy odráží vždy úroveň rozvoje společnosti, a tedy i způsob myšlení a jednání lidí?

Samozřejmě. Jazyk je sociální jev. Odráží tudíž úroveň společnosti: její hodnoty, vztahy, materiální i duchovní rozvoj.

Nakolik vlastně jazyk odráží národní povahu či mentalitu?
Tak to je otázka spíše pro psychology. Ale ano: jazyk vždy víceméně odpovídá mentalitě toho či onoho národa. Člověk se učí mateřštinu téměř od narození a jejím prostřednictvím přitom poznává svět. Jinými slovy: ne všechno, co víme, jsme získali osobní zkušeností. Mnoho poznatků nám předali svými slovy rodiče, učitelé, blízcí anebo i četba.

Člověk se tedy od raného dětství dozvídá – a to ve strukturaci konkrétním jazykem – něco o svém národu, o společnosti, ve které vyrůstá, o světě. Čímž se formuje i jeho povaha. Češi jsou tak tím pádem jinak zformovaní než třeba Francouzi či Němci.

K několika jazykům, jimiž plynně vládnete, patří i němčina. Vypovídá tedy tento jazyk o povaze Němců? O smyslu pro pořádek či přesnost?
Je to tak. Němčina je strukturovaná, velmi přesná ve vyjadřování. Odráží tedy i přesnost a důkladnost Němců. Ale znovu: když se malý Němec či Němka narodí, tak poznávají svět přes jazyk svých rodičů. Jazyk je tedy té přesnosti učí.

Jak například čeština zformovala nás, naši mentalitu „českých holubičích povah“?
V češtině nám poměrně hodně záleží na určení typu slovesného děje: přijdu, přicházím, přicházívám… Tohle třeba v němčině není. Ta má naopak určité a neurčité členy, věcnou určitost a také dlouhá složená podstatná jména, přesně určující, o jakou věc či záležitost se jedná – byť často na úkor libozvučnosti.

Češi jsou proto ve srovnání s Němci ve vyjadřování často méně přesní. Netrpíme akurátností, která je tolik typická pro Němce. Ale na druhou stranu – mnoho věcí by mezi Čechy a v českém státě lépe fungovalo, pokud bychom byli přesnější, striktnější, důkladnější. Jestli to souvisí i s vámi zmíněnou „holubicovatostí“, to si netroufám soudit, avšak v souhrnu vám dávám za pravdu: jazyk ovlivňuje mentalitu národa.

Karel Oliva, jazykovědec