Pro Otu Pavla je úhoř vzácná ryba, protože se nedá chytit. Pro hlavní hrdinku vašeho románu, Čecho-Japonku Sáru Fukuharovou, je vzácná, protože vymírá. Je vědkyní z ústavu pro výzkum mořských organismů a román začíná interview, které vede s novinářem Tojamou o japonských úhořích. Pojďme si tu literární situaci zopakovat. Redaktor uvádí, že zatímco úhoř evropský je kriticky ohrožený, úhoř japonský je zatím „jen“ ohrožený. V Japonsku je to nesmírně oblíbená ryba. Jak je možné, že ji Japonci stále smí jíst?
Odpověď neznám. Jsou tu sice různé pokusy, jak tento rybolov regulovat a jak regulovat i odchov úhořů v sádkách, ale nestačí to. Poptávka je stále obrovská, takže úhoř mizí.
Úhoř je tučná ryba, proto se v Japonsku jí tradičně hlavně v létě. V zemi jsou vyčerpávající vedra a konzumenti věří, že jim tučný úhoř pomůže náročné léto překonat. Ve skutečnosti je to samozřejmě zavádějící, zmíněné tvrzení je spíše reklamou, protože úhoři ulovení v létě zdaleka nejsou tak tuční jako ti chycení na podzim. Je kolem toho taková bublina, která tady přetrvává už od období Edo (období japonských dějin mezi lety 1603-1867). Jí se v různých řetězcích rychlého občerstvení a dá se běžně koupit v každém druhém obchodě mražený nebo v konzervě, což je šílené.
Fascinující je také životní cyklus úhořů, dlouho se vyvíjejí a pak urazí obrovskou vzdálenost. Rozmnožují se v Mariánském příkopu, vylíhnou se v Pacifiku, jejich larvy pak putují na Tchaj-wan a do Jižní Koreje a Japonska. Proč je tak obtížné je vypěstovat v zajetí?
V první řadě musím upozornit, že nejsem biolog, informace jsem čerpala z různých článků a dalších vědeckých materiálů. Z toho, co vím, úhoř pohlavně dospívá během dlouhého putování z řek do místa vytření v moři. Nasimulovat tu plavbu v umělém prostředí je velmi obtížné, ryba v něm přirozeně nedospěje. Existují velké snahy vypěstovat ji nějak laboratorně a dosáhnout toho, aby se co největší množství úhořů narodilo z uměle oplodněných vajíček. Pohlavní dospívání pak chovatelé dohánějí vpichováním různých hormonů. V takových podmínkách je možné vypěstovat druhou a třetí generaci, ale je to velmi náročné. Úhoř navíc dospívá mnohem déle než ostatní ryby, takže je to dost riskantní metoda, protože mnoho jedinců nepřežije. Procento vypěstovaných dospělých ryb z vajíček je velmi malé a obrovskou poptávku vůbec nepokryje. Věda je ještě velmi daleko od okamžiku, kdy by si mohla říct: „Jsme za vodou, úhoř je zachráněn.“
O Japonsku se v souvislosti s neetickým rybolovem hovoří často, třeba i kvůli lovu velryb. Svět ale kvůli změně klimatu a vymírání druhů postupně ideově zelená. Nejvíc asi Evropa a v závěsu za ní Spojené státy. Jak je na tom Japonsko, mění se už tímto směrem, nebo nikoliv?
Když budu mluvit jen za sebe, tak takový vývoj v překotně pozitivním smyslu nepozoruji. Čistě v souvislosti s rybami se ve velkém konzumují úhoři, velryby i tuňáci. Ne že by lidé neměli informace, ale nedospělo to do fáze, že by si na to dávali extrémní pozor a některým druhům se třeba vyhýbali. V obecném měřítku tu tendence ke zlepšení jsou, objevují se elektrická auta, třídí se odpad a tak podobně. I když v souvislosti s tím tříděním zase Japonci nesmírně nadužívají plastové obaly.
Při rešerších ke knize jsem se právě na mytologii zaměřovala. Není to úplně kodifikováno, ale můžeme se v té souvislosti bavit o dvou hlavních oblastech. První z nich je šintoismus. Zvířat, která Japonci považují za božská, je více a úhoř je jedním z nich. Je sluhou božstev v mišimské svatyni, to znamená, že nosí modlitby lidí tamním božstvům, zároveň jej věřící opěvují jako posvátnou bytost. Symbolizuje velkou vitalitu, Japonci se k němu modlí za bezpečný porod a spojují ho i s mateřstvím. V přeneseném slova smyslu zaručuje ryba také nekonfliktní manželství. Druhou oblastí jsou lokální legendy. Traduje se v nich například, že úhoř někoho utopil a jak se s takovým bájným tvorem místní vypořádali. Obecně však povědomí o úhoři v mytologii není nijak velké.
V Japonsku jsou i místa, kde se úhoř nejí vůbec, nebo oblasti, kde ho úřady úplně zakázaly lovit. V této konkrétní lokalitě ho pak lidé opravdu nejedí, ale hned za horou konzumace vesele probíhá. To je vlastně jeden z rozporů, který mě vedl knihu napsat.
Anna Cima, japanoložka
COOLna 
Napsat komentář