COOLna

Také mám v sobě malou dušičku, která mi našeptává, že kdyby se k nárůstu rasismu už tenkrát vláda postavila jinak, možná by nebylo tolik zavražděných a pronásledovaných lidí. Možná bych se už jako dítě nemusela bát chodit po základní škole, protože se plno mých spolužáků rozhodlo být najednou mým nepřítelem a přátelit se s kamarádem Hitlerem.

Možná, anebo také ne.

Všechny mé nemilé zkušenosti a vzpomínky jsou mou součástí, nejsem zapšklá, ba naopak jsem tím vším obohacena. Obohacena smyslem pro spravedlnost, snahou hledat otázky a odpovědi tam, kde jsou dveře dávno zavřené, a schopnost nezlomit nad člověkem hůl, i když pochybil. K tomuto velká většina z nás dojde postupem času ruku v ruce s vlastním vývojem. Dítě příkoří vnímá už od dětského hřiště, školky a školy. Na toto ve své povídce vzpomíná Lubomír Čipčala, absolvent transkulturní komunikace: „Dvě spolužačky třeba upravily hru na babu tak, že když jsem se někoho dotkl, dotyčný hlásil: ‚Fuj, mám Čipčalu!‘ a otřel si dlaní místo, kde jsem se ho dotkl, a snažil se ‚mě‘ někomu dát.“

Máme svoje zkušenosti, zažili jsme to všichni, a přesto se setkáváme s tím, že nám leckdo nevěří, protože ten „leckdo“ si šel a jde svou linií. Je to podobné jako s holokaustem. Ti, kterým se vůbec nehodí, ho zpochybňují, ale zaplať pán bůh, že na světě máme přeživší a že jejich osobní výpovědi nemůže zpochybnit nikdo.

Ale to už jsme jinde, je to jiná vesnice…

Věra Horváthová Duždová