Dnešní ženy celkem běžně obouvají boty velikosti 42 i 43. Stranou nezůstávají ani muži. Chlapci na prahu puberty potřebují obuv, která by jejich otcům byla velká i v dospělosti.
Ještě v druhé polovině minulého století byla dámská velikost 40 téměř ostudou a její majitelky ji div že netajily, dnes je tou vůbec nejběžnější, mnohé ženy však často potřebují i 42 a 43. Situace se ovšem změnila i v obchodech. Zatímco dřív prodavači s nezájmem odesílali „nestandardní“ zákaznice a zákazníky do specializovaných prodejen, nyní už pochopili, že jsou naše nohy jiné než dříve a zaslouží si odpovídající výběr. Také výrobci se změnám začali přizpůsobovat.
Mimochodem, i francouzský tvůrce vyhledávaných lodiček s typickou červenou podrážkou Christian Louboutin vytváří dámskou obuv „až“ do velikosti 42,5. Na druhou stranu, na velikostní škále začíná na současné nejmenší francouzské dámské velikosti obuvi, a to 34. (Jen pro srovnání, tyto boty by padaly francouzské královně a manželce Ludvíka XVI. Marii Antoinettě z nohy. V dospělosti nosila střevíčky odpovídající dnešní 33.)
Změna velikostí je znát i na celebritách, byť neplatí absolutně, že by dříve neexistovaly hvězdy s většími chodidly. Herečka Audrey Hepburn (1929–1993) potřebovala boty odpovídající „naší“ 42 či 42,5, což v té době rozhodně nebylo běžné. Ona sama se za své „velké nohy“ styděla a přiznávala to i v rozhovorech. Na horní hranici normy byla i Marylin Monroe s osmatřicítkou.
S posměšky vůči svým „moc velkým“ chodidlům se setkávala i úspěšná modelka 70. let Jerry Hall, která na dotaz britského deníku The Guardian odpověděla, že na sobě nejvíce nesnáší „velká chodidla“. Obouvá velikost 42. Tu nosí i modelka Kendall Jenner, která celkem otevřeně mluví o tom, že „má dlouhé prsty“, za něž byla dokonce veřejně kritizována s tím, že jsou „neatraktivní“.
Ona sama si však z posměšků nic nedělá a běžně nosí otevřené sandálky na vysokých podpatcích. Britská herečka Kate Winslet v době, kdy s Leonardem di Capriem natáčela filmový Titanic, potřebovala stejně velké boty jako on, tedy „devítky“ (naše 42). A zažívala posměšky, že místo bot potřebuje „kánoe“.
Jisté předsudky vůči „velkým dámským chodidlům“ z časů docela nedávných přetrvaly dodnes. „Vzpomínám si, že když jsem před pětadvaceti lety šla do tanečních, tak elegantní dámské boty ve velikosti 42 u nás na maloměstě v obuvi neměli ani jediné. Dokonce se mi tehdy prodavačka vysmála, že si mám sehnat lodě. Moje patnáctiletá dcera potřebuje boty dokonce ve velikosti 43, ale když jí někdo zkusí říct, že má ‚moc velké nohy‘, s drzostí puberťačky ho pošle někam,“ popisuje čtyřicetiletá Mirka, která si podle svých slov užívá to, že dnes už kvůli nákupu obuvi nemusí složitě dojíždět do specializovaných prodejen, ale jednoduše si na internetu vybere, co potřebuje.
To, že se lidská chodidla mění, přesněji se zvětšují, je něco, co asi nepřekvapí nikoho, kdo v posledních letech nakupoval boty pro své potomky. Rodiče vcelku běžně pořizují dětem na prahu puberty stejnou velikost jako mají oni sami v dospělosti, ale i větší. „Řada prodavaček může dosvědčit, že před dvaceti lety končila nabídka dámských vzorů velikostí 41, a to jen některých. Dnes jsou běžně poptávány velikosti 42 i 43,“ přibližuje Milan Heinrich, historik a vedoucí sbírky obuvi Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně.
I když současná obuv zde v muzeu není zastoupena dostatečně reprezentativně, aby bylo možné činit jednoznačné závěry, uznává, že se lidská konstituce celkově mění a to se promítá i do toho, jak malé či spíše velké jsou pak boty, které nosíme.
Vysvětlení nabízí třeba pohled do interiérů hradů a zámků, kde je nábytek tehdejší honorace na naše současné rozměry jednoduše „malý“. Lidé dříve byli skutečně po všech stránkách drobnější konstituce, než jsme my nyní. Neznamená to, že by neexistovali vysocí či celkově mohutní jedinci, ale byli spíše výjimkou. V roce 2021 byla v žurnálu Nature publikována britsko-americká studie, která tento rozdíl vysvětluje.
Na rozdíl od našich předků máme kvalitnější a dostupnější potravu a tolik nás nesužují různé infekce. Hypotalamus tudíž dokáže na začátku dospívání vyslat signál, že jídla je dost a nastal čas rychle růst. Když je zdrojů dostatek, přichází tento signál dříve. S celkovou tělesnou výškou se pak logicky zvětšuje i plocha nohou.
Ve zlínských sbírkách mají pánské polobotky a farmářky vyrobené firmou Konty pro amerického basketbalistu Shaquilla O’Neala, který působil v NBL v letech 1992 až 2011. „Délka stélky je u obou modelů 410 mm. Když uvážíme, že O’Neal měří 216 cm a během své sportovní kariéry vážil 147 kg, jsou boty v té správné proporci,“ dodává Heinrich s tím, že součástí sbírek jsou i ve své době „obří“ dámské lodičky vyrobené Svitem Gottwaldov v 60. letech pro zákaznici z Karlových Varů. „Zatímco tehdy byla její velikost 44 naprosto šokující, dnes už se nejeví jako nereálná,“ konstatuje historik.
Rostoucí chodidla zachytil i britský výzkum National Sizing Survey. Podle něj průměrná dámská velikost obuvi před sedmdesáti lety byla při přepočtu na evropské číslování pouhých 32, před deseti lety to bylo 39. Tehdejší předseda Britské podiatrické asociace Michael Paynton bulvárnímu deníku Daily Mail tvrdil, že se během více než čtyřicetileté praxe standardní velikost nohou „dramaticky změnila“: „Je to součást procesu evoluce. Obecně se jako lidé zvětšujeme a stáváme vyššími.“
Výzkum katedry antropologie a genetiky člověka Přírodovědecké fakulty UK v Praze ukázal, že se u chlapců ve věku od šest do sedmi let chodidlo od roku 1985 v následujícím čtvrtstoletí prodloužilo o centimetr, u stejně starých dívek o půl centimetru.
Ke změně ve velikosti obuvi může ovšem dojít i během jednoho lidského života, a to i po ukončení růstu v období puberty. Důvodem je jak postupné rozvolňování vazů a klenby nohy, tak i změna naší tělesné konstituce i váhy. Poměrně běžně potřebují větší a obvykle také širší boty ženy během těhotenství nejen kvůli nárůstu hmotnosti, ale i změně těžiště těla.
Se změnami tělesné schránky se vyrovnává třeba česká značka Vasky, která se odvolává na zlínskou obuvnickou tradici. „Zatímco v polovině 20. století byla průměrná velikost ženských bot 36, dnes je to 39 až 40. U mužů se změnila z velikosti 39 na dnešní nejběžnější 43 a 44,“ říká Karolína Ježková, mediální zástupkyně společnosti. V praxi tak vyrábí naprostou většinu modelů „unisex“, a tak si mohou lidé dovolit větší škálu velikostí, od čísla 34 po číslo 50. „Máme na to velmi pozitivní reakce. Nabídka trhu v nadrozměrných i podměrných velikostech je velmi omezena a my jsme rádi, že můžeme vyjít vstříc většině zákazníků. Určitě plánujeme v tomto směru pokračovat,“ dodává.
Ve velikostech obuvi napříč národy či spíše kontinenty existují značné rozdíly, a to nejen co se délky, ale i šířky a výšky nártu týče. Před třemi lety prestižní vědecký žurnál Nature publikoval mezinárodní analýzu zahrnující data o 1,2 milionu mužských i ženských chodidel napříč Evropou, Asií a Severní Amerikou na základě údajů 3D scanů získaných od zákazníků v obchodech s obuví. Autorský tým popisuje, že „správný střih je základním očekáváním zákazníků“.
Měření žurnálu Nature ukázalo, že v Evropě, Asii i Severní Americe měly ženy vždy menší chodidla než muži. To není asi žádné překvapení. Současně se ale také badatelům vyjevilo, že jak muži, tak ženy v Asii mají širší chodidla než lidé v Evropě a Severní Americe. Naopak v Evropě byly zaznamenány nejvyšší nárty mezi sledovanými populacemi.
„Tato studie potvrzuje výrazné rozdíly ve střední šířce, výšce nártu a šířce paty mezi mužskými a ženskými chodidly ve všech třech oblastech,“ konstatují autoři s tím, že prakticky to znamená vyrábět různé velikosti, ale i střihy bot nejen podle jednotlivých regionů, ale i pohlaví. Nestačí tedy dámské boty „jen zvětšit“, aby je mohli pohodlně obout muži.
Navíc „průměrné boty“ jednoho z kontinentů už nebudou odpovídat průměru jinde: „Boty by tedy měly být vyvíjeny samostatně pro každý region a pohlaví, aby byly vzaty v potaz rozdíly. Pro asijský trh by měly být širší než ty určené pro evropské a severoamerické trhy a boty pro evropský trh by měly být vyrobeny s vyšším nártem ve srovnání s obuví pro Severní Ameriku a Asii.“
Vlastní systém číslování bot či přesněji jeho plošné používání je záležitostí moderní doby, začalo se rozšiřovat až na přelomu 19. a 20. století. Vůbec první pokus o číslování se ale objevuje v době anglického krále Edvarda II., který v roce 1324 vydal nařízení, že se jedno ječné zrno stává měřicí jednotkou pro velikost nohou. Reagoval tím na požadavky obchodníků na vytvoření jednotného systému velikostí. Tři zrna ječmene odpovídala jednomu dnešnímu palci, což je zhruba 2,5 cm.
V historii byla malá noha u žen považována za přitažlivou a někteří antropologové dokonce tvrdí, že je to jediný sexuální znak, na kterém se shodovaly všechny kultury. Mnoho žen kvůli tomu muselo hodně trpět. Někde „pouze“ tím, že od dětství nosily menší obuv, v Číně byl tento znak atraktivnosti násilně vynucován mrzačením.
Svazováním i lámáním kostí už u malých holčiček ve věku pět až šest let se docilovalo takzvaných lotosových nohou s maximální velkostí chodila odpovídající dnešnímu číslu 26. Ženy kvůli bolesti a jinak postaveným chodidlům pak i jinak chodily, jakoby po špičkách, což mužům přišlo krásné. Tato zvrácená tradice byla zakázána až v roce 1949, poslední továrna vyrábějící boty na lotosové nohy byla zavřena v devadesátých letech.
Větší boty, než byla skutečná velikost nositele, byly naopak vyhledávané ve středověku. Rozdíl mezi skutečnou velikostí nohy a velikostí bot určoval sociální postavení. Dnes volí členky britské královské rodiny, ale nejen ony, o půl čísla větší společenskou obuv z praktických důvodů, aby se vyhnuly otlakům či puchýřům.
COOLna 
Napsat komentář