COOLna

Rybníky mají v české krajině nejen silnou tradici, ale i nezastupitelný význam: mohou zabránit záplavám, zadržují vodu, vyrovnávají mikroklima, dodávají vlhkost během horkých dní, zvyšují biodiverzitu a poskytují životní prostor organismům. Cílem takzvané udržitelné akvakultury je podle docenta Vladimíra Žlábka z Fakulty rybářství a ochrany vod JU najít balanc a kompromisní řešení mezi touto ekosystémovou službou rybníků a intenzivním rybářským hospodařením.

Extrémně horké léto opět připomnělo, že zemědělství se bude muset vypořádat se změnami klimatu. Jakou roli v tom může hrát podpora rybníkářství a ochrana vod?
Kromě globálně se zvyšující teploty bude nejen pro zemědělství velkou výzvou vyrovnat se s extrémy nedostatku, ale i nadbytku vody. Strukturu krajiny člověk významně pozměnil, velkou plochu využíváme k zemědělskému hospodaření. Nově zaseté pole ve svahu k potoku nebo říčce nezadrží stejné množství vody jako louka nebo křovinami zarostlý pás v okolí vodního toku. „Moderní“ zemědělské praktiky vedou k neustálému snižování organické hmoty v půdě, tím se snižuje její schopnost zadržovat více vody. Navíc použitím těžké mechanizace dochází k utužování a tím dalšímu snižování kapacity půdy pojmout a udržet vodu. Rybníky v takové kulturní krajině s intenzivní zemědělskou činností fungují jako poslední bariéra před tím, než proud vody z povodí vletí do větších toků, kde již působí nekontrolovatelné záplavy.

A když je naopak období sucha?
I v opačném extrému rybníky významně ovlivňují mikroklima tím, že do krajiny uvolňují nashromážděnou vodu. Rybníky v takových situacích mohou významně pomoci, ale řešení situace musíme hledat ve změně hospodaření v krajině vedoucí k navýšení retenční kapacity v celém povodí. Z tohoto pohledu je nezbytný tlak široké společnosti, změna legislativy a správné nastavení priorit podpůrných dotačních programů neboli dlouhodobé strategie hospodaření v krajině. Každopádně třikrát větší rozloha rybníků, kterou měly české země ve středověku v porovnání se současnými 50 tisíci hektary, by se nám v současné situaci hodila.

Tvrdíte, že pokud rybáři nebudou mít důvod rybníky udržovat v dobré kondici, přijdeme o ně a tím i o celý ekosystém. Myslíte, že takový scénář reálně hrozí?
Ta situace je trochu složitější. Jedním z hlavních cílů majitelů nebo nájemců rybníků je finanční zisk z produkce ryb. Nejvyšších výnosů je možné dosáhnout intenzivním hospodařením, které vede k vysokému vnosu živin a případně dalších cizorodých látek do celého ekosystému. V takových případech se nezřídka setkáváme s nadměrnou eutrofizací samotných rybníků, ale také navazujících vodních toků. Pokud bychom přijali přísná legislativní opatření zcela omezující rybářské hospodaření na rybnících, měli bychom v rybnících krásně čistou vodu, ale v regionu by přišla o práci řada rybářů a majitelé rybníků nebudou mít prostředky pro nutnou neustálou a velice nákladnou údržbu těchto vodních staveb. Pro uspokojení potřeb rybářů na jedné straně a zajištění dalších takzvaných ekosystémových služeb rybníků je nutné najít kompromisní řešení. Taková řešení budou zahrnovat použití nových technologií, optimalizovaných metod odchovu ryb, výběr vhodných rybích obsádek, použití alternativních krmiv a aplikace principů cirkulární ekonomiky.

Jde to ale bez potřebných finančních kompenzací?
Obávám se, že aby byla přijata skutečně konkurenceschopná opatření, bude potřeba nastavit také další podpůrné mechanismy, včetně těch centrálních dotačních. Kombinací nastíněných opatření můžeme dosáhnout dostatečných finančních příjmů pro provozovatele rybniční akvakultury a zároveň si dopřát procházky po upravené hrázi rybníka s čistou vodou, pozorovat hnízdící vodní ptáky a užívat příjemné mikroklima.

Produkce akvakultury v EU spíše stagnuje. Jak podle vás zajistit její růst? V posledních letech se čím dál více mluví o udržitelné a konkurenceschopné akvakultuře.
Celosvětově se mluví o takzvané blue revolution. Hlavně asijské země se obracejí k mořské, ale i sladkovodní akvakultuře jako ke zdroji vysoce kvalitních potravin s obrovským, dosud nevyužitým potenciálem. Snažíme se, aby Evropa v tomto směru nezůstala pozadu. Je pravdou, že Evropa celkovou kapacitou nemůže konkurovat velkým asijským trhům, ale stále představujeme inkubátor nových technologií jak v oblasti chovu, genetiky, molekulárních metod, tak i v oblasti vývoje a produkce krmiv. Nejvýznamnější výzvou je zajištění udržitelných zdrojů krmiv, vody a energie.

Jak najít balanc mezi konkurenceschopností a ochranou životního prostředí? Nebo to spolu bezprostředně souvisí?
Tyto dva aspekty spolu souvisí opravdu úzce. Bez správného nastavení využití nových přístupů hospodaření a mechanismů pro kompenzaci ekonomických ztrát ve prospěch ekosystémových služeb nebude systém tradiční rybniční akvakultury ve stávajících podmínkách fungovat ke spokojenosti obou stran. Příklady nevidíme jen u nás. Před několika lety jsem v rámci spolupráce s výzkumným ústavem pro rybářství ve Vietnamu (RIA1) navštívil zátoku Halong. Překotný rozvoj příbřežních akvakulturních farem během poslední dekády způsobil vážné poškození místního mořského ekosystému, vedl k rapidnímu snížení kvality vody v důsledku silné eutrofizace. Intenzivní rybářství neohrožuje pouze přímo místní ekosystém, ale může mít také nepřímý dopad na turistický ruch, který je pro tuto okouzlující oblast ekonomicky velice důležitý.

V poslední době často slýcháme o welfare zvířat. Platí to i pro rybolov?
Samozřejmě, ryba jako obratlovec je chráněna příslušnými zákony. V případě výzkumu je nutné počítat s nutností naplnění podmínek zákona na ochranu zvířat proti týrání a s tím spojeného využití zvířat k experimentálním účelům. Platí zde pravidlo 3R (replacement, reduction and refinement, tedy náhrada, snížení počtu a snížení dopadu). Stále přísnější pravidla jsou legislativně zaváděna také v případě akvakulturní praxe. Řeší se například welfare vánočních kaprů v kádích a jejich odnos domů v živém stavu, jejich umístění do teplé chlorované vody ve vaně nebo nešvar posledních let –⁠ jejich zcela nesmyslné zpětné vypouštění do řek nebo rybníků. Zde můžeme očekávat v brzké době nové legislativní omezení.

Co podle vás může Česká republika přinést Evropské unii v oblasti akvakultury? Nepatříme sice k hlavním producentům akvakultury na kontinentu, ale určitě máme co nabídnout v oblasti udržitelné sladkovodní akvakultury. České rybníkářství prý už teď naplňuje Zelenou dohodu.
Sladkovodní rybniční akvakultura v našem tradičním pojetí je specifická pro oblast střední a východní Evropy. V ostatních evropských státech s přístupem k moři je sladkovodní akvakultura spíše opomíjena, případně farmově chovají sladkovodní lososovité ryby. Zde kladou důraz především na mořskou akvakulturu, dobrým příkladem může být chov lososů v Norsku nebo chov tuňáků ve Středozemním moři. Chov těchto ryb je však závislý na krmivech založených na lovu malých mořských ryb. Zásoby těchto surovin rychle docházejí a chov se tak stává neudržitelným i přes intenzivní snahu tyto suroviny nahradit. Náš tradiční chov, například kapra, je založen na přirozené potravě s přídavkem obilovin. Při účelném využití obou zmiňovaných zdrojů –⁠ to znamená přirozené produkce rybníků a ekologické zemědělské výroby –⁠ je tento systém dlouhodobě udržitelný a splňuje podmínky principů cirkulární ekonomiky.

Se stavem rybí populace v našich říčních tocích je to však mnohem horší: regulace toků, nedostatek organických živin ve vodě, přemnožení predátoři nebo vliv koktejlu znečišťujících látek, jako jsou léky a pesticidy. Očekáváte, že se v budoucnu tato situace zlepší? A jakou roli v tom hraje výzkum, třeba právě na CENAKVA?
Naše výzkumné centrum CENAKVA se zabývá oběma aspekty, tedy ekologickým stavem původních rybích společenstev v říčních tocích a jezerech na straně jedné a udržitelnou akvakulturou na straně druhé. Dva výzkumné směry se zaměřují na problematiku akvakultury, zbývající dva neméně důležité výzkumné směry studují znečištění vodních ekosystémů a jejich ekologický stav. Důležitými tématy jsou účinky cizorodých látek, které do vodního prostředí vypouštíme naší každodenní činností, průchodnost říčních toků nebo například rozšiřování invazivních vodních organismů, například nepůvodních druhů raků, měkkýšů nebo ryb. Obě oblasti se samozřejmě významně prolínají a vzájemně ovlivňují. Aplikací nových akvakulturních technologií je při zachování vysoké produkce možné zajistit nižší dopad na přírodní ekosystémy. V kampusu JU je možné navštívit například experimentální akvaponický systém, ve kterém se užitečně kombinuje chov ryb a pěstování rostlin. V tomto systému se z odpadů stávají pomocí mikroorganismů živiny, voda cirkuluje a doplňuje se vodou dešťovou, energie se získává pomocí solárních panelů a proti škůdcům se bojuje pouze pomocí biologických nástrojů.

Doc. Ing. Vladimír Žlábek, Ph.D., ředitel výzkumného centra CENAKVA, proděkan pro zahraniční vztahy FROV JU (Laboratoř environmentální chemie a biochemie Fakulty rybářství a ochrany vod Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích)