COOLna

O klimatické změně se hlasitě mluví půl století, máme za sebou nespočet dohod a summitů. Přitom emise byly loni opět nejvyšší v historii. Co podle vás brzdí řešení?

Myslím, že je to povahou lidí. Politici jen zesilují signály, které dostávají. Řešení problému totiž vyžaduje velké zásahy, například do energetiky, dopravy a podobně. Obyvatelé se chtějí mít čím dál lépe a potřebné kroky vlastně odmítají. Hodnoty jsou stále nastaveny tak, abychom měli větší mzdy a mohli si teď víc užít. V probíhajícím desetiletí míříme k samotné hranici únosnosti tohoto systému, což už se ukázalo například s pandemií. Nyní nejde o to mít se lépe, ale vůbec mít se nějak, rozumně. Vyústí to pravděpodobně v mentalitu nové společnosti. Tyto proměny historicky vždy trvaly mezi deseti až třiceti lety, například mezi pozdním středověkem a renesancí.

Co myslíte tím „systémem“, který má padnout – máte na mysli Západ a kapitalistický systém volného trhu, představu stálého růstu ekonomiky, konzumerismus…?
Ano, tohle všechno dohromady. Jsou to velká slova, ale myslím tím současné nastavení civilizace. Aktuálně zažíváme kompozitní krizi, vidíme ji v lesích, na erozi půdy, měnícím se klimatu i v ekonomice a politice. Jde tedy o typickou krizi, která je řešitelná jedině proměnou společnosti.

Na druhou stranu existují dlouhodobě plány, jak zmíněnou klimatickou krizi nějakým způsobem řešit, ty se už i realizují. V Evropě máme Green Deal, jiné státy mají závazky uhlíkové neutrality. Plány však podle vás v určitý moment selžou?
Vy to berete z perspektivy, že máme situaci ve svých rukou a můžeme ji ovlivňovat. To je pravda jen do určité míry. Zároveň nás má situace ve svých drápech a hněte nás. Já to nepopisuji z hlediska politiky, ale spíše jakéhosi vanutí světového ducha. S těmito principy interně počítám, zároveň jde o abstraktní blíže neurčitelné pojmy.

Každopádně máme možnost s problémem něco dělat. Není to tak, že by klimatická krize přišla odnikud. Sami jsme ji totiž zapříčinili tím, jaké způsoby ekonomické produkce volíme nebo jaká paliva spalujeme, přičemž existují i jiné možnosti vývoje, proto jsem se ptal na ty plány.
V tom máte určitě pravdu. Dobře to ukazuje příklad civilizace Sumerů. Na skupinu městských států přišlo sucho, s ním i velké vlny migrace ze středoasijských stepí a do toho se začaly hroutit jednotlivé městské státy. Jenže analýza situace ukázala, že některým městským státům trvalo zhroucení až o 200 let déle než těm, které padly první. Přitom měly podobné podmínky. Ty státy, které disponovaly flexibilní a dobrou vládou, krizi ustály jedno až dvě století, což je ve skutečnosti hodně dlouhá doba. Tudíž hraje roli určitě „vanutí světového ducha“, globální změna, ale zároveň i správa obce.

Co bychom tedy podle vás měli nyní dělat?
Žádná doporučení skoro k ničemu nikdy nevedla. Může pomoci třeba kniha Mistr Sun o válečném umění, což je obecný návod na zvládání různých krizí. Základním bodem je si uvědomit, kdo jsme – tím se myslí, jaké máme možnosti, třeba finanční, jak jsme schopni se na řešení podílet, v jaké zemi žijeme, jaká je zde mentalita, průmysl a podobně. Druhý bod je určit, kdo je nepřítel. Za něj můžeme považovat například přicházející změnu. A k tomu je pak třeba vytvářet strategie. I když je vytvoříme chybně, což je pravděpodobné, získáme zkušenosti a budeme schopni rychleji reagovat.

A takové strategie nevznikají?
Myslím, že vznikají. Dobře si pamatuji přechod ze socialismu do nové společnosti, neboli kapitalismu v Československu. Proběhlo to hrozně rychle, což bylo tím, čemu se v paleontologii říká předpřipravená evoluce. Mluvilo se třeba o počítačích, vycházely články, množství lidí věci rozumělo, avšak tyto znalosti se nemohly dříve projevit. V okamžiku, kdy padly překážky, síla předpřipravenosti vedla k velmi rychlé realizaci, i když se předtím zdálo, že se přes dlouhé diskuse nic neděje.

Jaké překážky brzdí rychlou transformaci v tuto chvíli?
Je to celkové nastavení společnosti, o kterém jsem mluvil na začátku.

Na řešení problému klimatické krize nejvíc tlačí mladší generace, která si uvědomuje, že dopady pocítí ještě výrazněji. Vidíte v této tendenci nějakou spojitost se zlomem a změnou, o které mluvíte?
V Německu se nedávno vedla diskuse na téma, že starší generace je nejbohatší a bylo by správné, aby si starší dokázali například odpustit důchod na jeden rok nebo několik měsíců. U nás je to kvůli výši důchodů nepředstavitelné. Jde mi o příklad diskuse, které na Západě probíhají, o tom, že starší generace si své užila a teď mladší generaci předává zhuntovaný nebo rozkradený svět a oni budou muset trpět veškeré následky. Mladší generace brojí proti rozmařilosti otců, někdy agresivním způsobem, čemuž se vlastně nedivím.

Podle mého názoru selže většina vlád a mladí lidé se budou muset chopit proměn. Teprve v opravdové krizi se najdou správní vůdcové, o nichž zatím nevíme. Nevýhoda mladší generace může být, že bude ideologická jiným způsobem a nebude mít tolik zkušeností. V revolučním nadšení může dělat kontraproduktivní kroky.

Kdy to podle vás nastane?
Do deseti let. Možná se to teď nezdá, ale do deseti let se může například rozpadnout Rusko na menší státy, přátelé mi říkají, že ve Spojených státech se čím dál více mluví o občanské válce, ačkoli si nemyslím, že k ní dojde. V pozadí je ve hře celá řada vlivů, které se nedají odhadnout. Data sociologů nám nicméně ukazují, že mladá generace je sice více ekologicky citlivá, zároveň je sycená hedonistickým životním stylem svých rodičů. Naštvanost tedy bude pocházet i z toho, že si budou moci dovolit méně.

RNDr. Václav Cílek, CSc.