COOLna

Záhy po obsáhlé kronice koncentračního tábora Auschwitz se ke čtenářům dostaly dějiny jiného nacistického lágru, KT Mauthausen. Obě práce jsou hodně odlišné; novější je daleko přístupnější a nabitá detaily, ovšem historici holokaustu se neobejdou bez obou.

Úvodem pár dat z kalendáře roku 1942 v KT Mauthausen-Gusen. Dne 12. října: jeden Rus zastřelen „na útěku“, jeden Rus a jeden Polák spáchali „sebevraždu“ oběšením. 13. října: poprava jednoho Poláka oběšením; jeden německý vězeň dočasné zajišťovací vazby (BV-DR) „sebevražda“ elektrickým proudem, jeden sovětský občan smrtelně pokousán psem. 14. října: tři Židé zastřeleni „na útěku“. 19. října: jeden Rus zastřelen „na útěku“. 22. října: jeden Rus „sebevražda“ na plotu s elektrickým proudem. 23. října: devět Židů zastřeleno „na útěku“. 24. října: poprava 263 Čechů, z toho 128 žen a 132 mužů udušených v plynové komoře, jedna rodina zastřelením…

Tak vypadá jen jedna z informačně nabitých 530 stránek v knize Historie koncentračního tábora Mauthausen, kterou právě vydala Academia. Napsal ji vídeňský historik českého původu Hans Maršálek (1914–2011), jenž po anšlusu žil v Praze, byl v odboji a dostal se coby zatčený odbojář právě do obávaného Mauthausenu. Po osvobození se zasloužil o vznik tamního archivu i rozvoj památníku a celý život odhaloval válečné zločiny. Jeho zásadní kniha vyšla již v roce 1976 a dočkala se mnoha vydání – letos konečně i toho českého.

A to precizně vyvedeného! Autor ještě nemohl mít k ruce řadu dokumentů, takže v případě masové vraždy československých občanů před skoro přesně 80 lety přibyla v českém vydání upřesňující vsuvka z registrační Sterbebuch v Národním archivu, kde jsou i jména 263 obětí včetně dětí a způsob zabití je specifikován na „zastřelení“ dle rozsudku takzvaně stanného soudu. Vždy do týla a v odstupu dvou minut mezi každou vraždou.

Ovšem další tisíce Čechů zemřely v hornorakouském Mauthausenu na týrání, vyhladovění, těžkou práci, nemoci, otravu plynem anebo i nelidské pseudomedicínské pokusy… Celkem dle Maršálkových výpočtů prošlo KT Mauthausen a pobočnými lágry mezi lety 1939 až 1945 přesně 197 464 vězňů a vězenkyň, přičemž nejméně 68 874 z nich zemřelo, ovšem v celé síti asi padesátky koncentračních a pracovních zařízení to bylo asi násobně více.

„Pro českého čtenáře přináší Maršálkova kniha první ucelený obraz o továrně na smrt – KT Mauthausen. Zároveň si při čtení uvědomí, jak neúplně rozšířila česká historiografie poznání o tom, co znamenal tento vyhlazovací tábor pro osudy tisíců českých vlastenců deportovaných na smrt okupační správou. Můžeme doufat, že osudy našich občanů se stanou předmětem rozsáhlého výzkumu. Maršálkova publikace bude pro získání důležité faktografie pro budoucí badatele skvělým východiskem,“ hodnotí dílo archivář Vojtěch Šustek, jenž je znám edicí výtečných pramenných knih k heydrichiádě (Scriptorium 2013, 2014 a 2020).

Česky vydané dějiny Mauthausenu jsou tak pro historiky stejně „nepodkročitelnou“ prací jako dvoudílný Kalendář události v KT Auschwitz z pera archivářky Danuty Czech (1922–2004), který vydala Academia.

Oproti kronice z největší továrny smrti, která neúprosně drtí daty z transportů a daty poprav den po dni a na stovkách stran, Maršálkova práce přináší vedle „makropohledu“, statistik i kontextu ohromně fascinující „etnografii hrůzy“. S neskutečnými detaily.

Třeba v případě trestů: „V KTM vše směřovalo k tomu co nejvíce ponížit a pošlapat lidskou důstojnost. Z člověka se tu stala veš, bezcenné číslo. Fantazie příslušníků SS byla při vynalézání druhů ponížení nevyčerpatelná.

Po práci museli vězni execírovat, byli trýzněni nejrůznější šikanou: apely, způsoby zdravení, hodiny trvajícím nasazováním a smekáním čepic, museli stát v pozoru, desetkrát, dvacetkrát i třicetkrát za sebou stlát palandu, drhnout skříňky smirkovým papírem, zalézat pod postele a v noci nesčetněkrát vyskakovat z baráků oknem, provádět dřepy, válet se ve špíně, výkalech, sněhu a pak čistit oblečení. Neuvěřitelně bohatou zásobou nadávek a brutálním zacházením byli zastrašováni nově příchozí; kdo kladl odpor, byl zabit,“ píše Maršálek i na základě vynuceného „zúčastněného pozorování“.

Tábor nejpřísnějšího III. stupně, který postupně prošel čtyřmi fázemi od výstavby po finální chaos, popisuje autor ve 39 kapitolách. Mezi nimi nechybí popisy označování vězňů (Češi nosili ve winkelu vepsané „T“ jako Tschechen, Poláci zase „P“, potenciální útěkáři u čísla rudé puntíky), programu (od brzkých budíčků po směny v kamenolomu), průměrné délky dožití (v posledních dvou letech války to bylo zhruba pět měsíců), popisy chudičké stravy přepočítané i na kalorie (z krmné řepy, eintopfu, mizerného chleba – a to vše bez započtení esesáckých krádeží proviantu), druhů dřeváků, onucí a ošacení (s vlastním látáním a vysprávkami), ubytování, nemocí, kulturního života nebo povinné „korespondence“, kdy vybraní vězni občas psali rodinám dopisy s větou „Jsem zdráv a daří se mi dobře…“.

Většinu času však zabrala dřina a lopota. Mauthausen a Gusen vznikly poblíž kamenolomů, odkud se měly vozit kvádry na stavbu Říše; Adolf Hitler zvláště toužil výstavně pozvednout Linec a na chod lágru se mezi lety 1941 a 1944 jezdil dívat i Heinrich Himmler. Desítky tisíc mužů tak dolovaly v přilehlých lomech kamení za strašných podmínek – synonymem hrozné práce s nákladem se staly tzv. schody smrti o 186 stupních.

A dělník, který už ráno vypadal extrémně slabě, dostával prázdnou krosnu, takže tušil, že na pláni nad schody bude zastřelen – „na útěku“, jak jinak. Cyničtí esesáci takovým již k smrti odsouzeným oslabeným, nemocným a invalidním lidem říkali Himmelkommando; mířili do nebe.

Ostatně: Maršálek přidal do knihy celý slovníček německo-mauthausenský, kde zmiňuje desítky slangových výrazů! A tak najdeme slova jako Himbeerpflücker čili „Sběrač malin“, poněvadž SSmani vysílali skupinky nemocných a zraněných s plechovými kalíšky sbírat lesní plody v okolí kamenolomu, aby měli záminku k zastřelení nebožáků „na útěku“.

Krvavým skvrnám na šatstvu, ale i lidech říkali nacisté Marmelade; eufemismus Abspritzen byl výrazem pro usmrcující injekci do srdce, typicky pomalu se ploužícím lidským troskám s nejistými pohyby zase říkali slovem Schwimmer (plavec) nebo jakoby se modlícím hladovějícím kostrám Muselmann (muslim). Své výrazy měli i vězni: v táboře se prý z češtiny ujalo slovo Bramburi – i když jich moc v jídle nebylo – a pojízdným zplynovacím vozům, o nichž napsal monografii Vojtěch Kyncl (2014), se po slovansku říkalo dušegubky.

Hans Maršálek se věnuje i strůjcům hrůz, katům a viníkům. Strašidelná je kapitola Mentalita SS: „V místnostech velitelů SS visela různá hesla, která oznamovala sílu ,nadlidí’ SS. Jedním z nejužívanějších sloganů bylo: ,Nebojíme se nikoho na světě, stačí nám, že se všichni bojí nás’ (…) Mnozí lékaři SS měli barbarský zvyk používat preparované lebky jako ozdobu psacího stolu a z tetované lidské kůže si nechávali zhotovovat různé předměty denní potřeby, které používali buď sami, nebo je jako dárky dávali ženám a blízkým.“

Třeba dr. Herbert Heim své pacienty vyzpovídal, velice důkladně a důvěrně, nabídl jim „drobnou operaci“ a propuštění, načež je rozřezal, jak chtěl. Navíc si vybíral lebky s pěkným chrupem přímo na živých lidech, vstříknul jim fenolovou injekci, hlavu uřízl a nechal si ji vypreparovat.