COOLna

V dobách dávno minulých byla epilepsie považována za čáry, prokletí, případně duševní poruchu. Jak se tehdy léčila?
Jednou z nejstarších léčebných metod bylo hladovění. Záchvaty pak sice vymizely, ale pacienti většinou zemřeli na následky hladovění a podvýživy. Ve 30. letech minulého století si lékaři všimli souvislosti mezi vymizením záchvatů a dietou a zjistili, že složka stravy, kterou je potřeba omezit, jsou cukry. Vznikla tak ketogenní dieta, založená na stravě z tuků a bílkovin. Vedle podávání bromidu draselného byla jednou z mála možností léčby. (Keto dieta je postavena na radikálním omezení množství veškerých sacharidů ve stravě – do 10 % z celkového denního energetického příjmu.) Po druhé světové válce se začaly na epilepsii používat dnes už klasické léky, například Fenobarbital, a ketogenní dieta upadla v zapomnění. Znovu se na ni přišlo v 90. letech. Jeden americký lékař se její pomocí rozhodl léčit malého Charlieho, syna hollywoodského producenta a režiséra (Jima Abrahamse, jenž režíroval např. parodie Žhavé výstřely 1 a 2). Pro chlapce to byla jedna z posledních možností, jak zmírnit záchvaty, a tak je ketogenní dieta brána i dnes.

Léčbu epilepsie s ní nikdy nezačínáme, saháme po ní až jako po jedné z posledních možností léčby. Každopádně keto dieta od záchvatů chlapci skutečně velmi pomohla, a tak se o ni jeho otec začal zajímat a společně s lékařem založili nadaci Charlie Foundation (přináší rady pro ty, kdo ketogenní dietu zvažují ze zdravotních důvodů, pozn. red.).

Po více než třiceti letech je tedy ketogenní dieta opět brána jako součást léčby, ale používá se skutečně až v těch nejkrajnějších a nejvážnějších případech, kdy selhávají jiné možnosti. Má totiž zároveň velké množství různých nežádoucích účinků, hrozí například metabolický rozvrat nebo řídnutí kostí.

Změnou stravy, konkrétně omezením příjmu sacharidů, potažmo tedy glukózy, jež je pro fungování mozku nepostradatelná, se začnou vytvářet ketolátky, které mozek využívá místo glukózy. Má se za to, že keto dietou se změní metabolismus mozku, a tím i elektrický potenciál neuronových membrán, na nichž probíhá elektrická aktivita neuronů. Tato změna má pravděpodobně vliv na vymizení nebo snížení četnosti záchvatů.

Co je příčinou této abnormální aktivity neuronů u lidí s epilepsií?
Příčin je řada. Od strukturálních změn v mozku přes vývojové vady, zhoubné či nezhoubné nádory až po nějakou funkční změnu na úrovní iontových kanálků v membránách neuronů. Obecně však rozlišujeme epilepsie na strukturální, genetické, metabolické, infekční a autoimunitní. V Evropě se nejběžněji setkáváme s prvními dvěma typy. Ale z celosvětového hlediska jsou nejčastějším důvodem epilepsií infekce.

Nejvíce jich má na svědomí cysticerkóza, onemocnění vyvolané larvami tasemnice Taenia solium. Ty infikují svaly nebo mozek a způsobují záchvaty. Velkou roli hraje i malárie. A u HIV pozitivních lidí tuberkulóza. Metabolické a autoimunitní epilepsie už patří mezi méně časté typy. Z těch metabolických můžu zmínit například epilepsii, jež se nazývá GLUT-1 deficience, kdy se do mozku nedostává dostatečné množství cukru, což vyvolá záchvaty. Právě u tohoto typu bývá keto dieta velmi účinná. Oblast autoimunitních epilepsií se nyní hodně zkoumá a zjišťuje se, že u některých dětí zřejmě hraje ve vzniku epilepsie roli nějaký imunitní spouštěč typu infekce, horečky a podobně.

Jaké různé projevy epileptický záchvat mívá?
Tím nejznámějším je tonicko-klonický záchvat, dříve se mu říkalo grandmal. Člověk je při něm v bezvědomí, nejprve s napjatými končetinami, později v nich má záškuby. Záchvat obvykle trvá dvě až tři minuty, dalších deset až patnáct minut se z něj člověk probírá, má snížené vědomí, je zmatený a nic si nepamatuje. Dříve se doporučovalo dávat roubík do pusy (aby si neukousl jazyk), což je dnes zakázané, protože hrozí, že si epileptik vyrazí zub nebo pokousá toho, kdo mu roubík do úst dává. Tento typ záchvatu postihuje celý mozek, proto se mu říká generalizovaný.

Dalším typem jsou záchvaty ložiskové, tedy fokální. Postihují jen část mozku, a dokonce při nich může být člověk i úplně při vědomí. Projevovat se mohou záškuby rukou, koutkem úst, přitom s vámi může člověk normálně komunikovat. Někteří lidé mohou při záchvatu jen něco zvláštního cítit, jiní zažívají pocit strachu, který je způsobený záchvatem, někteří mají déjà-vu (intenzivní pocit, že už něco kdysi jako „přes kopírák“ zažili nebo na neznámém místě, kde jsou poprvé, kdysi už byli). Jsou popisovány záchvaty, kdy člověk cítí něco na těle, nebo ještě bizarnější jsou stavy, kdy vnímá změnu velikosti určité části svého těla, například hlavy nebo ruky. Záchvatů jsou desítky druhů a někdy je docela složité je rozpoznat.

Mohou být i tak nenápadné, že pacient diagnóze epilepsie vlastně uniká, protože nikoho nenapadne, že by mohlo jít o záchvat?
Ano, existuje řada druhů záchvatů, jež okolí nerozpozná. Typickým jsou dětské absence. Jde o stav, kdy se dítě zarazí, dívá se do prázdna, nehýbe se. Trvá to jen pár sekund, během nichž vůbec nevnímá své okolí. Takové děti mohou mít i potíže s učením ve škole nebo je učitelé považují za nepozorné, protože v tu chvíli opravdu vůbec nevnímají, a proto nejsou schopny stíhat tempo při výuce. Dalším příkladem jsou myoklonické juvenilní epilepsie, typické pro dospívání. Pacienti mají například po ránu záškuby ramene, nemohou si tak vyčistit zuby, dívky se nemůžou namalovat. Dokud nedostanou velké záchvaty, nikdo netuší, že jde o epilepsii.

Mezi další zajímavé projevy patří fokální záchvaty z některých částí čelního mozkového laloku, jež se odehrávají jen v noci a bývají zaměňovány za noční děsy nebo za náměsíčnost. Teprve když se děti dostanou do nemocnice, kde se záchvat nahraje na video a natočí se i EEG, ukáže se, že jde o epilepsii. Ale některé stavy naopak mohou být za epilepsii zaměněny mylně. Nejčastěji se to týká už zmíněných disociativních stavů nebo afektivní apnoe, s nimiž má zkušenost řada rodičů. Jde o situaci, kdy se malé dítě, obvykle ve věku do čtyř let, rozčílí, začne plakat a na chvíli přestane dýchat. Někdy se přidají i křeče horních končetin, stáčí hlavičku dozadu, pak se uvolní a tělo má jako hadrová panenka. I tyto situace mohou imitovat epileptické záchvaty, stejně jako třeba kolapsové stavy, při nichž lidé také mívají křeče kvůli nedokrvení mozku. Ovšem nedochází během nich k patologické elektrické aktivitě v mozku.

Přetrvávají o epilepsii nějaké mýty?
Stigmatizace epilepsie byla hlavně v minulosti skutečně obrovská. Kdysi dávno se lidé s epilepsií dokonce upalovali pro čarodějnictví. Dnes už jsme samozřejmě jinde, ale ještě ve 20. století se tvrdilo, že člověk při záchvatu musí mít roubík a že epileptik nesmí jíst čokoládu a pít kávu. I to už je dnes vyvráceno, ale s čím stále bojujeme, je jakási přílišná opatrnost, která se někdy s epilepsií pojí. Učitelé se mě přes rodiče ptají, jestli může takové dítě hrát fotbal nebo dělat jiný sport.

Jediné, co se nedoporučuje, jsou sporty ve výškách. Z epileptika tak asi nebude dobrý horolezec. Pokud se věnuje plavání, vždy by měl být nablízku někdo, kdo ho případně z vody vytáhne. Jinak mohou dělat naprostou většinu sportů. Určité mýty také stále panují kolem fotosenzitivních epilepsií.

To jsou ty, které mohou vyvolat blikající světla nebo rychle se měnící světelné vzory?
Přesně tak. Mezi lidmi je rozšířený názor, že když někde bliká světlo, dostane epileptik záchvat. To samozřejmě není pravda. Naprosté většině epileptiků stroboskop epilepsii nevyvolá. Jen asi 2 % všech epileptiků mají tuto fotosenzitivní formu, i když mezi adolescenty jich bude o trochu více. Tito lidé mohou záchvat dostat při jízdě stromořadím nebo sloupořadím, skrze které svítí slunce. Nebo při pozorování vodní hladiny, od níž se odráží slunce. Počítače ani televizory jim však nevadí, mohou se na ně dívat i s nimi pracovat. Pouze se nedoporučuje hrát hodně akční počítačové hry. Mnohem nebezpečnější je ovšem v tomto ohledu TikTok, kde se z nějakého důvodu objevují fotosenzitivní videa.

Jak vznikl mýtus, že epileptici nesmějí čokoládu a kafe?
Mělo se za to, že obojí působí stimulačně a epileptikům vadí. Malé opodstatnění tohoto tvrzení vidím v tom, že pokud si dá epileptik kávu večer, bude se mu možná hůře spát nebo usínat. Jednou z nejdůležitějších věcí v léčbě epilepsie, kromě podávání léků, jež tlumí záchvaty, je právě dodržování správné životosprávy, zejména pak pravidelný spánek. Dětem doporučujeme, aby ani o víkendu příliš neměnily svůj spánkový režim, aby chodily spát maximálně o hodinu později a o hodinu později vstávaly. U adolescentů a dospělých se pak nedoporučuje pít alkohol. Jedna sklenička záchvaty nevyvolá, ale kocovina rozhodně jejich riziko významně zvyšuje.

MUDr. Martin Kudr, Ph.D.