Ve škole jsem občas mívala pocit, že mi něco zapomněli říct. Nejvíc v chemii. To byly samé rovnice z písmen, čísel a čísílek, ale kde se vzaly a jak se vůbec ví, že existuje nějaký kyslík, když není vidět a ani si na něj nesáhnete? Objevila jsem knížku, která příběh chemie vypráví srozumitelně, nebo aspoň skoro srozumitelně, protože jsou věci, které asi úplně pochopí jen lidi s určitým nadáním, možná genialitou.
V textu Paula Stratherna, jenž nese název Mendělejevův sen, se to génii hemží, co je ale důležité, mají taky člověčí vlastnosti, do kterých se dá to věčné bádání, vážení, převažování, měření, zahřívání a dedukování zabalit, aby vás z toho nerozbolela hlava.
Dočtete se, jak to bylo s tím kyslíkem, jak se přišlo například na platinu nebo proč je rez těžší než kov. Ale i další věci. Například že málokdo z velikánů byl ve škole považován za dobrého žáka, že mezi nimi byl nadprůměrný počet homosexuálů nebo že nejznámějšího ruského chemika Dmitrije Mendělejeva dostala maminka na univerzitu až pomocí protekce. Ne snad proto, že by v Moskvě nebo v Petrohradě neudělal přijímačky, ale že v carském Rusku existovalo na univerzitách cosi jako kvóty pro přijímané z jednotlivých okresů a na Sibiř, odkud pocházel Mendělejev, se přitom nějak nedostalo.
Vzpomněla jsem si na to, když jsem teď na Facebooku narazila na vyprávění Češky, která žije s čínským manželem v Pekingu. Dvojice bydlí v pěkném nájmu, ale pokud by měli dítě, musí prý koupit byt vlastní. Na střední školu v metropoli totiž neberou děti z náplavových rodin, leda by taková rodina měla v Pekingu majetek. A čínský manžel se, žel, taky nenarodil přímo v Pekingu.
Ale k té knize propojující střípky a vědomostí a jmen jako Aristotelés, Giordano Bruno nebo Lavoisiere. Číst si o Lavoisierových pokusech starých přes dvě stě let mne bavilo víc, než bych kdy čekala. Zaujala mě ovšem i skutečnost, že tento skvělý muž vstoupil do manželství s třináctiletou dívkou a že věkem nerovný svazek byl mimořádně šťastný a dělný.
Zajímavá je historie chemického názvosloví. Třeba zmíněná platina byla původně pojmenována jako platina, přesněji platina del Pinto (malé stříbro z řeky Pinto). Anglický chemik Davy však jméno posléze změnil na platinium, aby toto latinské slovo nebylo v ženském rodě. Představa kovu v ženském rodě byla pro vědeckou komunitu 19. století zřejmě nepřijatelná. Prvkům objeveným po nástupu královny Viktorie byla přidávána latinská koncovka pro střední rod -ium nebo v případě inertních plynů řecká koncovka pro neutrum
-on automaticky. Výjimkou je, jak jsem se dočetla, astat, odvozený od řeckého astatos – nestálý. No vida, AHA, libuju si.
Miluju knížky, při jejichž čtení můžu říkat „AHA“ pokud možno na každé stránce. A divím se, co mají lidi na těch detektivkách.
Radka Kvačková
COOLna 
Napsat komentář