COOLna

Co se stane společnosti, která je předlužená?

Jsou tu dvě možnosti. Buď jsou dluhy seškrtány na úroveň, kterou je možné splatit, aby mohla společnost dál normálně fungovat. Nebo věřitelé zabaví majetek, kterým je ručeno, a nastane tak velký přesun majetku z rukou dlužníků do rukou věřitelů. Prvních několik tisíců let všichni babylonští vladaři rušili osobní dluhy – nikoli ty obchodní –, aby osvobodili dlužníky, kteří upadli v otroctví nebo přišli o půdu, která je živila. Ti tak díky tomu mohli znovu platit daně a vykonávat robotu, místo aby jejich práce a úroda přicházely do rukou věřitele.

Měl bych dodat, že ve všech společnostech narůstá objem úročných dluhů rychleji než schopnost, jakou vůbec může ekonomika růst. Takže každá společnost dojde do bodu, kdy jí dluhy přerůstají přes hlavu. Pak už v rámci aktuálního ekonomického systému a sociální rovnováhy nejdou splatit. Hlavním narušitelem sociální rovnováhy je právě nárůst dluhů a to platí i pro dluhy bez úroku. Jsou tu období neúrody, záplavy a další vlivy, které přeruší ekonomickou aktivitu.

Ve své knize … and Forgive Them Their Debts mluvíte o tomto exponenciálním nárůstu úročených dluhů jako o něčem, co si staré mezopotamské civilizace uvědomovaly, ale my jsme to tak trochu pozapomněli…

Není to úplně tak pozapomenuté. Bankéři a věřitelé si to uvědomují. Já si to uvědomoval, když jsem mnoho let pracoval pro banky na Wall Streetu. Ale není to něco, co by se nějak vepisovalo do obecného povědomí. Právě naopak: tento jev je aktivně potlačován ekonomickým sektorem. Když se podíváte, co píší ekonomové ve Spojených státech a v Evropě, zjistíte, že předpokládají exponenciální růst hrubého domácího produktu a národního důchodu. Přitom takto nerostou. Máme tu hospodářský cyklus a poklesy. Jen dluhy narůstají neúprosně. Věřitelé tomu říkají „zázrak složené úrokové sazby“, v JP Morgan a všude možně se o tom mluví, ale z veřejné debaty je to vytlačováno. Jednoduše proto, aby na tom lidé nechtěli nic změnit.

Také zmiňujete, že cílem není žít z úroků – a alespoň někteří věřitelé si to uvědomují. Cílem je získat zástavu, kterou dlužník ručí.

Tak tomu je všude od Ruské federace po Spojené státy. V tomto ohledu došlo ke sbližování ruské a americké ekonomiky. Kultura korporátních převzetí podniků od osmdesátých let dál vedla k rozmachu corporate raidingu. Moderní management vidí dluhy jako nástroj k vymazání důchodových pojištění a sociálních programů, ze kterých těží jejich zaměstnanci. V dnešní době se neoliberálové po celém světě snaží vyrovnat státní rozpočty. Jediný způsob, jak to udělat, když narůstá zadluženost, je seškrtat peníze na zdravotnictví, sociální výdaje, důchody. Takže dluhy jsou hlavní příčinou třídního boje v 21. století.

Napsat historii dluhů chci od té chvíle, kdy jsem přednášel v Institutu OSN pro výcvik a výzkum (UNITAR) v roce 1979. Tvrdil jsem, že Mexiko nebude schopné splatit své zahraniční dluhy. A ono v roce 1982 skutečně zbankrotovalo. Tehdy jsem se rozhodl sepsat historii dluhů a to, jak se s nimi různé společnosti vypořádávaly. Jakmile jsem se dostal až k starověké Mezopotámii, zjistil jsem, že existuje ohromné množství literatury, která není vůbec zmiňována v učebnicích ekonomické historie. S kolegy z Peabodyho muzea na Harvardově univerzitě jsem uspořádal sérii kolokvií za účelem nastínění ekonomických zárodků civilizace. Chtěli jsme popsat, jak na jejích počátcích bylo bráněno tomu, aby dluhy narušovaly chod společnosti tím, že byly odpouštěny. Existoval tu celý koncept obnovení ekonomického pořádku, obnovení idealizovaného statu quo ante.

Spousta lidí reagovala nedůvěřivě v tom smyslu, že tyto dluhové amnestie se nemohly skutečně stát. Zdá se, že pro řadu lidí je nepředstavitelné, že by se něco takového mohlo periodicky opakovat, aniž by to zničilo ekonomiku. Setkal jste se s něčím podobným?

Máme stovky let zákonů babylonských soudů v klínovém písmu, ve kterých se řešilo, jaké dluhy mají být rušeny. Jejich pomocí můžeme vystopovat osudy dluhů a ty dokládají, že každý panovník uvedl svou vládu dluhovou amnestií. I v Českých zemích, Polsku a střední Evropě obecně, kdykoli se moci ujal nový vladař, započal svoji vládu amnestií pro trestance. Ve starověku se tato myšlenka inaugurační amnestie vztahovala i na dlužníky. A ekonomiku to nerozhodilo, naopak ji to stabilizovalo.

Kdybyste dluhy nezrušil, skončila by většina populace v otroctví nebo pod kuratelou vlády věřitelů. Tito lidé by nesloužili v armádě a společnost by byla dobyta vnějším nepřítelem. Už okolo 4. století př. n. l. tu máte řecké vojevůdce, jako byl například Tacticus, kteří říkají, že nejsnáze můžete dobýt cizí město tak, že jeho obyvatelům slíbíte, že jim odpustíte dluhy, když se k vám přidají; město naopak ubráníte nejlépe tak, že dluhy preventivně odpustíte, abyste si zajistil věrnost obyvatel.

Dnes dlužíme hlavně bankám a korporacím. Když zbankrotují, mohou být založeny znovu, hned druhý den. Na rušení dluhů je dobré, že vymažete úspory na druhé straně účetního výkazu. A v dnešním světě máte hodně úspor. Všichni kleptokraté, vojevůdci, miliardáři… Jejich úspory drtí demokracii. Když zrušíte dluhy, vymažete i jejich úspory a budete mít čistý štít. Začnete znovu se společností v rovnováze. Když to neuděláte, celá Evropa bude brzo vypadat jako Řecko.

Ve své knize zmiňujete několik případů, kdy starověcí vladaři vyhlašovali dluhové amnestie. Jedním z nich bylo období neúrody. Pokud hledáte analogii pro starověkou neúrodu v moderním světě, těžko budete hledat lepší paralelu, než je hospodářská krize. Starověký vladař by to vyřešil odpuštěním dluhů, ale před deseti lety se stal pravý opak a vlády zachránily věřitele, nikoli dlužníky…

Máte naprostou pravdu. Prezident Obama byl zvolen díky slibu, že seškrtá brakové hypotéky na jejich realistickou cenu. Obama svůj slib porušil, zatímco republikáni byli ochotni brakové hypotéky seškrtat. Ale demokraté jsou ve Spojených státech v podstatě stranou Wall Streetu. Dluhy neškrtli a deset milionů Američanů přišlo o domov. To není stabilita. To je opak stability.

Znechucení a opovržení Obamou, Hillary Clintonovou a celým gangem Demokratické strany vyneslo do funkce Donalda Trumpa. Spousta Evropanů není schopna pochopit, jak si Američané mohli zvolit takového grázla do Bílého domu. Odpověď je, že byl menším zlem. Radši by tam měli nekompetentního grázla než kompetentního zloděje, jakým je Hillary Clintonová, Barack Obama a všichni, které si přivedl do své administrativy.

Lidé by neměli ztrácet důvěru v demokracii. To, co jste popsal, totiž není demokracie. Je to oligarchie. Pokud tolik rodin není schopno splácet své dluhy, znamená to, že věřitelé poskytovali špatné půjčky, a jsou to tedy špatní věřitelé. Proč by měl být věřitel, který poskytl lehkomyslnou, nezodpovědnou půjčku, upřednostněn před dlužníkem, který plně očekával, že dluh splatí? Pokud je vysoká nezaměstnanost nebo jiný sociální důvod, který vede k neschopnosti platit, pak by měl platit stát.

Když dluh nemůže být splacen, proto jsou tu dvě možnosti. První možnost: tržní cena nemovitosti přesáhne schopnost příjmu z nájmu pokrýt dlužnou částku. Ve skutečné demokracii by se řeklo: Dobře, dojde k bankrotu a my poté vydražíme nemovitost s tím, že dlužník má předkupní právo. Jinak řečeno, cena té nemovitosti se přenastaví na úroveň adekvátní běžné nájemní ceně. Dluh by tak byl redukován na normální, splatitelnou mez. Je to jednoduché řešení.

Druhá možnost je to, co lidé očekávali ve starověku: většina příjmu státu by měla plynout z daní z nemovitostí. O co šlo Adamu Smithovi, Johnu Stuartu Millovi a všem klasickým ekonomům? Chtěli zabránit tomu, aby vznikla třída „nepřítomných vlastníků“ [původně absentee owner, nemá český ekvivalent; značí majitele, který pozemek neobývá a ani se o něj aktivně nestará – pozn. red.] a třída rentiérů, věřitelů. Kdyby tomu tak bylo, čeští občané by neplatili daň z příjmu, ale daň z nemovitosti – a to by nenechalo příliš prostoru věřitelům.

Existuje spousta způsobů, jak to vyřešit demokraticky. To, že Česká republika má tento problém, znamená, že v ní nevládne demokracie, ale oligarchie, která nereprezentuje zájmy obyvatel, ale existuje v zájmu polarizované ekonomiky. Česká republika tak nejspíš skončí spíše jako Řecko.

Během krize někteří politici a ekonomové říkali, že když si Řekové na chvíli „utáhnou opasky“, bude všechno brzo v pořádku… Kde je slibované hospodářské zotavení?

„Utáhnout opasky“ ve skutečnosti znamená: „Pokud je vám dvacet až třicet let, musíte opustit Řecko a odejít do země, ve které budete mít šanci najít zaměstnání.“ Utažením opasků je vlastně myšleno to, že celé generaci říkáte, že pro ně nemáte práci, že zde nemohou zůstat v podmínkách, aby si vydělali na vlastní dům a že musí emigrovat. Skončíte jako Ukrajina nebo Lotyšsko, ze kterého odešlo okolo dvacet procent obyvatel. Žádná země by neměla být nucena spáchat demografickou a ekonomickou sebevraždu, ale tak už je Evropská unie nastavená.

Když posloucháte některé evropské politiky – ale i Baracka Obamu nebo Hillary Clinton během kampaně v roce 2016 –, můžete nabýt dojmu, že hospodářská krize, která začala před deseti lety, je věcí minulosti. Vy s tím, předpokládám, nesouhlasíte, že?

Ta hospodářská krize je způsobená předlužeností a dluhy přece nikam nezmizely! Místo toho od roku 2008 rostou a rostou. Nárůst dluhů zrychlil a bude zrychlovat i nadále, exponenciálně. Přitom ekonomické modely se tváří, jako kdyby žádná zadluženost neexistovala. Jsou založené na konceptu směny, nepočítají s financializovanou ekonomikou. Předpovídají HDP, a přitom veškerý růst je právě ve finančním sektoru, nikoli ve skutečné ekonomice.

Od dnešních ekonomů často slýcháte, že nejefektivnější ekonomické uspořádání společnosti je na základě volného trhu. Volný trh údajně vyřeší takřka všechny problémy. Z toho, co říkáte, naopak vyplývá, že když trhu přenecháte příliš volnosti, ekonomika začne stagnovat, společnost se předluží…

Lidé, co tvrdí, že volný trh vše vyřeší, vám nikdy neřeknou, co trh ve skutečnosti je. Takřka všechny trhy v historii lidstva byly regulované. „Volný trh“ je neregulovaný trh. A to je zločin. Zločinci milují volný trh, protože to znamená, že nikdo není zatýkán a zločin je součástí volného trhu. Pokud neregulujete trh a nestrukturujete ho, nikdy nezbohatnete tak jako Spojené státy od 19. století, jako Anglie a Německo… Zbude vám zločinem prorostlá, podvodná anarchie, ekonomická polarizace a skončíte jako Rusko v devadesátých letech.

Spousta lidí by vám řekla, že západní civilizace alespoň v posledních několika staletích je založena na konceptu osobní svobody, který spočívá nedotknutelnosti soukromého vlastnictví. Není to, co vy říkáte, v naprostém rozporu s takto pojímanou svobodou?

Původní slova, která jsou přeložená na americkém Zvonu svobody (fráze z 25. kapitoly knihy Leviticus: „Vyhlásíte v zemi svobodu všem obyvatelům země.“) se vztahovala k dluhové amnestii. Slovo příbuzné termínu „svoboda“, které bylo používáno už ve 25. století př. n. l. bylo „amargi“ – znamenalo návrat do původního, mateřského stavu. Takže svoboda po celá tisíciletí znamenala svobodu od dluhů, svobodu od nevolnictví, svobodu od poddanství a závislosti na někom bohatším. Znamenala schopnost lidí žít soběstačně, bez nutnosti se zadlužit.

Dnes je toto slovo orwellovským způsobem obráceno v pravý opak. Teď znamená svobodu pro vládnoucí třídu, svobodu zabírat půdu, majetek a nemovitosti, vyhazovat lidi z jejich domovů, zavírat jejich továrny a zanechat je bez práce a vytvořit zadluženou populaci. Je to otroctví! Volnotržní svoboda znamená otroctví a dluhové nevolnictví.

Celá historie Říma je velmi krvavým bojem věřitelů, kteří zabili kohokoli, kdo chtěl odpustit dluhy, podporoval přerozdělení půdy, bránil jejímu nelegálnímu zabírání, byl pro regulované ceny potravin a podobně. Byla to třídní válka. Řím byl nejkrutější oligarchií v dějinách lidstva. Přitom dal západní civilizaci svůj právní řád. Poprvé v historii šlo o systém, který byl vystavěný ve prospěch věřitelů, na rozdíl od společností Blízkého východu a jiných částí světa.

Termín „morální hazard“ je orwellovský termín. Nemorální je, aby se společnost ekonomicky polarizovala, vystěhovávat masy lidí z jejich domovů jen proto, aby úzká skupina finančníků mohla čím dál víc bohatnout a uvrhnout na zbytek země vládu rozpočtových škrtů. Je nemorální, aby stát spáchal ekonomickou sebevraždu tím, že si „utáhne opasek“. Důvod, proč lidé nesplácí dluhy, nespočívá v tom, že by byli nezodpovědní a nemorální.

Plútarchos popisuje, jak pod vládou Agise IV. ve Spartě byl jeden z králových společníků „nepřítomný vlastník“, spekulant s nemovitostmi. Chtěl, aby byly zrušeny dluhy, aby nedlužil nic právě za své nemovitosti. Pochopitelně nechcete zrušit dluhy a nechat „nepřítomným vlastníkům“ kontrolu nad jejich majetkem. Stejně tak to bylo při Německém hospodářském zázraku: „Veškeré nemovitosti mají patřit jeho aktuálním obyvatelům.“ A to měli udělat i Rusové.

Rusové se vzdali všech svých nerostných zdrojů. Měli svým obyvatelům ve stejný moment darovat jejich byty. Kdyby to udělali, z Ruska by byla nízkonákladová prosperující ekonomika. Místo toho američtí poradci chtěli Rusko zbankrotovat a navždy jej zmrzačit. A Rusové byli natolik naivní, že věřili, že jim Američané chtějí pomoct.

Hloupí ale nebyli vedoucí straníci, kádry v KGB a hlavy armády, kteří odlévali kapitál do zahraničí už v osmdesátých letech, například skrze Lotyšsko i jinudy. Řekli si: „Můžeme zbohatnout tak, že si peníze přidělíme sami sobě – jakožto manažerům. Ukončeme komunismus, budeme mít volný trh a uděláme ze všech ruských občanů dluhové otroky.“ To byla jejich představa volném trhu a samozřejmě to paralyzovalo rozvoj Ruska. To je rozdíl mezi rozvojem Ruska a Číny a důvod, proč Čína prosperuje, kdežto Rusko nikoli.

Když se podíváte na dnešní svět, velká spousta lidí je zavalena ohromnými dluhy – nejen osobními, ale i státními, jako například Řecko. Vidíte nějakou cestu, jak se tohle může změnit? Teď se může zdát, že celý svět bude dluhy pohlcen.

Já samozřejmě píšu svoje knihy proto, aby se něco změnilo. Nemyslím si, že se něco stane už za mého života nebo v blízké budoucnosti. Dějiny byly přepsány tak, že z nich historie dluhů a amnestií byla do velké míry vymazány. Ekonomie, jak se učí na univerzitách, předpokládá ekonomiku, ve které neexistuje zadluženost. Jako by všechny dluhy šly splatit. Taková situace je ale v naprostém rozporu s fungováním skutečného světa. Je evidentní, že nejdříve musí přijít intelektuální revoluce a pak teprve revoluce sociální a ekonomická. Ale nemyslím si, že ta intelektuální revoluce proběhne brzy. Rozhodně jí nepomůžou církve ani univerzity. Musela by se odehrát skrze lidové hnutí a já si ani nedokážu představit, jak přesně by se to stalo.

Michael Hudson, americký ekonom