“Zdá se mi, že v covidu si to na nás vyzkoušeli. Během války na Ukrajině to pak rozjeli naplno a teď s Gazou je to Ukrajina na desátou.”, řekl mi nedávno kamarád, který se právě vrátil z Izraele, kde pracuje na různých projektech, včetně mnoha míst v okupované Palestině. Shodli jsme se na tom, že jsme konsternovaní z toho, jak rychle se z českých/západních médií vytratily poslední zbytky poctivé žurnalistiky.
Co se stalo 7.10. na jihu Izraele a co se děje od té doby v Gaze všichni tak nějak rámcově víme. Víme, že se tam zabíjelo, unášelo a že se tam dál zabíjí a unáší. Taková je realita.
Jenomže, jak to bývá, tato realita je vyprávěna různými způsoby. Základní příběhy jsou víceméně dva:
První je příběh, který slyšíme z úst dnešních politických představitelů Izraele jenž tvrdí, že v Gaze žije 2,2 milionu teroristů, které je třeba eliminovat. Nežijí tam žádní civilisté, nikdo není „nevinný“. Podobné je to, podle nich, i na Západním břehu. Jde prý o „boj dobra se zlem“, dokonce o boj s jakousi „osou zla“, které vévodí Írán. Premiér Netanyahu hovoří o „boji za budoucnost naší civilizace“, o „boji světla s temnotou“, o „boji demokracie s jakýmisi pod-lidmi a/nebo s lidskými zvířaty“. Tato „nebezpečná zvířata“ je prý třeba eliminovat (Naftali Bennett, Jicchak Herzog, Itamar Ben Gvir, Bezalel Smotrich, Eliyahu Yosian a mnozí další představitelé tamní politické scény) – tj. vyzabíjet a zbytek vytlačit do Sinajské pouště, kde se zavřou stanových Ghett (viz např. uniklé dokumenty Wikileaks) .
Vyšším smyslem „eliminace této zvěře“ je „naplnění proroctví Izajáše“ o věčnosti Židů a vybudování tzv. velkého Izraele (Benjamin Netanyahu). Kromě aktuální ultra-pravicové politické reprezentace státu Izrael, tento příběh vypráví i politická reprezentace USA, EU, UK, Kanada, Austrálie, Japonska a Paraguaye (Těchto – celkem 34 států označilo Hamás za teroristickou organizaci).
Druhý příběh tvrdí, že v Gaze a na Západním břehu žijí původní obyvatelé – Palestinci, na kterých je od roku 1948 (s kořeny už v r. 1917 – viz Balfourova deklarace) páchána genocida – jsou vyháněni ze svých domovů, je jim zabírána půda a voda (např. zasypávány studny), jsou zavíráni do ghett a vězení, jsou jim omezována základní lidská práva, jsou šikanováni, mučeni a zabíjeni. Protagonisté tohoto příběhu upozorňují na to, že podle platné mezinárodní legislativy, je Izrael koloniální osadnický stát, který celá desetiletí utlačuje a zabíjí původní obyvatele, kteří mají – dle mezinárodních úmluv – právo (i) na (ozbrojený) odpor. Palestinský odpor je pak – dle tohoto náhledu – národně osvobozeneckým hnutím. Tzv. terorismus, podle tohoto příběhu, vzniká z útlaku, represí a bezmoci jako poslední možnost bezmocných a zoufalých lidí, kteří už nevidí jiné východisko. Tento příběh vysvětluje, že Gaza je de facto koncentrační tábor, v kterém nyní Izrael systematicky porušuje ženevské konvence a masovým vražděním dětí, žen, starců, novinářů, lékařů a další lidí páchá těžké (válečné) zločiny. Tento příběh vyprávějí historici, sociální vědci, lidskoprávní organizace a obecně zní napříč zeměmi globálního jihu, tj. minimálně ve 134 zemích.
Kdo stojí za kterým příběhem lze rámcově usuzovat i z příkladu poslední rezoluce OSN za okamžité zastavení násilí v Gaze. 14 států zvedlo ruku za první příběh – tj za pokračování masakru civilistů, 120 států za 2. příběh, tj. za zastavení zabíjení civilistů. Dvě zajímavosti z tohoto hlasování pro nás: za pokračování zabíjení hlasovalo Česko, Ukrajina se zdržela.
Tolik ke dvěma výkladům toho, co se v Palestině/Izraeli děje.
Teď ale to téma na chvíli opusťme a podívejme se na to, jak se stane, že dva lidé mohou vidět jednu skutečnost až takhle rozdílně. Začněme tím, jak v našich hlavách příběhy či prostě „realita“ vznikají. Po této „teoretické části“ se k tématu Gazy/Palestiny/Izraele opět vrátíme.
K rysům našeho druhu patří, že ze všeho, co se okolo nás děje, vnímáme každý pouze naprosté minimum. Jak to funguje, si můžete otestovat na následujícím experimentu. Zaměřte se na to, kolikrát si tým v bílém hodí míč:
Všimli jste si, jak moc je naše mysl selektivní a kolik toho v životě jednoduše „přehlédneme“?
Je to prostě biologický fakt, že ze všeho, co se okolo nás děje, o valné většině nemáme ponětí.
Tomu málu, co se nám do hlav dostane, pak každý dáváme nějaký smysl = přijímané informace vyhodnocujeme. Zde je nutné si připomenout, že nevidíme očima, neslyšíme ušima nebo necítíme nosem,… ale mozkem. Každý máme mozek nedesignovaný naší DNA a naprogramovaný našimi traumaty, výchovou, školou a kulturou. Programování naší mysli kulturou, jejíž jsme součástí, se odborně říká indoktrinace. Indoktrinace je cílená snaha o to, aby členové společnosti nekriticky přejímali dané postoje a názory.
Je to právě indoktrinace, která z větší části určuje to, čeho si v našich životech všimneme a jaký tomu dáváme význam.
Jak moc samostatně vůbec myslíme?
Dalším aspektem fungování naší mysli je její autonomie. V moderní konzumní společnosti nám je totiž namlouváno, že jsme samostatně myslící, svobodné bytosti. Ve skutečnosti je to ale jinak. Homo Sapiens je vysoce společenský druh, který se do značné míry chová a myslí tak, jak se chová a myslí skupina, jejíž je daný jedinec součástí. Tuto vlastnost si můžete připomenout například v experimentu níže. Nic netušící paní ve fialové mikině přichází do čekárny u lékaře, kde každých několik sekund zazní pípnutí, kdy jsou všichni ostatní pacienti (herci) domluvení, že si stoupnou.
Sledujte chování paní ve fialovém:
Selektivnost našeho vnímání a synchronizace myšlení/chování s ostatními jsou součástí elementární biologie – jsou to univerzální vrozené vlastnosti, za které vděčíme evoluci.
V evoluci našeho druhu jsme – v dnešní západní společnosti – došli do fáze, kdy jsou nám výše zmiňované biologické aspekty našeho druhu (stále ještě) zatajovány. Neučíme se o nich ve škole, nejsou součástí veřejné debaty, naše instituce a systémy staví na jiných předpokladech. Jedním z rysů této fáze vývoje – postavené na oddělenosti – je to, že dáváme rovnítko mezi skutečnost a mezi to, jak skutečnost vnímáme. Naše děti učíme – jako první – podstatná jména, které spojujeme se slovesem „být“. Dětem říkáme, že.. „to je pták, …to je lev, to je xyz“… Děti tím učíme chápat, že to, co vidí, slyší, cítí je to, co je – ne to, co vnímají.
Čím více této dogmatické výchovy, tím hlouběji se dostáváme do tzv. Platónovy jeskyně, což je snad nejpopulárnější metafora tohoho stylu výchovy, indoktrinace a následně našeho vnímání světa:
Nejslavnějším moderním ztvárněním Platónské jeskyně je pak tetralogie Matrix.
My všichni, kdo jsme prošli tradiční výchovou hodných holek/kluků, kteří by neměli zlobit a měli by to daleko dotáhnout, kteří prošli státním školním systémem, jsme byli vrženi do jeskyně/do Matrixu (s výjimkou těch nejsvobodnějších/nejodolnějších duší).
Lidé v jeskyni sedí „spoutáni do okovů“ svých postojů a názorů, kterými byli naprogramování/“indoktrinováni“. Na zeď jeskyně je jim non-stop promítána, celý život, stejná filmová smyčka. V moderní západní společnosti se promítá to, co je nejčastěji nazýváno „americkým snem“, tj. příběh o úspěchu a důležitosti, o společenském postavení, o pohodlném životě plném radovánek a zážitků. Tento příběh se ale od 80. let začíná hroutit (ekologický kolaps, nerovnosti, extrémismus,… prostě krize). Aby se odvedla pozornost od narůstajících problémů, stále častěji se na zeď promítá i film o nepříteli, který je vždy dvojí – externí a interní – v poslední době např.: covid/“antiwaxeři“, Rusko a „Russáci/Putleři“, Palestinští teroristi a „Írán, osa zla, antisemité“.
Zorientovat se v tématu „jeskyně/matrixu“, tedy indoktrinace, masové komunikace a propagandy, mě osobně pomohl především Walter Lippmann. Často cituji jeho knihu Veřejné mínění z roku 1922. Lippmann v této své práci popsal, že lidé se v moderní společnosti dělí do tří základních kategorií na a) “vládnoucí elity”, b) “pomocníky elit” a nás ostatní pak označil termínem c) “zmatený dav”. Zmatený dav pak, podle Lippmanna, vládnoucí elity formou „propagandy/PR, udržují připoutané v jeskyni“.
Noam Chomsky, z pohledu fungování médií, hovoří o dvou vrstvách společnosti. Tu první nazývá politická třída, což jsou lidé, kteří se do nějaké míry zapojují do fungování společnosti (intelektuálové, podnikatelé, politici,…). Jejich indoktrinace, tj. souhlas s tím, jak společnost funguje, je podle Chomského, klíčová. Úlohou zbylých, zhruba osmdesáti procent, je pak vykonávat příkazy a nepřemýšlet. Zásadním úkolem mocenských elit je udržet „politickou třídu v jeskyni“, neboť zbylých 80% tuto skupinu vždy následuje.
Podstatné je říct i to, že každý člen moderní společnosti je dnes „chodícím terčem“, do kterého se denně strefuje 4-10 tisíc mediálních a reklamních sdělení. Cílem většiny těchto sdělení, je měnit (a v dospělosti pak udržovat) naše cítění, myšlení a chování směrem, který posiluje moc korporací, oligarchů a jejich politických zástupců – tj. tak, abychom zůstali v jeskyni. Rozsah indoktrinace je tak ohromující.
Důležité je uvědomit si, že (po staletí) „žijeme v traumatizované společnosti vedené těmi nejvíce traumatizovanými z nás“ (Gabor Maté). Člověk traumatizovaný je člověk odpojený a zpravidla závislý. Čím odpojenější jsme od sebe sama, tj. od vlastních emocí (též od ostatních lidí a od přírody ), tím ochotněji přebíráme cizí postoje a setrváváme v „okovech jeskyně“. Jsme závislí na dramatu, nepřátelích a boji, které nám jsou non-stop servírovány našimi politiky, médii a popkulturou. Uvízli jsme v dichotomiích „agresor – oběť“, „dobro-zlo“, „pravice-levice“, „kapitalismus-komunismus“ a dalších.
My, kteří jsme prošli povinnou školní docházkou jsme v konkurenci, nedostatku a boji náležitě vycvičeni. Devět let nás odpojovali od vlastního cítění, odnaučovali samostatnému myšlení a prohlubovali tak naší manipulovatelnost, abychom se stali poslušnými kolečky mašinérie moderní společnosti.
Odpojený člověk je tak od-daným divákem „filmové smyčky promítané na zeď naší jeskyně“.
Základem „tohoto filmu“ je princip oddělenosti, který tvrdí, že jsme každý sám za sebe, jsme od-dělené entity. Je nám tvrzeno, že jsme sobecký Homo economicus, tj. chladně racionální, soupeřivý, bezohledný tvor. Žijeme prý v nedostatku, druzí lidé jsou údajně naše konkurence, s kterou je třeba tvrdě soupeřit. Je nám tvrzeno, že svět se dělí na pokrokové a zpátečnické země. Pokrokové země jsou ty tzv. demokratické, vyspělé, zatímco zpátečnické jsou despotické a zaostalé. Demokratické země pak představují dobro, světlo, zatímco ty despotické jsou zlo a temno. Se zlem a temnem je pak – podle protagonistů našeho příběhu – třeba bojovat a porazit jej.
Tolik k tomu, jak v našich hlavách vzniká realita a jak je tedy možné, že „skutečností“ jedné skutečnosti je víc.
Nyní se vraťme k aktuálním událostem v Palestině/Izraeli.
Pusťte nebo přečtěte si jakékoli české zprávy o konfliktu v Palestině a zkuste je vnímat optikou těch dvou výše zmiňovaných příběhů.
Nabízím dva příklady za všechny. Prvním je ukázka zpravodajství veřejnoprávního Českého rozhlasu, který na svém serveru irozhlas informuje – skoro už po měsíci masového vraždění a teroru v Gaze – o „Útoku Hamásu na Izrael“ – místy doslova i s linkou „lidských zvířat“ a boje proti „zla, které je třeba eliminovat“. „Rámování“, čili „pojmenování tématu“ patří k důležitým technikám PR, neboť především to určuje, co na konečném obraze uvidíme.
Rám „boj proti terorismu“ vs. rám „genocida původního obyvatelstva“ zcela mění to, jak naše mysl obsah „zpráv“ vnímá.
Hlavní politický představitel našeho státu, šéf současné vlády aktivně „vystupuje za podporu našich izraelských přátel“. Je v tom velmi konzistentní. O porušování ženevských konvencí, o masovém vraždění civilního obyvatelstva, o týrání zajatců,.. nenajdete v jeho komunikaci ani zmínku. Viz např. jeho tweet:
To je film, který nám na téma vraždění v Izraele/Palestině vysílají na zeď jeskyně u nás. Je jedno, kam se v českém či v evropském/americkém prostoru podíváte, neboť je prakticky všudypřítomný. Když si porovnáte, co o situaci vyprávějí velká izraelská média, je to doslova tak jako by se „zpravodajství“ z izraelských (ultra) pravicových médií překládalo do angličtiny a do jazyků EU.
Jen je třeba říct, že toto není zpravodajství, toto není žurnalistika v původním smyslu těchto dvou termínů. Toto je snaha posilovat indoktrinaci mas, tedy stejnost myšlení většiny a dál tak podporovat zájmy mocenských elit.
A jaká jsou fakta a co o dění v Gaze a Západním břehu říkají ti, kteří se z okovů většině indoktrinace utrhli a z jeskyně utekli – tj. historici, sociální vědci, lidské-právní organizace, poctiví novináři a všichni další, kteří v místech konfliktů působí a problematiku dlouhodobě studují.
To, co se dnes (a de facto už desetiletí) děje v Gaze a v jisté formě i na Západním břehu, známe dobře z historie 20. století i z mnoha jiných míst. Jedním z příkladů byla genocida Arménů v letech 1915-18, pak samozřejmě holocaust evropských Židů 1933-45 nebo v roku 1995 Srebrenica a další místa v bývalé Jugoslávii.
Oproti letům 1915 – 45 je tu dnes ale jeden podstatný rozdíl. Dnešní doba přinesla jeden velký dar, kterým jsou informace. Každý dnes máme možnost „z jeskyně vylézt“ a politiky, média a korporace (včetně algoritmických a-sociálních médií ve vlastnictví techno-miliardářů, jejímž cílem je nás rozdělovat) – do jisté míry – zcela ignorovat. Místo toho můžeme číst faktické knihy, poslouchat historiky, sociální vědce a očité svědky z míst těch největších zločinů, které se v historické Palestině od začátku 20. století odehrávaly a odehrávají.
Velmi dobrým úvodem do problematiky je čtyřdílný dokument o historii Izraelského státu (s CZ titulky). Dle mého je tato série must-see pro lidi, kteří raději sledují film, než že by četli knihy.
V Česku se ve velkém vyvěšují izraelské vlajky. Vraždění tisícovek dětí, žen a dalších civilistů je nám prodáváno jako spravedlivý boj proti terorismu/zlu. Za práva bezbranných lidí se tu prakticky nikdo nestaví. Mezi mikro-ostrůvky lidství patří snad jen spolky Sdružení přátel Palestiny, Druhá směna a Prague4PalestineYouth, pak už jen jednotlivci. Noam Chomsky vždycky říkal, že „je zodpovědností intelektuálů mluvit pravdu a odhalovat lež“. V českém prostoru nevím o žádném široce známém intelektuálovi, který by se tohoto držel. Všichni mlčí nebo dokonce aktivně vyprávějí „příběh spravedlivého boje státu Izrael, tj. demokracie a svobody proti totalitním, temným silám“ – viz např. Tomáš Sedláček.
Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.
COOLna 
Napsat komentář