COOLna

Britští vědci vedení kriminologem Manuelem Eisnerem z Cambridgeské univerzity posbírali dochované zprávy středověkých koronerů a na jejich základě vytvořili přehled vražedných útoků v Londýně, Yorku a Oxfordu. Výsledky představili veřejnosti ve formě interaktivní mapy.

„V pátek po svátku svatého Matouše byl na High Street nalezen mrtvý Thomas Barton. Pachatel ho ve čtvrtek v noci dlouho po policejní hodině bodl nožem do srdce a ten na to zemřel. Zločinec ihned utekl neznámo kam,“ popsal v roce 1345 oxfordský koroner jeden z mnoha tamějších mordů.

Ve čtrnáctém století byl bezkonkurenčně největším anglickým městem Londýn. York zase zažíval konjunkturu řemesel. V počtu násilných smrtí přepočtených na jednoho obyvatele je ale zastínil univerzitní Oxford. Ten měl tehdy kolem sedmi tisíc obyvatel, z čehož 1500 připadalo na studenty. A právě ti vraždili nejčastěji.

Mezi odhalenými vrahy tvořili 75 procent. Z jejich řad ale také pocházelo 72 procent všech obětí.

„Ve středověkých univerzitních městech, jako byl Oxford, vznikala smrtící konstelace rizikových faktorů,“ objasňuje příčiny násilí Manuel Eisner. „Studenti byli mladíci ve věku mezi čtrnácti a jednadvaceti lety a to je období s nejsilnějšími sklony k násilí a riskantnímu chování.“ Navíc šlo podle něj o mladé muže, kteří se vymanili z přísné kontroly rodiny, farnosti nebo cechu a byli vrženi do prostředí plného zbraní, kde se nabízely četné pivnice a kde nebyla nouze o prostitutky.

„Docházelo tu k rozbrojům mezi studenty a místním obyvatelstvem,“ popisuje kriminolog. Kromě toho se ale mnoho studentů hlásilo k regionálním bratrstvům zvaným ‚národy‘, a to byl významný zdroj konfliktů mezi samotným studentstvem. Docházelo k třenicím mezi studenty z jihu a severu Anglie nebo mezi Iry, Velšany, Skoty a Angličany. Podle Eisnera u sebe tehdy prakticky všichni nosili krátký nůž. Sekyry na štípání dříví byly v každé domácnosti.

V Londýně, kde byla nejvyšší koncentrace šlechty, umíralo dvanáct procent obětí násilí po ráně mečem. V Yorku patřili k největším násilníkům řemeslníci. V zápiscích yorských koronerů se často vyskytují zprávy o násilných střetech mezi koželuhy nebo rukavičkáři.

Přesto neměl Londýn ani York tolik vražd jako Oxford. V přepočtu na 100 000 obyvatel to dělalo 60 až 75 mordů ročně, což je pětkrát víc než v Yorku či Londýně, a dokonce padesátkrát více než v současných britských městech.

Mladíci posilnění alkoholem nešli pro ránu daleko. V roce 1298 vyústila hospodská hádka mezi opilými studenty v hromadnou pouliční rvačku. Její aktéři použili meče a bojové sekery. Koroner konstatoval, že když se situace uklidnila, ležel na ulici student John Burel s „šest palců dlouhou smrtelnou ránou na temeni hlavy, hlubokou až do mozku“.
Násilí kvetlo i v nevěstincích. V roce 1299 ubodal neznámý student nevěstku Margery, protože se mu nezdála cena, kterou požadovala za své služby. Jako v mnoha podobných případech, i tentokrát vrah z města uprchl a unikl tak spravedlnosti. Utéci pod rouškou tmy z malého Oxfordu nebylo obtížné.

V londýnské metropoli to bývalo složitější a zločinci tam nejednou hledali azyl na církevní půdě kostelů. Získali tak čtyřicet dní na vyjednávání s koronerem. To často vedlo k dohodě o vypovězení pachatele ze země. Vrah se k trestnému činu přiznal a na oplátku mu byl určen přístav, kde si najde loď a na ní jednou provždy opustí Anglii.

Obyvatelé středověké Anglie se nedrželi zásady: nehas, co tě nepálí, a tak se oběťmi násilí stávali i nezúčastnění lidé, kteří se pokoušeli konflikt urovnat. Na jaře roku 1303 napadli dva velšští studenti několik kolemjdoucích, kteří volali o pomoc. Když se student z Durhamu pokusil rváče uklidnit, ubili ho Velšané k smrti.

„Oběti nebo svědci měli zákonnou povinnost upozornit na trestný čin křikem a hlukem. Poplach často vyvolávaly ženy, které tak upozorňovaly na konflikty mezi muži. Součástí společenské odpovědnosti dospělých mužů bylo udržování pořádku. Kolemjdoucí se tak snadno zapletl do konfliktu, se kterým neměl nic společného, a nejednou končil jako oběť, či dokonce jako pachatel vraždy,“ popisuje tehdejší situaci historička Stephanie Brownová z Cambridge.

Vyšetřování mělo ve středověké Anglii daleko k práci dnešních kriminalistů. K podezřelým případům úmrtí byl povolán koroner a místní soudní vykonavatel sestavil porotu, která dostala za úkol případ vyšetřit. Typická vyšetřovací porota se skládala z místních mužů těšících se dobré pověsti.
Ti měli právo vyslechnout svědky, vyhodnocovat veškeré důkazy a následně určit podezřelého. Zápis o výsledku práce poroty pak vyhotovil koronerův písař. Porota vycházela z výsledků vyšetřování, ale do zprávy zahrnula i nejrůznější fámy a posbírané drby. Některé poroty nabízely soudům příběhy ve snaze ovlivnit rozsudek například tím, že interpretovaly jednání pachatele jako sebeobranu.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.