COOLna

Svůj poslední dopis určený především rodině, dceři, těhotné sestře, otci a dalším, napsala Milada Horáková v den popravy ve 2.30 ráno: … Je to zvláštní shoda okolností; když se měla narodit Jana, udělala jí místo na světě naše máma. Teď dělám tu výměnu životů zase já.…Teď ještě pevný ruky stisk. – Ptáci už se probouzejí – začíná svítat. Jdu s hlavou vztyčenou – musí se uměti prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj. Buďte zdrávi. Jsem jen a jen Vaše. Milada.

Dopisy, které její matka napsala v červnu 1950, v posledních hodinách svého života, členům rodiny nevydali. Ačkoli to bylo její poslední přání.

„… na poslední návštěvě pár hodin před popravou nám maminka řekla, že nám je napsala. Byla jsem tam tenkrát já, moje teta, tedy maminčina sestra Věra Tůmová, a její muž,“ vzpomínala v roce 2007 v rozhovoru Jana Kánská.

Tehdy třiasedmdesátiletá dcera Milady Horákové přijela do původní vlasti na jednu z návštěv ze svého washingtonského domova.

Dopisy paní Kánská poprvé viděla až po čtyřiceti letech, v roce 1990, když přijela z Ameriky prvně do Československa. „Dala nám je ministryně spravedlnosti Dagmar Burešová. Vlastně nemám ponětí, kde byly, asi někde na ministerstvu.“ Přiznává, že to byl strašný pocit. „Bylo to velmi emotivní, smutné.

Milada Horáková psala v posledních dopisech i úplně nejobyčejnější věci. Nabádala například Janu, aby nesešlapávala botičky, každé ráno čtvrt hodiny cvičila a nenosila hluboké výstřihy… „Tam byly ještě i jiné věci, třeba abych si myla pravidelně krk.“ Kromě dopisů jí nedali ani snubní prsten, jak si Milada Horáková přála. „Jen nějaké její šaty. Ještě pořád je doma mám,“ říká paní Kánská.

Jedna matčina prosba v dopise působí dnes až groteskně – totiž aby poděkovali velitelství věznice na Pankráci „za patřičnou péči“. Ironie to asi nebyla. „Ne ne, pravděpodobně to spíš bylo nařízeno. Ona se taky až do posledních chvil snažila nám co nejvíc ulehčit situaci a tohle byl zřejmě jeden z těch momentů,“ myslí si dcera.

Milada Horáková, na rozdíl od ostatních odsouzených ve svém procesu, nepožádala sama o milost. Místo ní to udělala Jana a její 81letý dědeček, Miladin otec. Gottwald se neslitoval, ani když ho o milost žádali i Albert Einstein, Winston Churchill nebo Eleanor Rooseveltová.

Otci Bohuslavu Horákovi se podařilo utéct ve stejný den, kdy jeho ženu zatýkali, 27. září 1949. Traduje se, že utekl v pantoflích. „Tak to nebylo, byl v botách. Však on byl také doma neustále plísněn za to, že se nepřezouvá. A nakonec mu to možná zachránilo život. My měli velkou verandu, na kterou vedly dveře z obývacího pokoje. Byla hodně zarostlá, takže tajná policie, která přišla otce zatknout, si nevšimla, že z ní vedou schody do zahrady. A tamtudy otec v domácím oblečení utekl. Naštěstí boty měl. Nejdřív se schovával v Praze, pak na Šumavě, odtud ho převedli do Německa. Matku ale už bohužel nestihl varovat,“ vypráví Jana Kánská. O tom, že se manželovi povedlo StB vyklouznout, se Milada Horáková nakonec dozvěděla. „Ano, ale až na té úplně poslední návštěvě. Teta jí to dala najevo.“

Milada Horáková má symbolický hrob na Vyšehradě, ale pohřbena tam není. Kde skončil její popel, nikdo neví. „O této věci se vede od začátku 90. let diskuse a já osobně jsem se zatím nerozhodla pro žádnou verzi. Ale jsem ráda, že Klub Milady Horákové udělal ten památník na Vyšehradě, protože tam chodí lidé, aby si její osud připomněli. Já pro sebe jsem to vyřešila tak, že jsem na hrob jejích rodičů a jejích dvou sourozenců dala desku a ze společného hrobu, kde podle jedné varianty byla její urna tajně uložena, jsem vzala nějaké kytičky a dala je tam. K tomu hrobu chodím,“ říká Jana Kánská, dcera Milady Horákové.

101 Pohnuté osudy

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.