COOLna

Výrazné jsou přitom tituly založené na reálných událostech. To byl především případ Osvětimské knihovnice (Akropolis, 2013) podle osudů přeživší holokaustu Dity Krausové (nar. 1929). Španělský spisovatel Antonio González Iturbe líčí, jak i v prostředí nacistického koncentračního tábora mohla fungovat knihovna, i když čítala jen několik svazků, takže podle Krausové to byla nejmenší knihovna na světě.

„Člověk uvězněný v koncentračním táboře k ní získal jiný vztah než v běžných podmínkách, vztah až obřadný, neboť četba a činnost s ní spojená pomáhala vězňům uchovat si i v oněch otřesných podmínkách lidskou důstojnost,“ napsala o románu Anna Tkáčová.

Knihovnická práce, povolání za normálních okolností spíše nenápadné, se v tomto děsivém prostředí „stalo navýsost nebezpečnou činností, za kterou hrozila smrt“. Hlavní hrdinka Dita každé ráno vyjímá z úkrytu osm knih, pro které si k ní přicházeli jednotliví učitelé, kteří je daný den používali při vyučování. Večer je zase musela uložit tak, aby se na ně při šťáře nepřišlo.

Knihy, kterých ve skutečnosti bylo o něco více než tvrdil román (snad dvanáct), pečlivě opatruje, jejich „rány“ ošetřuje, jako by to byly živé bytosti. Zná každý jejich záhyb a jizvu a při vracení je kontroluje, stejně jako matka prohlíží odřeniny svého dítěte. Z knih čerpá a rozdává nadhled a energii, aby pobyt v táboře přežila, což se jí podaří.

Na opačném pólu se nacházejí příběhy knihovnic, které se s knihami vydávají daleko za svými čtenáři. Proslulost si v tomto ohledu získal americký projekt tzv. pojízdných knihoven z let 1935 až 1943. Jednalo se o součást Programu podpory zaměstnanosti (Works Progress Administration) prezidenta Franklina D. Roosevelta s cílem vytvořit pracovní místa pro ženy a také dostat knihy do Apalačského pohoří, do nejchudších a nejodlehlejších částí východního Kentucky, kde byla jen hrstka škol, žádné „kamenné“ knihovny a nesjízdné cesty.

Knihovnicím se říkalo „knižní ženy“, i když do jejich řad patřilo i několik mužů. Cestovaly na koních, mulách, pěšky, nebo dokonce na voru, aby se dostaly do těch nejodlehlejších oblastí, v kaňonech a horských sedlech, do osad a městeček s příznačnými názvy jako Hell-fer-Sartin (Peklo jistojistě), Troublesome Creek (Potok potíží) nebo Cut Shin (Přeražená holeň). Někdy musely i za špatného počasí urazit sto nebo více mil týdně.

Jen s omezenými zdroji a malou finanční pomocí tyto knihovnice shromažďovaly darované knihy a další čtivo od skautů, školských a různých spolků či ministerstev. Samy také nové svazky vytvářely: sestavovaly tzv. výstřižkové knihy, do nichž vlepovaly sesbírané recepty nebo tipy na úklid, které jim prozrazovali obyvatelé hor. Také ručně kolorovaly obrázky pro dětské čtenáře a vystřihovaly obrázkové příběhy z časopisů.

I přes finanční překážky, drsnost krajiny a počáteční až úpornou nedůvěru tamních obyvatel byly služby Pojízdné knihovny nakonec celkově pozitivně přijaty.

Byly zaznamenány případy, kdy se jistá rodina odmítla přestěhovat do jiného okrsku, protože tam neměli knihovnickou službu. Jak uvádí španělská filoložka a spisovatelka Irene Vallejo ve své výborné knize Nekonečný zázrak: Jak člověk stvořil knihy a jak knihy utvářejí člověka (Leda, 2021), přísun knih zlepšil zdraví a hygienické návyky v dané oblasti – rodiny se například naučily, že umývat si ruce je daleko účinnější způsob, jak se vyhnout kolice, než „foukat tabákový kouř na lžíci mléka“.

O tom, že úsilí těchto žen často nebylo snadné, vypravují i dva historické romány, které nedávno byly přeloženy do češtiny: Knihovnice z Troublesome Creeku (Jota, 2022) od Kim Michele Richardsonové a Jako hvězdy v temné noci (Ikar, 2020) od Jojo Moyesové.

V obou knihách se mladé americké knihovnice musejí na zaostalém venkově vyrovnávat s bigotním, puritánským, rasově nesnášenlivým a silně konzervativně patriarchálním prostředím, které na jejich knižně-osvětářské snahy hledí s krajním podezřením a někdy až s nepřátelstvím. Zvláště když se tuto osvětu snaží provádět ženy, které jsou podporovány místními konspirátory často nenáviděnou federální vládou.

O knihovnicích se šíří zvěsti, že jsou to komunistky a že pod jejich vlivem čtenářky odmítají vykonávat domácí práce. Ba že jedné ze čtenářek po četbě narostly chlupy na hřbetech rukou. Snad můžeme prozradit, že obě protagonistky nakonec všechny překážky překonávají, svoji knihovnickou činnost úspěšně obhajují, zbavují se přitom svých dřívějších, zabedněných a tyranských mužů a získávají nové partnery, kteří je přijímají jako samostatné, rovnoprávné, vzdělané, společensky uvědomělé a díky četbě také sexuálně probuzené bytosti. Čili jde o opačný typ hrdinek, než byla ona zapšklá staropanenská knihovnice z filmu Život je krásný.

Pokud by přitom někdo litoval, že o knihovnicích vydávajících se s nasazením života do nebezpečných končin může jen platonicky snít nebo číst publikace zahraničních literátů a literátek, dodejme, že i u nás můžeme narazit na původní historky podobného druhu. Například na zprávy o odvážné knihovnici A. V. z Mříčné u Jilemnice, která „při velkém množství sněhu nasadí běžky a vozí lidem knihy až domů“.

Její příběh ale zatím zřejmě nikdo beletristicky nezpracoval. Možné však je sáhnout i po humoristické knize Marka Tomana Cukrárna U Šilhavého Jima (Baobab, 2018), jehož hlavní hrdinkou je česká knihovnice Boženka Oprátková. Ta v drsném prostředí Divokého západu přivádí místní otrlé trapery i vězně odsouzené k smrti k porozumění klasických děl, jako jsou Bílá velryba, Romeo a Julie, Vinnetou či Máj, a jejich prostřednictvím také k lepšímu pochopení svých vlastních životů. Tato postava je sice podle všeho fiktivní, nicméně autorovi byla jejím předobrazem v našem skutečném světě jeho životní partnerka, která je… povoláním knihovnice.