COOLna

Baňka velkokališná, ale i žampiony či hřiby žlutomasé nebo smrkové. V nich se podle odborníků mohou držet toxické látky a to i v šumavských lesích. Proč tomu tak je, to vědci nevědí. Houbaři se však při sbírání v běžném množství nemusejí bát o zdraví.

Lidé je rádi sbírají a považují je za jedlé. Jenže i takové houby mohou obsahovat zdraví škodlivé látky. Z půdy totiž přijímají arsen, olovo, selen nebo dokonce zlato či stříbro. Výzkumníci tento jev pozorují především ve znečištěných oblastech. Zaměřili se ale i na terén na Šumavě.

V lesích stále přetrvává radioaktivní cesium, které se tam dostalo se spadem po jaderných testech v šedesátých letech minulého století a především po havárii reaktoru jaderné elektrárny v Černobylu v roce 1986.

Radioaktivní prvky se v přírodě rozkládají velmi pomalu, za třicet let klesne radioaktivita cesia na polovinu. Další toxické látky znečišťují přírodní prostředí vlivem moderního způsobu života.

Hromadění látek v houbách závisí na jejich druhu, půdě a míře jejího znečištění. „Třeba plodnice jarní houby baňky velkokališné shlukují arsen v množství až jednoho procenta v hmotnosti sušiny. Houba sice u nás není příliš sbíraná, ale arsen může ve velkém množství přijímat i hřib žlutomasý,“ zmínil vědec Ivan Suchara z výzkumného ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví.

Podle něj může toxické prvky zadržovat i plodnice pýchavky, žampionu, některých bedel, lakovky nebo hřibu smrkového. Mix nejrůznějších chemických látek přitom závisí na lokalitách, kde jednotlivé druhy rostou.

„Dřevokazné houby, které rostou na dřevě, obecně hromadí v plodnicích málo rizikových prvků. Naopak houby, které rostou na odumřelých organických substrátech a exkrementech živočichů, mohou přijímat velké množství rizikových prvků,“ vysvětlil Suchara, který se zabývá chemickými rozbory mechů, lesního porostu i hub.

Do plodnic hub se kovy a další prvky podle odborníků dostávají prostřednictvím velmi jemných vláken podhoubí. Ta se v půdě rozprostírají na mnoha kilometrech čtverečních, dokážou pronikat do nejmenších půdních pórů a tím nasávat pestrou směs chemických látek.

„Nejvíce těžkých kovů, organických sloučenin či radionuklidů je v plodnici shromážděných pod kloboukem a ve výtrusorodé vrstvičce hřibovitých hub. O něco méně se chemických látek ukládá do samotného těla klobouku a úplně nejméně jich obsahuje třeň, tedy noha houby,“ zjistil geobotanik Suchara.

Vědci však zatím neznají důvod, proč do sebe houby kovy vstřebávají. Některé rostliny se hromaděním toxických prvků chrání před požíráním býložravci. Takové vysvětlení ovšem u hub neplatí. „U hub se předpokládá, že kumulace toxických prvků spíše konzervuje plodnice před rychlým rozkladem například bakteriemi,“ uvedl Suchara.

Přestože některé houby v sobě opravdu mohou obsahovat arsen, kadmium, rtuť nebo stříbro, ve většině případů jde o množství, s nímž si lidský organismus dokáže poradit. Šumavští houbaři se tak nemusí obávat, že by je bedly nebo hřiby ohrozily na zdraví.

„V běžném množství konzumace hub nebezpečná není. Ale samozřejmě něco jiného by bylo sbírat houby v bezprostřední blízkosti Černobylu, kde bylo v houbách detekované nejen cesium, ale například i plutonium. Tam houby opravdu k jídlu nejsou,“ porovnal mykolog Jan Borovička z Geologického ústavu Akademie věd ČR.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.